Druhy

Bříza bělokorá – též  bradavičnatá (Betula pendula)

Bříza pýřitá (Betula pubescens)

Bříza černá (Betula nigra)

Bříza papírovitá (Betula papyrifera)

Přirozené prostředí, ekologie a ochrana

Břízy rostou ve světlých listnatých a jehličnatých lesích, lesních lemech, na rašeliništích, ladech a úhorech, většinou v nížinách, řidčeji na horách. Nejrozšířenější jsou v severní Evropě a na Sibiři.

Bříza je rychle rostoucí strom, lesníky označovaný jako strom plevelný.

Břízy jsou nenáročné dřeviny, často jinými druhy stromů vytlačené na mokré nebo naopak suché, chudé a písčité půdy.

Často je vysazována v parcích jako dekorační strom.

Choroby

Nahuštěné větve v kulovitých chomáčcích s drobnými a odlišně zbarvenými listy – tzv. čarověníky, které se na břízách často vyskytují, jsou dílem roztočů velmi malých rozměrů.

Choroš troudnatec způsobuje boubovou infekci dřeva -  bílou hnilobu.  Březovník březový způsobujíe také infekci dřeva - hnilobu hnědou. Stromy v blízkosti lidských obydlí poškozené hnilobami je třeba porazit, neboť jsou náchylné ke zlámání.

Doutníkovité svinování listů a  později zasychající listové závitky způsobuje housenka zobonosky březové, což je 4 mm dlouhý brouk s černými krovkami a dlouhým tenkým noscem.

Použití

Březová kůra je vodotěsná. Je-li všechno v lese mokré, je možno pomocí jednoho kousku březové kůry rozdělat oheň.

Severoameričtí Indiáni potahovali březovou kůrou své kanoe.

Norové pokrývali březovou kůrou střechy. Na kůru pak navršili jednu vrstvu zeminy.

Březová šťáva (míza) obsahuje hodně cukru, oleje a vitamínu C.

Pro Kelty byla šťáva z břízy nápojem lásky.

Dřevo břízy je ojediněle využívané v nábytkářství.

Bříza je oblíbená jako krbové dřevo, hoří jasným plamenem a dává hodně světla.

Hojné je využití březového listí či mízy v lidovém léčitelství při léčbě močových cest. Čaj má slabě hořkou chuť. Horký nálev z březových listů podporuje činnost ledvin, prospívá při revmatických potížích a zánětu kloubů. Při sběru listů je třeba dát pozor, aby mezi nimi nebyly
i jehnědy. Vhodná doba  sběru je od poloviny května do konce června. Sebrané listy jsou odolné proti zapaření, takže se sběru mohou věnovat
i začátečníci.

Bříza se používá i do kosmetických výrobků.

Původní obyvatelé Sibiře a subpolárních oblastí používali březovou kůru pro její trvanlivost a odolnost vůči vodě k výrobě celé řady předmětů nepostradatelných pro život: čluny, střechy pro vigvamy a jurty, nádoby, psací materiál, dokonce i obuv.

Různé

Bříza dostala jméno podle své bělostné kůry, sdílí je se starou irskou bohyní Brigid. Obě jména mají původ ve výrazu bhereg „zářící bělost“.

Barva její kůry ji chrání před přehřátím – bílá odráží tepelné a světelné záření.  Břízy jsou totiž vystaveny prudkému slunci častěji než většina ostatních dřevin, neboť jako prvé osidlují nezastíněné holiny a mýtiny.

V severské a germánské tradici je spojována s Freyou – Paní lesa a s Frigg – manželkou boha větrů Odina.

V ruském folkloru je bříza nazývána Paní lesa.

Pro Kelty byla bříza stromem středu, tak jako byla líska stromem počátku a olše stromem blížícího se konce. Jen jeden den v roce je dnem břízy – 24. 6. A kdo se narodil toho dne, je člověkem, jehož heslo zní: "Já to zvládnu!" Lidé břízy jsou moudří, nenároční, důkladní, milí, pozitivní a příjemní. Rádi se pouštějí do obtížných úkolů, hledají schůdnou střední cestu, a tím zmírňují extrémy. Jsou sebevědomí, ale skromní, pracovití a disciplinovaní a mají přirozené kouzlo.

Jeden z nejstarších rukopisů světa je psaný na březové kůře.

Po celý křesťanský středověk se mladí lidé na venkově při májových oslavách scházeli v březových hájích. To však vyvolávalo nelibost, a tak si nosili stromy do vesnic a stavěli májky. Strom na májku se velmi pečlivě vybíral a slavnostně ozdobil. Konaly se pod ním lidové zábavy a veselice.

V minulém století byl na vesnicích rozšířen hezký lidový zvyk. Chlapci stavěli svým dívkám v noci z 31. dubna na 1. května pod okny březové májky.