Historie kamene
Slavná pravěká svatyně Stonehenge na jihu Anglie.
Nejstarší kamenné výtvory
Na začátku většiny knih o dějinách umění, hned za jeskynními malbami, najdeme objekty megalitické kultury v západní a severní Evropě. Je to hlavně proto, že už jsou jakýmsi pravěkým předstupněm architektury. Pocházejí z mladší až pozdní doby kamenné. Megalit znamená řecky velký kámen a tyto kameny opravdu mají rozměry, nad nimiž se tají dech. Běžná je velikost několika metrů a váha mnoha tun. Kdo a jak je vztyčoval, o tom se můžeme jen dohadovat. Určitě to museli být lidé vyspělejší, než si asi myslíme, s dobrou organizací práce, schopní kámen dovážet i na větší vzdálenost. Možná znali technické prostředky, na které se pak zapomnělo. Věděli něco o astronomii, protože megalitické stavby bývají nasměrovány podle východů a západů Slunce a podle hvězd.
Tajemný kámen u obce Líšno na Benešovsku
Jsou u nás také megalitické stavby?
Tady jsme v rozpacích. Na různých místech západní poloviny Čech najdeme osaměle vztyčené kameny, tzv. menhiry. V keltských jazycích totiž „men hir“ znamená stojící kámen. Nikdo neví, jak jsou skutečně staré. Podle některých souvislostí se zdá, že většinu z nich postavili Keltové, kteří u nás žili až v době železné. Ale i to jsou spíš dohady.
Náš největší a nejznámější menhir, asi 3 m vysoký, stojí u obce Klobuky blízko Slaného. Známý je také „zkamenělý mnich“ u Drahomyšle na Žatecku. I na severním okraji Prahy ve čtvrti Chabry je menhir, zajímavě vestavěný do zdi zahrádky. Je to asi nejstarší pražská památka. Od začátku 21. století jsou tu dokonce dva menhiry vedle sebe, protože druhý byl nalezen v zemi a také dodatečně vztyčen. Kamenů o výšce kolem jednoho metru je u nás ještě víc.
Do příbuzenství megalitických staveb se kladou i tzv. kounovské řady v lese na výšině Džbán na Rakovnicku. Jsou to sice menší kameny, zato jich je veliké množství a jsou uspořádány v geometricky přesných, rovnoběžných liniích.
O našich megalitech už toho bylo napsáno hodně, jsou předmětem zájmu odborníků i amatérských nadšenců. Někdo je uznává, někdo se snaží z nich čerpat energie, jiní spíš pochybují o jejich původu i účinku. Kdo ví, zda o nich někdy budeme znát úplnou pravdu.
Velmi starobylá je i tato socha koně ze staré Číny
Kdy vzniklo kamenosochařství?
Bylo to na samém začátku starověku, v Sumeru. I tady ale stojíme tak trochu před hádankou. Hned nejstarší sochy, zhotovené z vápence i z vyvřelin, jsou totiž umělecky i řemeslně dokonalé. Jako kdyby sochařství předtím neprodělalo žádný vývoj a najednou se odnikud vynořilo ve velmi vyspělé podobě.
Je jedno možné vysvětlení. V Mezopotámii byl nedostatek kamene, proto se tu stavělo z cihel. Sochařský kámen byl drahý, a tak se méně povedené sochy mohly časem přetesat na povedenější, ty pak třeba znovu na ještě lepší, zároveň se zdokonalovaly kamenické techniky... Tak Sumerové odkázali budoucím generacím rovnou pokročilé sochařství, jaké dnes můžeme obdivovat například v pařížském Louvru nebo v berlínských muzeích.
Zbytky Juditina mostu z 12. století představují nejstarší pražskou kamennou dlažbu.
Město vystavěné z kamene a vápna
Právě takhle popsal Prahu vzdělaný arabský kupec židovského původu Ibrahím Ibn Jakub někdy v 60. letech 10. století. Je to vůbec nejstarší zmínka o našem hlavním městě.
Háček je v tom, že archeologové s ním tak docela nesouhlasí. Kamenných staveb v Praze nejspíš ještě nebylo mnoho, většinou se stavělo ze dřeva. Kostely a snad i paláce velmožů, na dnešní poměry ještě velice skromné, už ale z kamene byly. Používala se opuka, stejně jako po následující staletí.
Nejstarší kamenné zdivo dnes můžeme vidět v průjezdu druhého nádvoří Pražského hradu. Jsou to zbytky kostela založeného knížetem Bořivojem již roku 884.
Stodola na Litoměřicku se zdivem z opuky a cihel.
Kámen na venkově
Je přirozené, že v krajích, kde byl dostatek kamene, využívali jej venkované pro svou potřebu. Samozřejmě se z něj budovaly hlavně zdi a podezdívky vesnických chalup, jen někde se jím zdi i obkládaly nebo se ponechávaly neomítnuté. To jsou třeba opukové stavby na Rakovnicku, protože na tamější opuce omítka nedržela. Často se také střechy pokrývaly břidlicí. Hlavně na severu Čech se břidlicí obkládaly i celé domovní štíty.
Kámen ovšem na českém venkově našel uplatnění nejen ve stavitelství. Vyráběly se z něj také nejrůznější užitkové i ozdobné předměty. Především to byly mlýnské kameny, které se zhotovovaly z křemence, pískovce a někdy i ze žuly. Z břidlice se dělaly formy na odlévání drobných kovových předmětů, mimo jiné cínových vojáčků. Z mramoru, hlavně v okolí Prahy, se hloubily žlaby pro koně a pro dobytek, později se z něj vyvrtávalo vodovodní potrubí. Méně časté byly kamenné nádoby a kádě, například na nakládání zelí. Velmi rozšířené byly kameny jako nejrůznější patníky, mezníky a značky, především na hranicích pozemků, ale i u cest. Byli to předchůdci dnešních dopravních značek.
Barokní pilíř z umělého mramoru různých barev.
Umělý mramor
Poptávka po mramoru v době baroka začala převažovat nad nabídkou. Těžilo se méně, než by bylo třeba, a dovoz byl náročný. Vždyť se musel převážet na vozech s koňským nebo volským potahem a cesta mohla trvat i řadu týdnů. Jediný kamenolom, kde se tehdy u nás lámal mramor ve velkém, byl Slivenec u Prahy.
Honosná výzdoba barokních sálů se tedy doplňovala umělým mramorem, zatímco ten skutečný se nejvíc používal na oltáře, krby nebo na náhrobky, jako na Starém židovském hřbitově v Praze. Zato umělý mramor dovedli tehdejší řemeslníci k dokonalosti. Někdy se ani nechce věřit, že to není pravý kámen, ale že základem bývá sádra, cement a různé přísady, to celé všemožně obarvené a nakonec vyleštěné.
Stačí si prohlédnout vnitřek chrámu svatého Mikuláše v Praze na Malé Straně. Málokdo postřehne, že pravý mramor je tu v menšině. Jediný pražský interiér zdobený pouze skutečným mramorem má kostel sv. Františka u Karlova mostu. A to jen proto, že sloužil klášternímu řádu křižovníků s červenou hvězdou, jimž patřil kamenolom ve Slivenci.
Jak pravý mramor od „falešného“ rozeznáme? Dotykem. Přírodní kámen více či méně studí, umělý je ve srovnání s ním vždycky teplejší.
Mramor z Rakouska, tedy z habsburské říše, se v době baroka považoval za „náš“ materiál. Přesto je z něj na Karlově mostě v Praze jen jediná socha.
Železnice a kamenictví
Když se budovaly dráhy, začal být i kámen dostupnější. Na vlak se daly naložit mnohem větší bloky a převezení už přestávalo být zdlouhavou cestou s mnoha zastávkami.
Hlavně od 70. let 19. století se čile rozvíjí obchod s kamenem a k nám se dostává čím dál víc cizích materiálů. K mramorům z Rakouska a Itálie přibyla žula ze Švédska, pískovec a žula z Německa, mramor z Belgie a mnohé další. Zároveň nezaháleli ani čeští těžaři, pro které už nebyl problém zásobovat surovinou i vzdálenější místa.
Sedmdesátá léta 19. století vůbec znamenala přelomové období pokroku ve všech lidských činnostech. Tak se i zpracování kamene a jeho uplatnění v architektuře dočkalo nebývalého rozmachu. Obložení z kamenných desek, mozaiková dlažba chodníků a především průmyslové zpracování kamene, to všechno pochází z doby po roce 1870.
Mayské pyramidy v Mexiku se tvarem i materiálem nápadně podobají egyptským pyramidám i asijským stupňovitým chrámům
Kamenné záhady
Musíme si přiznat, že procházíme-li dějiny kamene v architektuře a umění, narážíme na mnoho neobjasněného. Dodnes například nemáme jistotu, jak staří Egypťané opravdu stavěli pyramidy, jakými nástroji opracovávali tvrdou žulu a čedič nebo jak zdobili podzemní hrobky vytesané hluboko ve skalách. Jejich stěny jsou totiž hustě popsané plastickými hieroglyfy, které jsou jeden jako druhý, jako by snad byly vyražené nějakou šablonou.
Známý je také příklad zřícenin starověkého města Baalbek v dnešním Libanonu, s plošinou z gigantických kamenných bloků, na jejichž zdvihnutí nestačí současné stroje.
Velkou záhadou je, jak opracovávali kámen Inkové v horách Jižní Ameriky. Obří kameny přitesané do mnoha hran tu do sebe přesně zapadají a jejich tvary s vypouklým povrchem se téměř vymykají zdravému rozumu.
Zříceniny chrámů v Angkoru (dnešní Kambodža), až do konce 19. století ztracené v džungli, provokují už tím, kde tvůrci v raném středověku těžili a jak dopravovali takové množství materiálu. Nejbližší pohoří s dostatkem kamene je totiž asi 30 km vzdálené. Odborníkům nedá spát ani takzvaná Lví hlavice krále Ašóky ze staré Indie, dokonalá sochařská práce z leštěného pískovce. Pokud se dnes vůbec některý pískovec dá leštit, pak jenom jako ploché kamenné desky.
Nedivme se, že takové neobjasněné věci svádějí k fantazii a že v nich leckdo může vidět i dílo mimozemšťanů. Spíš ale připusťme, že dávné civilizace měly některé znalosti a dovednosti, které my dnes nemáme. My sice dokážeme pracovat s počítači, ale už bychom nedokázali postavit pyramidu ani gotickou katedrálu. Není to potřeba, vývoj lidstva šel jinudy. Přesto ani kamenictví nezaniklo a určitě nezanikne.
A tak hádanky minulosti zatím zůstávají. Kdo ví, třeba rozluštění některých z nich čeká právě na vás.