Mlok
Mlok skvrnitý
Někteří živočichové mají takové zbarvení, aby byli v přírodě nenápadní, jiní naopak svými barvami nepřátele zastrašují. Zbarvení mloka plní překvapivě tyto dvě úlohy dohromady. Žluto-černý vzor na jedné straně upozorňuje na mlokovu jedovatost a nepoživatelnost, zkuste ale najít mloka v podzimním opadaném listí. V suchých obdobích jsou mloci ukryti v lesích pod kameny, padlými kmeny, v trouchnivých pařezech nebo opuštěných norách hlodavců, často i velmi daleko od vody. Večer, častěji ale po vydatných deštích, vycházejí mloci na lov. Loví různé bezobratlé živočichy, jako jsou červi, plži, pavouci, hmyz, a když je příležitost, dokáže se „nacpat“ na řadu dnů dopředu. Mlok je obojživelník. V prvním stádiu života žije jako larva ve vodě (většinou v drobných potůčcích) a dýchá žábrami, po několika měsících však vodu opouští, a pak přijímá kyslík pomocí jednoduchých plic a celým povrchem těla (např. prokrvenými sliznicemi dutiny ústní). Spatřit mloky ve volné přírodě patří mezi ojedinělé a velmi silné zážitky – mloci jsou totiž jednak vzácní, jednak aktivní v době, kdy se nám do přírody moc nechce. Mlok skvrnitý patří mezi silně ohrožené druhy.
Mlok
Mlok skvrnitý
Prostředí, potrava
Mloci žijí převážně v listnatých lesích (např. bučiny), kde je dostatek malých potůčků, pramenišť a studánek.
I přes svou nápadnost patří mezi živočichy, jejichž objevení v přírodě vyžaduje zkušenost a notnou dávku štěstí. Většinu času totiž tráví v různých úkrytech – štěrbiny ve skalách, suťová pole, nory hlodavců, prostory pod kameny nebo kmeny padlých stromů. Ven z úkrytů vylézají mloci především za silných dešťů. Pak se dokáží „nacpat“ do zásoby na řadu následujících dnů. Jsou to masožraví živočichové, loví převážně bezobratlé živočichy: hmyz, pavouky, slimáky, žížaly apod.
Chování, nepřátelé
Tělo mloka zdobí výrazná černo-žlutá nebo černo-oranžová kresba, která funguje jako výstraha proti predátorům. Upozorňuje: „Pozor, jsem jedovatý.“ A v mnoha případech jim skutečně zachrání život. Nutno však podotknout, že mnoho nepřátel se barvou ani jedem mloků nenechá odradit a chutného sousta se nevzdají. Řada z nich to řeší velmi chytře – vyžerou z mloka pouze svalovinu a na místě pak nechají hlavu a kůži s jedovými žlázkami. Ti méně „chytří“ sežerou mloka celého, což se jim stane buďto osudným, nebo je jim pak natolik „špatně“, že již nikdy nic černo-žlutého nepozřou. A to je také princip, na základě kterého výstražné zbarvení v přírodě funguje – spojení nepříjemného zážitku s dobře zapamatovatelným barevným vzorem.
Zbarvení mloka nefunguje pouze jako výstraha, ale i jako krycí zbarvení, dobře ho totiž v lesním terénu maskuje. V listnatých lesích, kde leží na zemi vrstva opadaného listí, se žlutá a černá barva vyskytují velmi často.
Rozmnožování
Mlok skvrnitý - larva
K rozmnožování potřebuje prameniště, studánky a malé potůčky. Tato stanoviště jsou nezbytná pro vývoj larev. Na rozdíl od čolků mloci do vody nekladou vajíčka, ale samice sem přicházejí „porodit“ již poměrně dobře vyvinuté larvy. Páření mloků totiž probíhá na souši, a to již během léta a na podzim. Samci si při něm předníma nohama zafixují samici na zádech, odloží na zem shluk spermií a samici na něj pak přehodí tak šikovně, že si může spermie rovnou nasát do kloaky a uložit ve speciálním orgánu. Z něho jsou pak oplodněna vajíčka. Ta však samička neklade, ale zadržuje je ve vejcovodech a na jaře pak „rodí“ již částečně vyvinuté larvy (vejcoživorodost).
Stavba těla, základní znaky
Mlok je naším největším ocasatým obojživelníkem. Díky svému charakteristickému zbarvení patří také mezi nejznámější a nejatraktivnější zástupce této skupiny živočichů.
Mloci dorůstají velikosti až kolem 20 cm, mají robustní tělo s výraznou hlavou a tupě zakončeným, na průřezu kulatým ocasem. Jejich kůže je doslova prošpikována jedovými žlázkami. Vyúsťují na těch částech těla, kam nejčastěji zaútočí predátoři – na hlavě a na hřbetě.
Různé
Mloci disponují účinným jedem, který na povrch těla vylučují z kožních jedových žláz. Ty vyúsťují na hlavě (ledvinovité útvary za očima, tzv. parotidy), na hřbetě a ocase po obou stranách páteře. Mloci dokáží v případě ohrožení jed z těchto velkých žlázek dokonce na několik cm vystříknout.
Jed mloků způsobuje křeče až srdeční zástavy a byl dříve hojně využíván i např. v travičství.
Velmi zajímavá jedlouhověkost mloků. I když dlouhověcí jsou všichni naši obojživelníci, patří mlok v tomto oboru mezi rekordmany. Dožívá se i několika desítek let. V literatuře je zmiňován i případ, kdy mlok, který se do lidské péče dostal již jako dospělý, zde přežil bezmála 50 let!
Podmínkou úspěšného přežívání mloků v příroděje přítomnost starších listnatých lesů s drobnými vodotečemi (nejlépe bez ryb), popř. různými prameništi či studánkami.
Mlok patří mezi zvláště chráněné živočichy v kategorii silně ohrožený druh.
Zařazení
Mlok skvrnitý – Salamandra salamandra
