Středočeský pluton nebo také středočeský plutonický komplex je těleso hlubinných vyvřelých hornin vystupující na povrch ve středních a jižních Čechách mezi Klatovy, Úvaly a Táborem. Protáhlý tvar ve směru SV-JZ kopíruje směr významné tektonické linie, tzv. středočeského švu, který odděluje barrandien tepelsko-barrandienské oblasti a moldanubikum. Podél této linie magma během variského vrásnění ve spodním karbonu proniklo a ve značných hloubkách (až deset kilometrů pod povrchem) utuhlo. V takovýchto podmínkách dochází k pomalému tuhnutí a hornina tak má dostatek času vykrystalizovat. Během poměrně krátké doby byly výše položené horniny erodovány a vyvřelé horniny se dostaly na povrch.

Podle některých současných názorů se jedná o pozůstatek magmatického oblouku nad subdukční zónou. Tento vznik bývá často srovnáván s recentním příkladem v Andách, kde dochází k posouvání oceánské desky pod kontinentální a pohoří Andy přestavují vulkanický oblouk.

Název plutonický komplex je o trochu přesnější než široce užívané označení středočeský pluton. Napovídá nám, že těleso je složeno z více plutonických jednotek. Liší se svým stářím i chemickým složením. Jednotlivé jednotky krystalizovaly v odlišných teplotních a tlakových podmínkách v období před 354 - 337 milionů let. I samotné magma mělo pravděpodobně různé chemické složení.

Ve středočeském plutonu najdeme více jak 20 horninových typů. Vyskytují se zde granity, granodiority, gabra, tonality, durbachity (melasyenity až melagranity) a řada žilných hornin (aplity, pegmatity, lamprofyry). Jako příklady rozsáhlejších jednotek můžeme uvést sázavský typ, sedlčanský granit, durbachity Čertova břemene, blatenský typ, říčanský granit mnoho dalších.