Dub
Duby v parku Rogalin
Dub je králem mezi stromy – symbol majestátu, vznešenosti, odolnosti a síly. Svůj věk měří na staletí. Mezi duby jsou i takoví velikáni, kteří pamatují mistra Jana Husa. Často i půltisíciletí starci jsou „zdraví jako řípy“.
Dubový kmen, to je sloup pokrytý hluboce zbrázděnou kůrou, dubové větve křivolace zprohýbaná ramena. Listy jsou vykrojeny do laloků, a kdo by ještě váhal s jeho určením, tomu pomůžeme. Znáte pohádku Jana Wericha Až opadá listí z dubu? V ní se dočtete, že dub si drží listy po celý rok. Suché opadávají až na konci zimy, když už raší na větvích nové pupeny.
Kvete nenápadně, ve věku 50 až 80 let, kdy už mnohé jiné dřeviny odumírají. Jeho plody, žaludy, dělají radost nejen dětem, ale především lesní zvěři – jelenům, srncům, divočákům a sojkám. Zajímavostí dubů a několika dalších stromů je jejich soužití s houbami.Ty obalují tenké kořínky a pomáhají stromu čerpat ze země rozpuštěné živiny. Není tedy divu, že pod duby najdeme hřiby.
Předkové dubů rostli na naší planetě již před 200 milióny lety, do dnešních dob se dochovalo přes 200 druhů. U nás se setkáme nejčastěji s dubem letním a zimním. Zimní je o něco menší než jeho letní bratr, ale i jeho 40 metrů je úctyhodná výška. Z pevného, tvrdého dubového dřeva se dělávala mlýnská kola, pražce, lodě, dodnes kvalitní a krásný dubový nábytek.
Botanické znaky (dub letní)
výška
Krásně kulovitě klenutá je koruna zejména u samostatně rostoucích jedinců. Kmen dubu letního se větví již nízko nad zemí, a proto jej často nelze pozorovat až k vrcholu – na rozdíl od dubu zimního. Větve jsou velmi masivní, několikrát zakřivené nebo zkroucené.
kůra (odborně borka)
Kůra je již poměrně brzy zbrázděná. Stářím tloustne a její rozpraskanost vyniká.
listy
Listy dubu letního jsou střídavé, jednoduché, na líci matně tmavozelené, na rubu světlejší.
Mají velmi krátký řapík (do 10 mm) – na rozdíl od dubu zimního – a opadávají na podzim – také na rozdíl od dubu zimního, u kterého často opadávají suché listy až pozdě v zimě.
Čepel je v obrysu obvejčitá na špičce zaokrouhlená a na bázi zřetelně ouškatá – na rozdíl od dubu zimního. Okraj čepele je tvořen 5 – 7 laloky po obou stranách, které nejsou však postaveny přesně proti sobě a vytváří lehce asymetrický dojem – na rozdíl od dubu zimního.
květy, plody, semena
Květy vykvétají současně s rašením listů, ale až po 50. roce života. Na jednom stromě jsou nenápadné mnohokvěté, chabé převislé žlutozelené samčí jehnědy i hroznovité samičí květenství. Po opylení větrem vznikají ze samičích květů 2 – 3 cm dlouhé válcovité plody, nažky, tzv. žaludy, dlouze stopkaté, sedící v číškách. Začerstva jsou žaludy podélně tmavě proužkované.
věk
Běžně se dožívají 500 let, ale někteří jedinci i 1000 let.
Dub
Duby - zima
Druhy
Existuje více než 450 druhů opadavých i stálezelených dubů.
U nás se často vyskytuje:
Dub letní, zvaný křemelák (Quercus robur)
Dub zimní, zvaný drnák (Quercus petraea)
řidčeji :
Dub červený (Quercus rubra) – pouze vysazovaný
Dub pýřitý neboli šípák či šipák (Quercus pubescens)
Dub cer (Quercus cerris)
další druhy:
Dub korkový (Quercus suber)
Dub bahenní (Quercus palustris)
Přirozené prostředí, ekologie a ochrana
Dub letní původně rostl kolem větších toků a byl součástí lužních lesů Evropy. Zároveň tvořil výraznou součást přirozených listnatých lesů nižších až středních poloh,např. v dubohabrových hájích. Lesnickým pěstováním a vysazováním do parků, kolem silnic a do alejí se rozšířil i do vyšších poloh.
Dub zimní dává přednost pahorkatinám až podhorským polohám, jen zřídka se vyskytuje v nížinách.
Dub letní snáší větší klimatické extrémy než dub zimní, proto je hojněji vysazován. Má rád vlhké půdy, do kterých zapouští velmi hluboko kořeny. Pro svůj hluboký a mohutný kořenový systém se používal a doposud používá ke zpevňování břehů řek a na hráze rybníků.
Duby se rozmnožují pouze semeny – žaludy. Ty jsou chutnou potravou pro veverky, ptáky, divoká prasata i myši a právě díky nim se duby v krajině přirozeně rozšiřují.
Na jednom dubu může žít až 300 různých druhů hmyzu.
Dub se dožívá úctyhodného věku až 1 000 let. Mnoho starých dubů je zákonem chráněno.
V současnosti je dub letní často nahrazován nepůvodním dubem červeným, který pochází ze Severní Ameriky.
Botanické znaky
Listy
Rozdílné znaky, které ho odlišují od příbuzného dubu letního: listy mají delší řapík (10 mm a více) a jejich báze je sbíhavá (postupně se zužuje směrem k řapíku), jsou téměř symetrické a většinou opadávají až po zimě, plody (žaludy) nejsou podélně proužkované jako u dubu letního.
Listy jsou větší než u dubu letního a zimního, ostře vykrajované a konce laloků vybíhají ve špičky, které často zakončuje útvar připomínající bodlinu. Na podzim se zabarvují dočervena.
Velmi podobný dubu zimnímu, ovšem listy jsou na spodní straně pýřitě chlupaté. Chlupaté bývají též letorosty. Duby zpravidla nízkého, zakrslého vzrůstu na velmi teplých nebo skalnatých stanovištích.
Choroby
Duby bývají často napadeny žlabatkou dubovou, hmyzem, který klade na spodní stranu listů vajíčka. Rostliny vytvářejí jako obrannou reakci proti parazitovi hálky ve tvaru kuličky zvané duběnky. V nich se vyvíjejí larvy žlabatek. Dříve se jim říkalo též dubová jablka.
Na dubovém listí si rádi pochutnávají chrousti. Po vylíhnutí ožírají listy stromů v blízkosti míst, kde žili v zemi po dobu 3 - 4 let jako larvy. Chrousti kromě dubů napadají i javory, habry a buky.
Zavinování a okus listů způsobuje zobonoska dubová.
Pokud je strom zdravý, bývá většinou dostatečně odolný proti hmyzím škůdcům a tito pro něj nepředstavují velké nebezpečí.
Dubové sudy
Použití
Žaludy se využívají k dokrmení divoké lesní zvěře.
Během obou světových válek se ze žaludů připravovala náhražková černá káva.
Dub je známý pro své stahující účinky. Kůra z jarních poražených stromů se využívá v lidovém léčitelství jako prostředek proti krvácení a proti zánětům. Pro sběr je vhodná pouze kůra mladá a hladká tzv. zrcadlová z tenčích větví nebo kmenů.
Nálev z dubové kůry pomáhá vnitřně i zevně při křečových žilách, mohou se jím omývat vředy a boláky, lze jím splachovat vlasy při nadměrné tvorbě lupů.
Dubové dřevo je velmi tvrdé, těžké a houževnaté, dobře se opracovává. Bylo a dodnes je velice cenné v nábytkářství. Dobře snáší i dlouhodobé ponoření do vody, ve vodě nehnije, pouze tmavne.
Z dubového dřeva se dělaly tzv. piloty, kterých se pro odolnost vůči vodě používalo při budování staveb v močálovitých krajinách (např. obrovský areál kláštera v Plasích na Plzeňsku).
Z duběnek se dříve vyráběl inkoust. Kdo by si chtěl tento tradiční způsob výroby inkoustu sám vyzkoušet, může najít postup na internetu.
Nejvíce korkových dubů dnes najdeme na korkových plantážích v Portugalsku a Španělsku. Borka tohoto druhu je tlustá až 10 cm a odlupuje se ve velkých plátech, ze kterých se získává přírodní korek. Z něho se pak vyrábějí zátky do lahví, nástěnky, bóje, plovací vesty. Staří Římané podráželi korkem své sandály. Podobné se často vyrábí i dnes.
Duby na jaře
Různé
Dubové lesy se nazývají doubravy. Pro houbaře jsou místem, kde se dají nalézt dubové hříbky.
V době bronzové většina evropských kultur spojovala dub s bohy. Často to byla božstva, kterým byla připisována moc nad počasím, bouřemi a blesky. Proč? Dub je totiž silně elektricky vodivý – má hluboko zapuštěné kořeny a často roste nad spodními prameny. Říká se, že jeho kořeny rostou tak hluboko, jak široká je koruna stromu.
V dějinách lidstva byl dub snad nejuctívanějším stromem. Byl spojován s nejvyššími božstvy, např. s Jupiterem a Diem, i s Odinem či Jehovou. Dub souvisel s vítězstvím a hrdinstvím, byl také stromem věštby, tedy komunikace s bohem. I evangelium se kázalo v dubových hájích. Ještě do nedávna přetrvával zvyk z dob druidů shromažďovat se pod starými duby.
Podle jedné řecké báje byl dub prvním stvořeným stromem. Z něho se pak narodili lidé. Dubové kořeny prý sahají až do podsvětí.
Keltové spojovali s dubem schopnost a sílu být sám sebou. Za den dubu určili 21. březen. Lidé dubu jsou podle druidů velice temperamentní a činorodí, okouzlující a milí. Láká je dobrodružství a umějí si ho užít. Těžko však přiznávají chybu, snaží se ji bagatelizovat. Bývají to zdraví a silní, někdy přímo robustní jedinci.
Staří Galové a Římané spojovali dub s Martem Silvanem, bohem úrody a léčitelství.
Známá je Werichova pohádka Až opadá listí z dubu. Jiná pověst vypráví, že čert prosil Boha, aby se mohl stát pánem lesa. Bůh svolil, ovšem s podmínkou, že se tak stane, až spadá z dubu listí. Čert čekal do podzima, do zimy, ale listy dubu stále zůstávaly na větvích. Konečně přišlo jaro a poslední suché dubové listy spadly. Čert už se těšil, ale když se podíval do koruny dubu, zjistil, že mezitím už vyrazily listy nové.
Ze vzteku, že se nikdy nestane lesním pánem, zaryl do listů své drápy a od toho jsou prý dubové listy na okrajích jako vyhlodané.