Prostředí a potrava

Jednotlivé druhy našich užovek se poměrně značně liší nároky na prostředí i složením potravy – užovka podplamatá je vyloženě vodní a teplomilný had, zdržující se převážně v okolí velkých řek, kde loví zejména ryby (na ty číhá ponořená na dně, s ulovenou živou kořistí pak plave ke břehu); užovku obojkovou najdeme všude tam, kde je dostatek její hlavní potravy – tedy obojživelníků (kolem rybníků, řek, mokřadů, ale i ve vlhčích lesích apod.); užovka hladká vyhledává sušší výslunná stanoviště s dostatkem jiných druhů plazů (její hlavní potravou jsou slepýši, ještěrky i hadi) a užovka stromová upřednostňuje osluněné křovinaté biotopy, kde loví převážně teplokrevné obratlovce (hlodavce, ptáčata apod.).

Většina užovek se nevyhýbá ani lidským sídlům (vesnického typu), a tak je můžeme často nalézt i v klidnějších částech zahrad, nebo dokonce na půdách (užovka stromová).

Chování, nepřátelé

Různý je u našich druhů užovek způsob lovu, popř. způsob usmrcování kořisti. Užovka obojková a podplamatá uchopí kořist do tlamky, kde jí znemožňuje únik množství drobných ostrých zubů. Pak ji pozřou živou (ryba ani žába či čolek jim nemohou nikterak ublížit). Užovka stromová naopak kořist musí po uchopení nejprve usmrtit (představte si, jakou paseku by jí v těle napáchala třeba taková živá myš!) a to činí tak, že ji pevně omotá smyčkami svého těla a následně udusí. Užovka hladká kořist při lovu také pevně omotá smyčkami svého těla, nicméně často ji začne polykat ještě živou. Usmrcuje ji až zadušením při polykání. Rychlejšímu usmrcení kořisti napomáhá i jed, který je rozpuštěn v jejích slinách a který má na drobné živočichy poměrně výrazný účinek (na člověka jed nepůsobí).

Velmi zajímavé jsou i způsoby obrany našich užovek. Při napadení se brání samozřejmě v první řadě pokusem o útěk. Pokud je jim však znemožněn, chovají se jednotlivé druhy již poněkud rozdílně.

Zatímco užovka hladká a stromová se brání velmi intenzivním kousáním, užovky obojková a podplamatá většinou sáhnou ke dvěma rafinovanějším a zřejmě i účinnějším způsobům. Zaprvé vypustí z kloaky silně páchnoucí látku a zadruhé předstírají smrt (tzv. thanatóza) – otevřou při tom tlamku, výrazně se jim prokrví sliznice v ústní dutině, vypláznou jazyk a zvrátí hlavu. Původně atraktivní oběd se tak jako mávnutím kouzelného proutku rázem změní v páchnoucí „mrtvolu“. Jelikož řada dravců se uhynulými živočichy neživí, často tato strategie zachrání užovkám život.

Rozmnožování

Vejcorodost

U našich užovek se můžeme setkat se dvěma odlišnými typy rozmnožování. První, známější, je vejcorodost. Tímto způsobem se rozmnožuje užovka obojková, podplamatá a stromová. Samičky po jarním páření a poměrně krátké březosti (1 – 2 měsíce) nakladou vajíčka s kožovitými skořápkami. Z nich se po 1 – 3 měsících líhnou mláďata. U užovky obojkové jich může být až 50, u ostatních druhů kolem 15. Tento způsob rozmnožování sice méně zatěžuje a znevýhodňuje samici (nemusí jako užovka hladká unikat predátorům třeba se 30 vajíčky v těle), ale přináší to jiné „trable“.

Samice musí vybrat vhodné místo pro nakladení snůšky. A to není žádná legrace. Takové místo musí totiž splňovat velmi specifické podmínky: nesmí zde být příliš vlhko, aby se zárodky neutopily nebo aby vajíčka nezplesnivěla, ale ani příliš sucho, aby vajíčka nevyschla - kožovité skořápky hadích vajíček jsou totiž velmi dobře prostupné pro vodu, a to oběma směry. Další podmínkou pro zdárný vývoj zárodků je i vhodná teplota. Velmi často se proto setkáváme s tím, že hadi svá vajíčka kladou do různého tlejícího materiálu, a to dokonce i do kompostů na lidských zahradách.

Vejcoživorodost

Druhým, méně známým způsobem rozmnožování, je tzv. vejcoživorodost, která se, co se týče našich užovek, vyskytuje pouze u užovky hladké. Samice tohoto druhu po páření a březosti zadrží vajíčka ve vejcovodech a kladou je až v okamžiku líhnutí mláďat. Samice tak vlastně „rodí“ již vyvinutá mláďata. Pravá živorodost to ale není, při ní dochází k výměně látek mezi matkou a zárodkem prostřednictvím placenty – matka tak zárodek vyživuje ze svého těla. Mláďata užovky hladké čerpají živiny z vaječných žloutků a máma tu v daném případě funguje pouze jako jakýsi přenosný inkubátor. Vajíčka v těle chrání a zajišťuje jim při vyhřívání optimální teplotu potřebnou k jejich rychlému a zdárnému vývoji.

Stavba těla, základní znaky

Tělo užovek je kryto pro vodu neprostupnými šupinami, které na hlavě tvoří velké, silné štítky, na zádech a bocích jsou drobné a na břiše pak dlouhé, obdélníkové. Průhledná šupina dokonce kryje i oko hadů (na rozdíl od ještěrů, mezi které patří např. i slepýš). U užovky hladké a stromové jsou šupiny na celém těle hladké a lesklé, u užovky obojkové a podplamaté má každá šupina výrazný podélný kýl, jejich tělo vypadá matně a na omak není hladké.

Užovka nebo zmije?

Užovky, a to kupodivu všechny druhy, jsou často zaměňovány se zmijemi. Od nich je ale bezpečně poznáme podle celé řady znaků. Nejznámějším, i když realtivně málo spolehlivým znakem, je kresba na zádech zmijí v podobě „klikaté“ čáry. Problém je v tom, že některé zmije mohou být zcela černé a tato kresba pak vlastně není vidět, i v tom, že tmavé skvrny na hřbetě užovek hladkých a podplamatých mnozí lidé považují za klikatou čáru a hada pak chybně identifikují jako zmiji. Nejspolehlivějším rozlišovacím znamením je proto tvar oční zorničky. U užovek je kruhová, u zmije svislá, jako u kočky.

Užovky (resp. hadi obecně) umějí velmi dobře analyzovat různé pachy. Mají k tomu, kromě normálních čichových orgánů, vyvinut na horním patře ještě jeden speciální, tzv. Jacobsonův, orgán. Na něj přenášejí pachy pomocí rozeklaného jazyka. Ten se při vysunutí z tlamky navlhčí, ve vzduchu se na něj nachytají molekuly různých pachových látek. V Jacobsonově orgánu jsou pak vyhodnoceny. Had tak pomocí pachů může vystopovat např. myš či jiné sousto.

Jacobsonův orgán slouží i při rozpoznání jedince opačného pohlaví.

Se sluchem to u hadů až tak „slavné“ není. Chybí jim totiž vnější zvukovod – ten je překryt velkou masivní šupinou.

Dalším specifikem užovek (a hadů obecně) je schopnost polknout v poměru k velikosti hlavy obrovské sousto. To je jim umožněno díky speciální stavbě čelistí (jsou roztažitelné) a upravené dýchací soustavě. Had může dýchat i v situaci, kdy hodinu polyká obrovské sousto.

Délkou se jednotlivé druhy poměrně značně liší. Užovky hladká a podplamatá u nás dorůstají max. 1 m, většinou se ale setkáme s jedinci dlouhými kolem 70 cm (samice jsou delší). Užovka obojková dorůstá max. 1,5 m (samice) – nález jedince nad 1 m je ale vždy vzácností. Nejdelší z našich hadů je pak užovka stromová, která může dosáhnout i délky přes 2 m (ovšem opět je tomu tak, že nález jedince s délkou kolem 150 cm je již velkým úspěchem).

Různé

Z důvodu panické hrůzy lidí z hadů a také proto, že vše, co nemá nohy, je většinou označováno jako zmije, doplatí řada užovek na setkání s člověkem svým životem. Výjimkou je v některých oblastech užovka stromová, která např. na Slovensku byla v některých oblastech považována za téměř posvátné zvíře („had hospodáříček“).

Užovka stromová je také tím hadem, který je namotán na Aesculapově holi (dodnes je Aesculap označován jako patron lékařů – a hůl omotaná hadem je stále odznakem lékařského povolání). Užovce stromové se proto také říká užovka Aesculapova. Historie vzniku tohoto lékařského symbolu je ale velmi zajímavá. Původně byl tvor namotaný na tyčce jakýmsi cechovním znamením lékařů v přední Asii, ale tím tvorem nebyl had, nýbrž parazitická, až 1 m dlouhá hlístice, vlasovec medinský. Tohoto parazita lékaři odstraňovali z těla napadených pomalým navíjením na dřívko. Jen málokdo to dokázal provést tak, aniž by tenoučkého živočicha nepřetrhl, a tak byl vlasovec, zručně namotaný na kus dřívka, symbolem šikovnosti ranhojiče. Když tento symbol přešel do starověkého Řecka, kde daného parazita nikdo neznal, byl vlasovec nahrazen o poznání krásnější užovkou stromovou. Ta již neovíjí krátké dřívko, ale hůl řeckého a později i římského boha lékařství – Aesculapa.

Všechny druhy užovek jsou u nás chráněné – užovka obojková v kategorii ohrožený druh, užovka hladká v kategorii silně ohrožený druh a užovka podplamatá a stromová v kategorii kriticky ohrožený druh.

Druhy

Na našem území žijí celkem 4 druhy užovek – užovka obojková (Natrix natrix), užovka podplamatá (Natrix tessellata), užovka hladká (Coronella austriaca) a užovka stromová (Zamenis longissimus).

Zařazení

Užovka obojková - Natrix natrix

řád: šupinatí

třída: plazi

kmen: strunatci