Druhy

Jediným českým zástupcem tohoto rodu je ocún jesenní. Rostlina se podobá šafránům neboli krokusům. Ty ale na rozdíl od ocúnů kvetou brzy na jaře a spolu s květem ukazují i zelené listy.

Botanické znaky

Ocúny mají hluboko v půdě uloženou hlízu připomínající cibuli.

Z hlízy na podzim vyrůstá jeden i více květů. Květy jsou velmi nápadné, ozdobné. Mají růžovou (růžovofialovou) barvu a skládají se z několika okvětních lístků. Charakteristická je stavba květu – není totiž složen z kališních a korunních lístků jako většina kvetoucích rostlin, ale pouze z lístků okvětních.

Plod se vyvíjí až na jaře dalšího roku společně s listy. Nazývá se tobolka a obsahuje mnoho tmavých lepkavých semen.

Listy mají kopinatý tvar, jsou velké, lesklé a zašpičatělé. V louce je stěží přehlédneme, připomínají listy tulipánů.

Prostředí, ekologie, ochrana

Ocúny rostou od nížin do horských poloh zvláště na vlhčích loukách, ale také v nížinných listnatých lesích. V některých oblastech patří k hojným rostlinám, jinde mohou v krajině zcela chybět. V současnosti je ocún výrazně vzácnější než dříve, a to kvůli likvidaci jeho přirozeného biotopu – vlhkých luk.

Léčivé účinky

Je vysoce jedovatý.

Lidové názvy, pořekadla, rčení

naháč, naháček, hacoun,sirotka, holopanna, jasenka, jeseňka, ocoun, vocoun, vokoun, zimovít

Různé

Ocún patří k našim nejjedovatějším rostlinám. Zvláště nebezpečný je jako součást zeleného krmení pro dobytek. Část jedu sedokonce dostává i do mléka dojnic.

Zajímavostí ocúnů je délka jejich květů. Dosahují až několik desítek cm, čímž se řadí mezi rostliny s největším květem vůbec. Součástí květu totiž nejsou pouze nad zemí viditelné okvětní lístky, ale také dlouhá květní trubka sahající až k podzemní hlíze.

Zařazení

Ocún jesenní – Colchicum autumnale

čeleď: ocúnovité