Maminka Země - jarní kytičky

 

Praktická ukázka práce s příběhem inspirovaným knížkou Aleny Vrbové Maminka Země.
Lekce byly odučeny v mateřském centru Klubíčko, mohou být využity jako inspirace pro práci s dětmi prvních a druhých tříd ve výuce tématu Květiny, Louka.
 

Lektorka: Eva Zirhutová
 

Práci s příběhem jsme otevřeli nad kartičkami kreseb a fotografií prvních jarních květin: sněženka, sasanka, sedmikráska, podléžka, petrklíč, kopřiva, pampeliška a pomněnka. Děti se sesedly do kroužku, doprostřed jsem pokládala obrázky květin. Děti si je prohlížely. Kdo věděl název květiny, nesměl ho říct dříve, nežli jsem k tomu dala pokyn. Název jsme zopakovali společně. Všímali jsme si především barev květů, na něž bude zaměřena naše další práce. Děti chtěly ještě několikrát zopakovat poznávání rostlinek, měly velký zájem naučit se je všechny pojmenovat.
Každý si vybral jednu květinku, která se mu nejvíc líbila, a kterou by si chtěl zahrát. Příběh o jarních kytičkách začíná v komůrkách maminky Země na samém konci zimy. Děti (květiny) si našly v učebně každá své místečko, pod hlavu si daly polštář a  přikryly se šátkem.

 

 

Přečetla jsem první část upraveného příběhu z knížky až k místu, kdy vejde maminka Země do komůrek a budí rozespalé květinky. Každou kytičku jsem oslovila jménem a naoko se zlobila, proč nechce vstávat, proč ještě lenoší. Kytičky mi různě odpovídaly, že se málo vyspaly, že chtějí ještě na chviličku zavřít očička a podobně. Nakonec mě všechny začaly prosit, abych jim pověděla nějakou pohádkou. Trochu nerada jsem svolila, ale musely mi slíbit, že pak vyskočí a pustí se dopráce. Jaro ťuká na dveře a ony mají moc práce se šitím šatiček.
Vyprávěla jsem vlastními slovy pohádku o malém zvonečku, který jako jediný neodešel s ostatními květinami na podzim do komůrek Země, protože pozoroval kluky, jak si hrají na stráni. Jeden hoch ale odhodil svou čepici a zvonečka jí přikryl. Na čepici pak zapomněl. Přišla první chladná až mrazivá noc, zvonečkovi hrozilo, že zmrzne. Druhý den čekal, jestli se kluk pro čepici vrátí. Kluk nepřišel. K večeru se naštěstí šly projít holčičky ze vsi a na kraji lesa čepici objevily. Tak zvonečka zachránily.
Po pohádce jsem vyzvala sněženu a sasanku, aby se šly podívat, jak je venku. Když přišly, hlásily, že je země ještě pod sněhem, že fouká vítr a je tam náramně ošklivo.
Vyzvala jsem kytičky, aby si šly vybrat pro svoji kytičku látku na šatičky a pustily se do "šití".  Zima brzy skončí, musí být včas v plné barevné parádě.

 

Maminka Země

V malé podzemní komůrce bylo ještě ticho. Květiny v hnědých šatečkách, prostých jako země, ležely k sobě stuleny a tvrdě spaly. Příroda venku už tušila jaro a pomalu se probouzela.
První ucítila dotek sluníčka Sněženka. Zvedla hlavičku, protřela si očka a rozhlédla se kolem. Všechny sestřičky ještě spaly. „Zvonečku,“ zvolala tenkým hláskem a ťukla prstíkem do květiny vedle sebe, „Zvonečku, vstávej! Zazvoň a probuď sestřičky. Jaro už je jistě vzhůru a ony tvrdě spí.“ „ Mně už je to lenošení taky nějak dlouhý,“ povídá Zvonek. „Však už dávno nespím. Nechci ale nikoho budit, aby sestřičky nehubovaly.“ Zvonek nabral dech a hlasitě zazvonil. Nejdřív zvedla hlavinku Sedmikráska, pak si protáhnul ručky Jaterník a pomalu se probouzely i ostatní květinky.
Maminka Země uslyšela dětské hlásky a tiše vešla do tmavé světničky.

 

Měla jsem připravny nastříhané barevné látky rozměru cca 50x50cm, nastříhané bílé proužky  ze starých prostěradel a umělohmotné míčky na hlavičky kytiček (míčky do skákacích boxů). Místo míčků by se daly hlavičky vytvořit z vaty omotané provázkem. Každé dítě si vybralo látku pro svou kytičku: pamlelišky žlutou, sněženky bílou, kopřivy zelenou... Pomohla jsem dětem obalit míček látkou a přetáhnout pod hlavičku na krk gumičku. Děti dostaly fixy. Na proužky bílé látky "vyšívaly" - kreslily čárky, tečky, kolečka... "Vyšité" proužky jsme květinkám umístili na pod krk, zastčili je pod gumičku.
Děti odešly se svými květinami zpátky do komůrek.

 

 

Přečetla jsem druhou část příběhu, ve které květiny navrhují, že by si mohly zazpívat. Zařadili jsme tedy do hry několik písniček o kytičkách, ale jen tolik, aby se děj příliš nenatáhl a nevytratila se zaujatost dětí příběhem.
Při každém dalším opakování příběhu jsme výběr písniček proměňovali podle přání dětí. Některé písničky lidové i umělé jsou známé: Travička zelená, Sedmikráska, Rozvíjej se poupátko, Krásná růže v sadu kvetla, některé jsou z naší vlastní dílny: Bodlák, Kopřiva, Pampeliška, Tulipán. 

 

Uprostřed světničky byly nůžky, nitě, jehly, špendlíčky, a tak se květinky pustily se do práce. Nejdřív pracovaly soustředěně, potichu, až napadlo Jaterníčka: „Pojďme si zapívat!“ „ Ano, ano, zapíváme si!“ volaly kytičky jedna přes druhou. Nejdřív ať zazpívají květiny, které rostou na louce, navrhl Mák. „Teď my, teď my,“ hlásily se o písničku lesní kytičky. „Já bych taky zazpíval,“ vážně pronesl leknín. Květiny souhlasily. Byly zvědavé, co tenhle vodní mužíček umí za písničku.

 

Pampelišky v žlutém klobouku

Pam, pam, pampelišky
v žlutém klobouku,
prý si posedaly ráno na louku,
naklánějí k sobě žluté hlavinky,
jsou to malé děti velké maminky.

 

Pampeliška Eliška

Pampeliška Eliška, jestli pak ji znáte,
měla sukni červenou, vlasy celé zlaté.

Mění se jména děvčat (pampelišek) a názvy barev sukýnek.

Pampeliška Terezka, jestli pak ji znáte,
měla sukni růžovou, vlasy celé zlaté.

 

Kopřiva

Kopřivo, kopřivo, stojíš trochu nakřivo,
postav se rovně. Co je ti po mně?
Já se jen tak válím,
a když mohu pálím.

 

Bodlák

Bodlák, bodlák, vzal si na nás bodák.
Stojí, stojí na kopečku,
píchnul Péťu do zadečku.

 

Sedmikráska

když sluníčko zapadá,
sedmikráska chřadne,
ke spánku se ukládá
do postýlky chladné.

Když sluníčko vyskočí
sedmikráska vstává,
načeše si obočí,
na motýly mává.

 

Dočetla jsem konec příběhu. Květinky mi nosily ukázat své šatičky. Každé jsem se zeptala, kam půjde rozkvést a případně jí pomohla místo venku v přírodě najít a popsat. Květiny jedna po druhé se loučily odcházely ven do jarní přírody.
Učitel může květiny vyzývat a posílat ven podle toho, jak postupně v přírodě kvetou. 

Pod zemí už to jen hučelo. Ze zimního spánku se probudili i mravenečci, broučci, slunéčka a všechna ta drobná havěť, schovaná před zimou v podzemí. „Jaroooo, jarooooo,“ ozývalo se ze všech stran.   Z tajemných síní Země, z tisíce podzemních komůrek začaly vycházet zástupy kytiček všech možných barev a vůní: zelené Travinky, něžné Sněženky, zlatožluté Křivatce, modré Pomněnky a Fialky, bílé Sedmikrásky a Kopretiny, žluté Pampelišky a Petrklíče, modrofialové Jaterníky, bílé Konvalinky a Sasanky, rudé Máky,  růžové Jetýlky, křehké Zvonečky a mnoho dalších kytiček. Pestré průvody vyšly vstříc jarnímu Sluníčku. Skřivánek vylétl vysoko k nebi a zazpíval všem zvysoka svou první jarní písničku.

Na vycházky jsme si nyní brali foťák, mobil, tablet. Děti si všímaly, kde kytičky z naší pohádky kvetou a fotily je.
Postupně s přibývajícím jarem jsme do dramatizace začleňovaly další kartičky s kytičkami: jetel,  řebříček, hluchavku, bodlák, konvalinku, hvozdík (slzičky panny Marie), heřmánek, zvonek a chrpu. 

 

 

Soubor kreseb pro úvodní motivaci

Text maminka Země

Soubor ilustrací z knížky