Prostředí, potrava, ochrana

Pavouci žijí po celém světě téměř ve všech prostředích - v nížinách i na  horách, na místech suchých i mokrých, teplých i studených, v děrách, květech, domech i pod vodou.

Jsou výhradně masožraví, jejich hlavní potravou je hmyz.
Potravu pavouk nekouše, po usmrcení do kořisti vpraví trávicí šťávy, které ji rozpustí. Rozpuštěnou ji pak  vysaje.

Na kousku lesní půdy velikosti  1m čtverečního může žít  i několik desítek pavouků. Brání přemnožení hmyzu i na zahradách, obtížný hmyz loví i v našich domácnostech. Přesto se jich někteří lidé zbytečně bojí.

Chování, nepřátelé

Někteří pavouci tkají sítě, jiní ne,  všichni ale  mají snovací orgány, pomocí kterých dokážou tvořit vlákna.

Přeborníci ve tkaní

Pavouci používají pavučiny jako lapací sítě. Uchycují je mezi větvemi, stébly trav, trámy nebo stěnami příbytků. Utkání pavučiny trvá přibližně hodinu, což je úctyhodná rychlost. Někteří pavouci tkají novou pavučinu každý den, jiní raději stále vyspravují  potrhanou  starou. Pracovitější jsou v tomto směru samičky.

Jak se nepřilepit?

Někdy jsou pavučiny tvořeny lepkavými vlákny, kořist se na ně přilepí. Majitel takovéto sítě se může ke kořisti  přiblížit pomalu po speciálním nelepivém vlákně, aby se sám nepřilepil. Lep musí denně obnovovat.

Někteří pavouci ale staví pavučiny z vláken, která nelepí. Pokud majitel takovéto pavučiny nechce, aby mu kořist unikla, musí si  k ní pospíšit.

Vlákno jako zvonek

Někteří pavouci žijí přímo ve své pavučině, jiní opodál a  s pavučinou jsou spojeni vláknem. Když se hmyz do jejich sítě zachytí, jemně otřásá nejen pavučinou, ale i spojovacím vláknem, což je  signálem, že je v síti kořist. Pavouci mají vynikající hmat a cítí každý neparný otřes.
Někteří pavouci  sítě netkají a žijí v děrách, doupatech, hnízdech. Za svou hmyzí kořistí buď běhají, skáčou nebo na ni číhají.

Pavouci se pohybují  nejroztodivnějším způsobem: běhají, chodí, skáčou, houpou se nebo se  vznášejí (létají) na vlákně ve větru.

Nepřátel mají  pavouci mnoho : ptáky, žáby, ještěrky, ryby, myši, jiné pavouky, lidi.

Jako ochrana před nepřáteli jim slouží především zbarvení. Barvou buď napodobují okolní prostředí (slíďák) nebo naopak výrazným vzorem nebo kresbou zastrašují (křižák, stepník rudý..)

Stavba těla, základní znaky

Některé druhy pavouků nejsou větší než špendlíková hlavička, jiní jsou i s nohama větší než lidská dlaň. 
Tělo mají rozděleno na hlavohruď a zadeček. Na hlavohrudi jsou ústa, oči a orgány na uchopování a usmrcení kořisti zvané chelicéry. 1 - 4 páry očí budí dojem, že jejich majitelé výborně vidí. Ale ač je oček mnoho, zdaleka nevidí tak dobře, jako oči naše. Pavoukům pro život ale úplně stačí.
Z hlavohrudi vycházejí 4 páry nohou a 1 pár makadel. Ta vypadají někdy jako nohy. Někteří pavouci mají nohy krátké a silné, jiní  tenké a dlouhé. Často jsou na jejich koncích drápky s polštářky, pomocí nichž dokážou lézt po hladkých plochách, stěnách a stropech.

Dokonalý přístroj na výrobu vlákna
Zadeček je částí těla, ve které jsou umístěny snovací orgány pro tvorbu vláken. Snovací žlázy ústí na povrch těla snovacími bradavkami. Do každé bradavky, která je pohyblivá, vede několik stovek snovacích žláz. Bradavka tak cedí vlákno jako přes nejjemnější cedník. Ani nejdokonaleší lidský stroj na výrobu umělých vláken nedokáže to, co umí každý pavouk. Vlákno je neuvěřitelně pevné, přitom pružné a tenké.

Samečci bývají výrazně menší než  samičky. Tato menší tělesná stavba jim  dělá problémy při namlouvání. Větší samička si je občas splete s kořistí.

Rozmnožování

Máma pavoučice vozí děti na hřbetě
Samičky kladou vajíčka do kokonu, obalu z vláken, ve kterém jsou vajíčka do vylíhnutí chráněna. Samičky některých druhů pavouků po  vajíčka ukryjí a opouštějí. Starostlivými mámami jsou samičky slíďáků. Ty nosí kokon připevněný na tělě. Vylíhlým mláďatům dovolí vylézt na hřbet a na něm je pak nosí několik dní, do prvního svlékání.

Mláďata pavouků rostou a svlékají staré malé schránky. Jejich vývin, narozdíl od hmyzu, neprobíhá přes sadium odlišné larvy ani kukly. Z vajíček se vylíhnou tvorové maličcí, ale již podobní rodičům.

Různé

Většina pavouků má jedové žlázy, které produkují ne příliš prudký jed. Nejjedovatější má  snovačka -  černá vdova, která však u nás nežije. Jed do kořisti pavouci  vpravují pomocí dutého drápku v chelicérách. Žádný z našich pavouků nám však svým jedem nemůže ani v nejmenším ublížit, a ani ho nenapadne nás kousat.

Pavouci dokážou vyrábět různé typy vláken: lepkavá, nelepivá, jemná, silná, široká. Jejich pevnost je obdivuhodná. Lano spředené z pavoučích vláken má větší pevnost než lano ocelové, je však mnohem tenčí.

Nejčastěji  jsou v přírodě vidět krásné pavučiny kruhové vyrobené  křižáky, méně nápadné  jsou nálevkovité pavučiny podobné trychtýři  ........ nebo  neuspřádané sítě pokoutníků.

Lano k jištění, létání i svazování
Pavouci ale netkají jen sítě, vlákna využívají i jinými způsoby. Někteří pavouci si například vyrábějí „létací"vlákna. Jeden jeho konec upevní na větvičku a  vše ostatní nechají na větru a náhodě. Tak ostatně začínají křižáci i s tkaním sítě - jak jinak ji upěvnit mezi dvě vzdálené větve?

Jiní  pavouci používají vlákna jako záchranná lana při úniku před nepřáteli, nebo se jimi jistí při pohybu ve výškách. Čas odčasu je někam přilepší, stejně, jako se jistí horolezci karabinami.

Speciální funkci mají vlákna obalovací, kterými  spoutávají kořist, vystýlají  hnízda nebo jimi chrání svá vajíčka.

Někteří pavouci snědí pavučinu, kterou chtějí opustit, často požírají i vlákna, která již nelepí a musí je vyměnit. Jsou totiž bohatá na cenné bílkoviny a těmi si pavouci nemohou dovolit plýtvat.

Druhy

na Zemi žije je přibližně 35 000 druhů pavouků


mezi nejznámější druhy patří: sekáč, slíďák, křižák, běžník, skákavka, vodouch a mimo naše území  sklípkan.

Běžník kopretinový (Misumena vatia)

Pavouk, který neplete sítě, ale za svou kořistí bleskurychle vybíhá.
Největší zvláštností tohoto pavoučka jsou jeho mimikry. Dovede měnit barvu podle prostředí od bílé přes výrazně žlutou po zelenou. Má ale ještě jednu zvláštnost. Někdy naopak je pro něj výhodné změnit barvu kontrastní ke svému okolí. Třeba na zeleném podkladě nerozkvetlého bodláku  jeho výrazně žluté tělíčko napodobí právě rozkvétající květ a jistě přiláká některý hmyz.

Běžník má vypracovaný velmi efektivní způsob lovu. Sedí nehybně na květu. Když se hmyz hledající nektar  přiblíží, pavouk ho rychle uchvátí dlouhýma předníma nohama, vbodne do něj bodec s jedem, kořist ochromí. Potom vypustí do těla oběti  trávicí enzymy, a když je vnitřek kořisti rozpuštěný, obsah vysaje.

Z předním párem nohou delším než jsou ostatní se ale špatně chodí. běžníci se proto pohybují spíše do strany, jako krabi.

Páření je pro samečky většinou nebezpečné. Samičky je vzrůstem převyšují a navíc si je pletou s kořistí. Některé druhy je nechají přiblížit, ale u některých musí samečci nad samičkami vyzrát - přiblížit se zezadu, vpíchnout do nich trochu jedu a částečně omráčené je oplodnit nebo uchopit samičku za nohu, neustále uhýbat z dosahu jejích makadel a přitom ji připoutávat pavučinou k listu. Ne vždy se to samečkům podaří.

V přírodě můžeme běžníka nalézt na květech, na kterých sedí nápadně dlouho nehybný hmyz. Jsou to schránky vysátého hmyzu.

Křižák obecný (Araneus diadematus)

Křižák je jedním z našich největších a nejhojnějších pavouků.
Plete si kruhové sítě. Na kořist číhá uprostřed nebo v těsné její blízkosti. Chytá mouchy, vosy, včely. Ulovenou kořist pavouk nejprve usmrtí a pak omotá pavučinou. Většinou si ji nechává na pozdější dobu, má ji jako zásobárnu.
Když jde samec na námluvy, nejprve opatrně třese pavučinou samičky, aby na sebe upozornil a samička si ho nespletla s kořistí.
Barvu těla mají křižáci v různých odstínech šedohnědé s bílými skvrnami ve tvaru kříže na hřbetě.

Slíďák hajní (Pardosa lugubris)

Slíďáci se nepletou sítě, kořist pronásleduje, zmocňuje se jí rychlým útokem.
Je to lovec samotář. Nejčastěji se schovává pod listím nebo ve skalních štěrbinách.
Při námluvách sameček vydává speciální signály, aby si ho snad samička nespletla s kořistí.
Samička je obětavá matka. Vajíčka zabalí do pavučinového obalu a nosí je připevněná na svém těle 3 týdny. Vylíhlí pavoučci protrhávají obal a vylézají na hřbet matky. Tam zůstanou několik dnů, do prvního svlékání. Někdy mají samičky tolik mláďat, že ji pokrývají v několika vrstvách.
Nebezpečím pro slíďáka jsou vosičky, které do pavouka vbodnou paralyzující jed, živého pavouka vtáhnou do vyhrabané jamky a nakladou do něj svá vajíčka.
Pozorovat slíďáky můžeme za teplého období na slunných teplých místech.

Zařazení

Křižák obecný - Araneus diadematus

Slíďák hajní - Pardosa lugubris

Řád: pavouci (Aranea)

Třída: pavoukovci (Arachnida)

Kmen: členovci (Arthropoda)