Povídání o pejskovi a kočičce II

 

Práce s knížkou Povídání o Pejskovi a kočičce byla zaměřená především na vnímání, porozumění a zažití textu. Během pěti "čtenářských lekcí" se děti učily vizualizovat (představovat si) děje a situace, zaměřit pozornost na určitou věc nebo událost a hledat její místo v textu, předvídat děj, porovnávat vlastní náměty a nápady pro řešení situací s druhými dětmi a s postavami příběhů, vnímat posloupnost děje, shrnovat a převyprávět děj s oporou o vlastní "obrázky" a schémata. Lekce byly opřeny o tři činnosti: aktivity před čtením, během čtení a po četbě. Četba jednotlivých příběhů byla přerušovaná na jednom, dvou, případně více  místech, ve kterých se děti vyjadřovaly k přečtenému, radily zvířátkům, jak řešit obtížnou situaci nebo předvídaly následující události.  Po čtení následovalo doznění zážitku z četby výtvarnmi aktvitami s drobným materiálem: špachtle a špachtličky, knoflíky, kostičky, barevné žetony, korálky...

Pět lekcí s pěti příběhy byly realizovány s předškolními dětmi. Pro žáky první třídy jsou navrženy následné aktivity po dočtení příběhu v posledním oddíle příspěvku.

 

Čtenářské lekce vedla pedagožka Eva Zirhutová 

 

 

Před čtením
Na četbu pohádky jsme se připravili povídáním o tom, jaké to je, když nás něco bolí. Zadřená tříska, žihadlo v noze, odřené koleno, bříško. Co pomáhá, aby to bolet přestalo? „Když nás maminka pochová. Když nás pohladí a pofouká. Obklad. Když nám dá babička „lentilky proti bolesti. Má je ve špajzu.“ A co když si bolístku zaviní děti samy? Když maminka například říká: „ Nehoupej se, spadneš! Nehoupej se, spadneš!“ A dítě se houpá a spadne a brečí. Má ho maminka utěšit? Děti vehementně přikyvovaly, že ano.  Pochovat, pohladit. I když si to zaviní samo.
Vyzvala jsem děti, aby dávaly při čtení pozor, až se v pohádce objeví místo, které jim připomíná naše povídání, ať moje čtení zastaví.
 

Během četby
Děti mě přerušily, když černého psa začalo bolet břicho. „O tom jsme si povídali před pohádkou.“
Já jsem pak čtení zastavila v  místě: Jen ať naříká a heká, ten černý pes, patří mu to. (Úmyslně jsem zaměnila výraz zlý pes za černý pes.) 
V pauze jsem nejprve děti nechala sdílet s pejskem a kočičkou lítost a zklamání nad snědeným dortem. Pak jsme se pokoušeli vžít do černého psa. Proč to udělal? Je za to potrestaný? Jak mu teď je? Pejsek se na něj rozzlobil: "patří mu to." Co asi řekla kočička? Co by asi udělaly děti z pohádky? A co by třeba udělal někdo jiný? Modelovala jsem dětem, jak uvažuji já. "Já nevím co bych udělala. Nevím, jestli bych si řekla že mu to patří nebo mu nějak pomohla, nebo k němu někoho zavoala. Neím."Čekala jsem, že někdo z mých dětí projeví soucit a pojmenuje soucitné jednání. Dočkala jsem se :).

Pohádku jsme pak dočetli do konce.

 

Po čtení

Z dřevěných hranolků jsme si vytvořili uprostřed místnosti velkou mísu. Sesedli jsme se kolem mísy a povídali si o tom, co do dortu dali pejsek s kočičkou a co by do dortu daly děti, které nevědí, stejně jako kočička a pejsek, že to do dortu nepatří a že z toho pak může bolet bříško. Rozdala jsem dětem  dřevěné odřezky a barevné fixy. Děti si kreslily na dřevíčka různé přísady: bonbóny, máslo,vajíčka, čokoládu, žvýkačky... Když byly výtvory hotové, nasypali jsme do mísy kaštany a ořechy, každý dostal velkou vařečku a začali jsme s mícháním těsta. První z dětí vložil do mísy jednu svou přísadu (např. bonbóny) a všichni společně jsme pak těsto míchali za doprovodu říkanky.

                                                                                  Mí chám/ mí chám/
                                                                                  bombó  nya/ jíš ku/

                                                                                 Už se/ tě ším/
                                                                                 ažto bude/ vbříš ku/

 

Postupně  děti přidávaly své přísady, míchaly a recitovaly říkanku se slovy svých přísad, dokud je vaření nepřestalo bavit. Do těsta jsme pak nasypali všechny zbylé ingredience, těsto zamíchali, zabalili do látky a odnesli péct.

Zatím jsem pro děti připravila „koláčkodort“ a všechny pohostila.
Kdo chtěl, mohl si pak ze skleněných žetonů a korálků nazdobit dort pro pejska a kočičku.

 

Před čtením

Děti se kolem mě sesedly a čekaly až začnu číst. Místo knížky jsem vytáhla tenké růžové nitě s uzlíky na jednom konci. Knížku jsem nechala ležet na stole. Vyzvala jsem děti, aby nit chytly jednou rukou za uzlík, podržely si ji před obličejem a dívaly se, jak je tenoučká a jakou má barvu. Poté po niti přejížděly dvěma prsty a vnímaly její tenkost hmatem. Nakonec zavřely oči a ještě několikrát nechaly nit proklouznout mezi prsty.
Naše dnešní pohádka bude o něčem, co je tak tenké, jako nit. Napadá Vás, o čem by mohla být?
Děti: o Zlatovlásce. O provázku.
Já teď budu číst, a když někdo pozná, o čem tenkém pohádka vypráví, může říct: Já už vím.

Během četby
Děti se zabořily do polštářů a já jsem pohádku četla až k místu, kde pejsek s kočičkou uslyšeli tenký hlásek. Děti mě zastavily voláním, že už vědí.
Přerušili jsme četbu a povídali si o tom, co je asi důvodem, proč leží panenka pohozená v trávě? Děti přicházely na různé příčiny, od těch, kdy nějaká holčička už panenku nechce, protože dostala panenku novou, hezčí, a tak starou zahodila, až k nezaviněným příčinám, kdy panenka vypadla holčičce na výletě z kočárku a holčička ji už nenašla.
Pohádku jsem poté dočetla bez přerušení do konce.

 

Po četbě
Děti se sesedly kolem misek drobného materiálu: záclonové kroužky, barevné špachtličky, kaštany, žetony, kostičky, skleněné pecky ..... každý dostal tvrdou podložku. Úkolem bylo vytvořit na podložce nějakou hračku pro panenku. Kdo měl hračku promyšlenou, nabral si potřebný materiál, odnesl podložku do nějakého koutku místnosti a tam hračku pro panenku vytvořil. Děti se částečně inspirovaly Čapkovými obrázky hraček z pohádky, částečně hračkami svými. Vzniklo autíčko, traktor, korále a náušnice, píchlý balón, knížka, trumpeta, vozíček, kolébka ...

 

Když byly hračky hotové, uklidili jsme zbylý materiál a rozdělili se na pejsky a kočičky. Jeden po druhém děti chodily a hledaly „pohozené hračky“. Nejprve vyšel první pejsek, chodil po místnosti, štěkal, až došel ke svému obrázku. Zvolal: Našel jsem píchlý balón! Opatrně vzal podložku, přenesl ji i s obrázkem doprostřed místnosti. Když se obrázek přenosem poničil, nechal ho v tomto stavu a přišel k ostatním. Zeptala jsem se, kde hračku našel a pomohla jsem mu otázkou: Na zahradě? U školy? U lesa?... Pak jsem ještě dala pejskovi otázku, zda je nalezená hračka polámaná nebo nepolámaná. Když byly všechny  hračky pohromadě přenesené uprostřed místnosti, já jsem přidala ještě ty, které jsem někde našla pohozené, a  společně jsme si všechny hračky pro panenku prohlédli.

 

 

Některé hračky byly rozbité a bylo třeba je opravit. Vysunuli jsme je i s deskami kousek od ostatních.  Děti si našly různé předměty, které zastupovaly telefony. Kdo neměl svou hračku rozbitou, postavil se k jedné desce s rozbitou hračkou a zavolal telefonem opraváři (autorovi výtvoru), jestli má čas a mohl by přijet hračku opravit. Opravář se po telefonu dohodl, že přijede.  Opravené hračky jsme zasunuly k ostatním.

Nakonec jsme se opět sesedli u polštářků. Znovu jsme vzali do prstů nitě a užívali si jejich tenkost. Teď už jsme věděli, jak souvisí s naší pohádkou. Měla jsem připravený triangl, tenkou jehlici a jehlu. Zeptala jsem se dětí, jak tence může plakat malá panenka, aby to ještě někdo slyšel a mohl ji přijít na pomoc. Rozezněla jsem jemně triangl tenkou jehlicí. Děti mě ujišťovaly, že by tento zvuk slyšely a panenku zachránily. Pak jsem vzala jehlu a rozezněla triangl, jak nejtenčeji to šlo. Děti si představovaly, jak malinká musí být panenka, která tak tence pláče. Znovu mě ale ujišťovaly, že by jí slyšely a zachránily.

Bylo by dobré využít jejich odhodlání slyšet tenký hlas pohozených hraček a zvukovým znamením je upozorňovat, že nějaké hračky (především panenky nebo zvířátka) volají, aby je jejich děti našly a uložily na místo, kde hračkám bude dobře.

 

 

 

Před čtením

 

Sedli jsme si na koberec, knížka zůstala zavřená. Děti věděly proč.  
„Děti,“ oslovila jsem je, „zítra jdeme do divadla, je třeba se na to pěkně ustrojit. Holčičky si mohou vzít kabelky, mašličky a sponky do vlasů, když bude poprchávat, tak  deštníčky...“
Každému jsem dala čtvrtku velikosti A3 a vyzvala je, aby na ní z připraveného drobného materiálu vytvořil holčičku nebo kluka a pěkně je na tu divadlní akci vyparádil. 

 

 

Zatím co děti dokončovaly svá dílka, vytvořila jsem z nebarevných špachtlí  holčičku v prostých šatečkách bez ozdob. Zaťukala jsem na dveře  a sehrála krátkou scénku o tom, jak přišla do školky nová holčička Maruška. „Maruško, my ale jdeme dneska do divadla!“  Bez dalšího komentáře jsem se na Marušku dívala a děti v napětí, co bude,  na ni upřeně hleděly také.  „Hmmm, jak to udělat?“  Bylo ticho, jako mezi dětmi málokdy.  Po chvíli se ozval Jakub. „ Paní učitelka by jí mohla dojít koupit nějaké šatičky.“ „To nejde,“ vysvětlovala jsem, „paní učitelky nesmí odejít od dětí. To je zakázané. Hmmm, jak to udělat?“ Bylo dlouhé, předlouhé  ticho, až ho konečně prolomila Eliška. „Já jí dám od mojí holčičky šperk.“  Na holé Maruščiny šatičky položila Eliška skleněný zelený šperk.   „ Já jí dám mašličku,“ přidala se Terezka. Někomu trvalo déle, nežli se rozhodl odebrat ze svého obrázku hezkou věc, ale nakonec přispěli všichni.

Pohádka o noční košilce mohla začít.

 

 

 

Během četby

 

Pohádku jsem přerušila v místě, kdy chudá noční košilka sedí na posteli a je jí smutno. Zeptala jsem se dětí , co by ji pomohlo rozveselit.
„Kdyby přišli pejsek s kočičkou.“  „Kdyby jí někdo koupil šaty.“  „Kdyby nebyla sama.“
Pohádku jsme pak dočetli do konce.

 

Po čtení

Děti si na čtvrtky nakreslily a vystřihly noční košilky. Pomocí velkých hřebíků a kladívek si naťukaly do košilek dírky a jehlami s tupými konci a umělohmotnými jehlami košilku podle své fantazie a zručnosti  vyšily.

 

 

Před čtením

Na četbu pohádky jsme se připravili „hrou“ A co bude dál. U stolku s námi seděl i plyšový medvídek, zapojili jsme ho také do hry. Předem, aby děti nevěděly, jsem uschovala do větší látkové tašky různé předměty a tašku položila opodál. Zeptala jsem se dětí, jestli má medvídek jméno a kde bydlí. Informace, které jsem se dozvěděla,  jsem vložila do příběhu. „Byl jednou jeden medvídek Jurášek. Bydlel v Chramostech v doupěti u lesa..“ Společně jsme se zeptali: „ A co bylo dál?“ Esterka sáhla do tašky a vytáhla polštářek. Děti navrhovaly pokračování příběhu. Medvídek měl v doupěti polštářek Dobře se mu na něm spalo. Jednou spal celou zimu a probudil se až na jaře. „ A co bylo dál?“ Z tašky jsme vytahovali postupně další předměty: zrcátko, dřevěného ptáčka, řehtačku, sardinky, skleněnou kouli. (Nedoporučuji tvořit příběh z více než šesti předměty. Pokud je dětí víc, je lepší, aby věci z tašky vytahoval dospělý, aby se děti  nezačaly dohadovat o tom, kdo uschovaný předmět vytáhne a kdo ne.) Nakonec jsme si ještě jednou společně celý příběh i s otázkami Co bude dál převyprávěli. Skleněná koule nebyla koulí obyčejnou, ale kouzelnou, mohla splnit medvídkovi přání. Děti promýšlely, co by si tak mohl medvídek přát. Připojila jsem se a navrhla, že by si mohl přát pohádku o pejskovi a kočičce. Všichni souhlasili.   

 

                                

Během četby

Pohádku jsem přerušila na pěti místech otázkou: „A co bylo dál?“ Vybrala jsem místa vhodná pro předvídání pokračování příběhu: co budou kočička s pejskem dělat v neděli odpoledne; co zvláštního nebo nepříjemného se jim může na vycházce přihodit; jak si poradí s roztrhanými kalhotami; co jim poradila slepička a jakou práci by pro švadlenu mohla zvířátka vykonat.

 

 

 

Po čtení

 

Po dočtení pohádky jsem dětem navrhla témata pěti obrazů ilustrujících děj příběhu: domeček pro pejska a kočičku, křoví s posmívajícím se zajícem, pejskovi roztrhané kalhoty, obrázek se slepičkou, která radí zvířátkům a komoru plnou myší.
Děti se chvíli dohadovaly, které obrázky kdo bude dělat, kdo chce pracovat ve dvojici a kdo sám.
Rozdala jsem jim velké archy tvrdého papíru a doprostřed místnosti rozložila krabičky s drobným „výtvarným“ materiálem. Děti měly na práci dostatečně velkou plochu a času tolik, kolik potřebovaly.
Ponořily se do díla a báječně si ho užívaly!

 

 

Po dokončení jsme si obrázky prohlédli a nafotili.
Druhý den jsme se sešli nad pěti vytištěnými fotografiemi. Seřadili jsme je podle průběhu děje a pokusili se nejprve společně, příběh o roztrhaných pejskových kalhotách převyprávět. Kdo chtěl, mohl si zkusit s oporou o obrázky příběh vyprávět sám. Chtěli všichni a všem to kupodivu docela dobře šlo. Koho naslouchání přestalo bavit, šel si hrát.

 

Před čtením

Děti si sedly ke stolečku. Už věděly, že dřív, nežli začneme číst, zažijí NĚCO, co s pohádkou souvisí. Byly zvědavé a natěšené, co to tentokrát bude. Přinesla jsem malé umělohmotné kalíšky na aperitiv naplněné potravinami různých vůní: nakrájené kousky citrónu, rajčete, jablíčka, česneku a cibule, semínky čaje, vanilkovým cukrem, skořicí, kafem, marmeládou.... Děti si kalíšky vybíraly, nasávaly vůně a hodnotily, které vůně jim jsou příjemné, které méně a které jsou nepříjemné. Např. cibule a česnek někomu voněla a někomu byla hodně nepříjemná.
Kdo chtěl, mohl si zkusit poznat potraviny podle vůně poslepu, se zavřenýma očima.

 

 

 

Naše dnešní pohádka bude o něčem, co  voní. Napadá vás o čem by mohla být?
Děti: O kytičkách. O dortu. O cibuli.
Já teď budu číst, a když někdo pozná, o čem voňavém pohádka vypráví, může říct: Já už vím.

 

 

 

Během četby
Děti se zabořily do polštářů.  Dočetla jsem k místu: Napíšeme jim krásné psaní. Část obtížnějšího textu jsem vypustila. S dětmi jsme si prohlédli dopis zvířátek dětem do Nymburka a pokračovali až větou...a teď to psaní doneseme na poštu. Čtení jsem přerušila v místě, kdy kočička s pejskem hledají zasněžený domeček. Vyzvala jsem děti, aby zvířátkům poradily, jak domeček najít.
„Ať hrabou tlapičkami“ Ať dojdou k někomu pro lopatu! Ať zavolají bagr.“

V místě, kde pejsek ucítil syreček, mě děti zastavily: "To je to místo!" Ujasnili jsme si, co to je syreček a zamýšleli se nad tím, jestli by nám voněl taky tak, jako pejskovi nebo spíše nevoněl.

Pohádku jsme pak dočetli do konce.

Po četbě
„Víte co,“ navrhla jsem dětem, „napíšeme pejskovi a kočičce dopis! Esterka už umí písmenka, tak bude psát, ostatní jí budou diktovat. Nakonec se pod dopis všichni podepíšeme nebo se namalujeme.“

 

 

 

Dopis děti donesly do schránky. Dohadovaly se, že ho možná nějaká kočička, která se tu v noci potuluje, najde.
Po chvíli jsem navrhla, že by se někdo mohl jít do schránky podívat. Šli všichni. Nejenže tam dopis už nebyl, ale dokonce tam bylo pro děti od pejska a kočičky překvapení. Dopísek a taštička s pytlíkem oříšků.

 

 

 

Zapiš slova a výrazy z příběhu

Po dočtení každé jednotlivé  pohádky se žáci s dopomocí učitele rozpomínají na hlavní, významná nebo pro děti  jinak zajímavá slova . Učitel je zapisuje na tabuli.
Každý žák má svůj „pracovní list“, na který si nalepí malou ilustraci přečtené pohádky a  kdo umí, zapíše i název příběhu:
Děti si do pracovního listu vybírají z tabule podle individuálních dispozic slova a výrazy, které už  umí zapsat nebo která si zapsat chtějí, byť ještě  písmena  některých slov neumí. Ve dvojicích si pak navzájem své listy ukážou a slova a výrazy přečtou.
Nakonec si vytvoří  „pracovní list“ s názvem knížky, jménem autora a úvodní ilustrací.  

Přiřaď slova k obrázkům

bude doplněno