Řekněte si tři známá slova: obr, zubr, habr. Člověk, zvíře, rostlina. Znějí podobně a vyvolávají i podobnou představu něčeho tvrdého, nezlomného, houževnatého. Postaví-li se vám do cesty jeden z nich, tušíte, že neuhne ani obr, ani zubr, ani habr. Viděl jsem jednou na stráni habr, jehož větvím stanula v cestě velká borovice. Větve habru neuhnuly, svíraly borovici a hluboko se zarývaly do její dřeně. Vypadalo to, že nebohá borovice sevření podlehne. Nakonec ale habrová vidlice praskla a oba stromy žijí vedle sebe dál. Vzezření habru připomíná tělo zápasníka. Podsadité, samý sval a šlacha. Roste pomalu, jaksi zarputile, kmen se kroutí a pomalu sílí. Dobře snáší stín i slunce, jen na mokrých půdách se mu nedaří. Někdy roste jako keř s mnoha kmeny v jednom hnízdě, jindy je to strom s doširoka rozprostřenými větvemi. Jestlipak víte, že habry mají oříšky? Jsou ale příliš malé na to, abychom si na nich pochutnali, vždyť v jednom kile jich je téměř 24 000. Habrové husté, pevné a houževnaté dřevo je nejtvrdší z našich dřev. Používá se ho na palice, topůrka a násady. Porazíš-li habr, z pařízku zakrátko vyrazí celá skupina malých habříků, které vesele žijí dál na společné noze. Tvoje sekera ho nezničila.
Habr je statný strom se širokou, hustou a v obrysu kulovitou korunou. Kmen se nízko nad zemí vidličnatě větví. Na průřezu je oválný.Větvoví je u starého stromu podivuhodně pokroucené, v ostrém úhlu zohýbané do všech stran, téměř jako u dubu. Oproti dubu však roste habr pomaleji.
Listy jsou jednoduché a na větvích vyrůstají střídavě. Řapíky jsou 5
– 15 mm dlouhé a čepele 5 – 11 cm. Mají vejčitý, poněkud asymetrický tvar. Pro listy je typická výrazná žilnatina, která působí, jako by byly listy nařasené. Okraje jsou dvojitě pilovité. Na podzim se lesklé tmavozelené listy změní v sytě žluté až hnědožluté. Na stromech většinou zůstávají až do jara.
květy, plody, semena
Květy vykvétají současně s rašením listů. Na jednom stromě jsou oba druhy květů. Samčí drobné bezobalné květy vytvářejí 4 - 7 cm dlouhé řídké jehnědy, samičí květy mají nenápadné obaly a vytvářejí 2 - 3 cm dlouhé jehnědy na koncích větví.
V červnu jsou obzvláště nápadné hroznovité trsy plodů, které jsou tak velké a početné, že téměř zakryjí listy a svou jasnou zelení zdobí habr až do časného jara.
Habry se vyskytují hojně ve všech oblastech severního mírného pásma. Nejvíce druhů (asi 30) roste v Číně. Habr obecný je původem z Evropy a Malé Asie.
Habr se nenápadně „vplíží“ na různá stanoviště, dokonce i do temných jehličnatých lesů. Tam vytrvale vyčkává v zakrslé podobě i po několik generací jehličnanů. Jakmile se někde vytvoří mezera, habr se vztyčí a vyroste v mohutný strom.
V nížinách se mohou každých 15 až 30 let habry porazit, z pařezů vyraší nové stromy. Jsou známy případy, kdy nové habry vyrostly i ze staletých pařezů.
Choroby
Skvrnitost listů je vyvolána nejčastěji houbovou infekcí anebo suchem.
Deformaci listů způsobují roztoči.
Na listech si pochutnávají housenky píďalky podzimní, brouci chrousta obecného a bázlivce olšového.
Celkově se dá říci, že habr je vůči chorobám velmi odolný.
Habrové dřevo
Použití
Dřevo habrů je nejtvrdší evropské dřevo, a proto bylo nazýváno „železným dřevem“. Není však příliš trvanlivé.
Používalo se na výrobu kol k vozům či na výrobu lisů na mošt.
Nejčastěji se dnes používá jako kvalitní palivo. Také se z něho vyrábějí kulečníková tága, paličky na bubny a kladívka do klavírů.
Keltové vysazovali habry blízko sebe, aby jejich kmeny nahradily opevnění. Také jimi oplocovali ohrady, do kterých zaháněli svá stáda. Dodnes je habr oblíbená okrasná dřevina na tvorbu živých plotů.
Mladé listy
Různé
V severské mytologii stráží habr nedotknutelnost posvátného háje a v této pokorné službě je spřízněn s Heimdallem, bájným strážcem duhového mostu.
Staří Germáni nazývali habr Hagebuche, jménem odvozeným z výrazu hagal, všeobsahující Strom světa.
V keltském stromokruhu jsou dny habru od 4. do 13. června a od 2. do 11. prosince a lidé narozeni ve znamení habru jsou podle Keltů loajální, jde jim více o toleranci než o dodržování zkostnatělých zákonů.