Moji milí bratři, Helena Čapková, úryvky z knížky

 

Náměty pro práci s úryvky knížky Heleny Čapkové, Moji milí bratři

Navržené učební aktivity jsou zaměřeny na hlubší porozumění dvěma významným osobnostem českých dějin a kultury a přiblížení rodinného prostředí, které je umělecky i lidsky formovalo.
 

Doporučený věk:
9 – 15 let

 

Pomůcky:
Text - výtah z knížky
 

Text nabízí možnosti pracovat s ním v úvodu tématu jako s textem motivačním, hledat a vypisovat z něho citáty a pasáže dle osobního výběru (ty, které jsou čtenáři něčím blízké, evokující vlastní zážitky a myšlenky) a zamýšlet se nad tím, proč oslovily... Text je vhodný pro práci  zaměřenou na rozvoj dovednosti porovnávat dvě osobnosti - hledat shodné a rozdílné znaky, případně se zamýšlet nad hlubšími otázkami souvisejícími s textem a formulovat pro ně s oporou o text odpovědi.

 

A) Motivační text, práce s textem metodou Podvojný dení a Poslední slovo patří mně

 

B) Výtah a zpracování informací ze života bratří Čapků dle vlastního výběru, záměru nebo zadaných instrukcí
Žáci po předchozí práci se základními encyklopedickými informacemi o životě a díle bratří Čapků přečtou text a dle vlastního uvážení, záměru nebo instrukcí učitele vyberou z textu informace a citáty doplňující data encyklopedická, případně jimi doplní vlastní záznamy již získaných a zpracovaných dat o životě a díle umělců.

 

C) Vennův diagram - porovnávání informací
Žáci pracují ve dvojicích. Po přečtení textu vypisují do grafického organizéru povahové rysy a znaky, které jsou oběma bratrům společné a ty, které charakterizují pouze jednoho nebo druhého z obou uměleckých osobností.

 

D) Shrnování
Žáci podle úrovně a předchozí zkušenosti se shrováním promýšlí podstatná sdělení jednotlivých odstavců a zapisují je do vět. Pracují samostaně, ve dvojicích nebo společně  s dopomocí učitele.

Příklad:
a) Učitel přečte první odstavec textu a nahlas promýšlí, jak by obsah sdělení odstavce shrnul - modeluje žákům, jak by zadaný úkol řešil on.

b) Žáci po vzoru učitele pracují na druhém odstavci, výsledky práce si sděllí ve dvojici a někteří před třídou. Společně se zamýšlejí nad výstižnými i méně zdařilými formulacemi. Podobně zpracují i jeden či více dalších odstavců. 

c) Žáci si každý sám zvolí jeden odstavec,  ten shrne a zapíše a porovná se zápisem spolužáků.

 

E) Žáci odpovídají písemně na otázky zadané učitelem
bude doplněno

Moji milí bratři
Helena Čapková

 

Domov/dětství
Byl zimní večer v lednu roku 1890. Ve Svatoňovicích se narodil náš nejmladší, Karel (Ičinek). Před jeho příchodem to bývalo tak hezké, jen my dva starší, já a Josef (Peča). Hrávali jsme si u maminčiných sukní a ona měla oči jen pro nás. A teď? Jen jsme překáželi a matkou odstrčení byli jsme až krutě žárliví. Mamince na nás dvou už nezáleželo.  Ona milovala Karla. Vroucně a bezmezně. Celý život. Naše pozice se ještě náramně zhoršila, když se také Karel stal školáčkem. Nikdo se mu nevyrovnal. Měl dar pochytit a pamatovat si všechno. „Jak to jen dělá, ten kluk,“ hučel Peča, nesa si domů vysvědčení s dvojkou z kreslení a trojkou z úpravy písma.
Oč spravedlivější byl tatínek! Měl nás všechny tři nesmírně rád. Byl jak velký silný strom, jako pohádkový obr. Plný lásky, soucitu a chuti do práce. Jako venkovský doktor byl zapřažený od rána do večera.  Maminka se zlobívala, že ho lidi otravují se vším možným.  „Jaképak dlouhé řeči. Jsem doktorem a musím do všeho!“ říkával. Sám se sebou se nemazlil. „Co je ti, táto, máš oteklou tvář, “ zeptala se maminka. „Ale, zub se mi zbláznil“. Odešel a vytáhnul si hrdinsky svůj vlastní zub. „Lepší krátká, prudká, bolest, než jet někam k zubaři.“
Maminka neměla tak šťastnou povahu. Na její bolestínství a nervózní výbušnost byl každý doktor krátký. „Jsi věčně nespokojená, maminko. Samé stýskání. Jiného od tebe člověk neslyší.“ Tatínek říkával, že se jí v hlavě probouzejí hadí ocásky. A my děti , když to na ní přišlo, jsme se koukaly rychle někam vytratit.
Pokladem pro naše dětství byla hronovská babička. Nenápadná, vtipná, statečná. Nebála se ničeho, ani smrti ne. „Nesmíte, děti, vokázat strach,“ radila, „ bojácnýho pes kousne, i když se mu třeba nechce.“ Těch  pohádek, hádanek, pořekadel a zaklínaček, co jsme se od ní naposlouchali! Pro Karla a jeho spisovatelskou práci byla babička hotovou pokladnicí. Od ní se učil hrát si se slovíčky jako žonglér se strakatými míčky.
 

Josef
„Bude z něho kdy něco? Božínku, k čemupak se on hodí? Kluk má tupou hlavu,“ stýskali si rodiče.  „Na študování není. Dáme ho do tkalcovské školy.“
 Po škole začal Josef pracovat v přádelně. Mazal stroje,  posluhoval, uklízel dílnu... „Nechci tak žít,“ postěžoval si sestře. Umím kreslit a malovat, ale to mi naši nedovolí. A tak vzal tátův revolver a... Naštěstí se to sestra dozvěděla včas. Zabránila nejhoršímu a ještě pomohla, aby tatínek svolil ke studiu na umělecké škole v Praze.
Josef přišel na svět jistě proto, aby maloval. Měl jedinou ctižádost – být českým malířem. Být  nejčeštějším malířem. Jenže malování ho neuživilo, a tak začal psát. Rozdělil svůj život mezi malování a psaní a nestíhal jedno ani druhé. Strašně tím trpěl. „Nestíhám.“
Josefova povaha byla založená tak nějak nešťastně. Poctivec od kosti, člověk dobrého srdce, pracovitý až běda a přesto nikdy se sebou spokojený, dokonce často sám ze sebe zoufalý.

Karel
To Karel si jináč vedl. „Ten kluk se hodí ke všemu, “ těšili se z nadaného syna rodiče. Řemeslo mu šlo od ruky, s kdekterým člověkem se zastavil a popovídal, s tatínkem prochodil celý kraj při návštěvách u nemocných, všechno ho zajímalo. Ve škole byl premiantem, aniž o to jakkoliv usiloval. Rodiče na něj byli pyšní.
I přes to všechno nebyl Karel ani domýšlivý ani zhýčkaný. Nestál o úspěch, pocty ani chvály. Jeho touhy byly z jiného soudku. Chtěl zachránit lidstvo, zabránit utrpení a snad i spasit svět.
Sám od mládí trpěl bolestmi zad, které mu působila nevyléčitelná choroba páteře. Nestěžoval si. Nikdy a nikomu. Jen jednou, když v kruhu přátel zněla předvánoční přání, odkryl, co hrdinně před druhými skrýval. „Jeden den bez bolesti.“
Oproti Josefovi Karel kreslil a psal s neuvěřitelnou lehkostí.  „Mně myšlenky při psaní letí.“

Bratři
V roce 1917 dostal Karel nabídku psát do Národních listů. „Jen já sám?“ Podíval se na Peču. A to ne! Buď my oba, nebo žádný z nás. Redakce novin tedy nabídla práci oběma. Pro Karla i Josefa to byly první vydělané peníze a zajištěné živobytí.

Ačkoliv se měli neskonale rádi, společné psaní, to bylo něco!  Chodili jeden proti druhému pokojem třebas i hodiny a hádali se a křičeli, co má nebo nesmí být tak či onak řečeno. Pak ale bylo jedno, kdo z nich usedl a napsal, na čem se dohodli.

Josef se žení. Po devítileté známosti konečně matka paní Jarmily dala ke svatbě s malířem Čapkem  požehnání. Ráno bylo slyšet z pokoje Karlovo naříkání. „Co je, proboha?“ ptala se sestra.  „Nerozumíš tomu?“ obrátil se na ní Karel, „dnes se mi žení Peča.“  „A ty mu to snad nepřeješ? Vždyť se můžeš ženit taky.“ „Jo, ale přece jen mi to nemusel dělat. “

Na konci života
Josef i Karel viděli dál do budoucnosti než jiní. Měli hrozivé předtuchy i jasná vidění toho, jakým utrpením bude muset lidstvo projít. „Bude se zabíjet a bude se umírat. Schyluje se k páchání nesmírných krutostí a zrůdností proti lidskosti...“  Malováním a psaním se snažili nejprve upozornit svět na blížící se fašistickou hrozbu, vyburcovat vlivné evropské politiky, aby spojili síly proti největšímu zlu, jaké tu kdy v historii bylo. Marně.
Karel šílenému Hitlerovu řádění unikl. „Nesnesl bych,“ přiznal, „aby do mě gestapáci bušili obušky. Mám přece nemocný hřbet.“  Před Vánoci 1938 dostal zápal plic a na Boží hod zemřel. 16.  března 1939, hned druhý den po obsazení Československa  Hitlerovými vojsky, si pro něj gestapo přišlo. „Není doma,“ oznámila vítězně žena Olga a poprvé od smrti manžela se usmála, „zemřel.“ 
Pro Josefa si anděl vysvobození nepřišel. „Vím, že je to se mnou zlé,“ řekl příteli, „včera jsem viděl spisovatele a básníka Z. Stál se dvěma gestapáky a ukazoval na mě.“  Hned ráno si pro něho přišli. Více než pět let strávil v koncentračních táborech. Na konci války těsně před příchodem západní armády v Bergen-Belsenu, nejpekelnějším kotli smrti, zemřel.

Vidím je stále, oba současně, jako malé děti, chlapce a muže. Jako starce je neuvidím nikdy. Odešli jeden po druhém. Jejich sestra a jejich ženy osiřely.