Druhy

Kromě hlemýždě zahradního (Helix pomatia) se ulitou z našich suchozemských plžů pyšní ještě páskovka keřová (Cepaea hortensis), páskovka hajní (Cepaea nemoralis) a páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis). Jsou téměř o polovinu menší než hlemýžď a světlé. Oblé ulity mají zdobeny hnědými proužky. Špičatou a zpola průsvitnou ulitu si sebou nosí jantarka obecná (Succinea putris).

Další plži s vlastním domkem žijí ve vodě - například okružák ploský (Lymnaea auricularia). Patří však do jiného řádu, nežli hlemýžď, tzv.spodnoocí, neboť tito plži nemají oči na stopkách.

Prostředí, potrava

Domovem hlemýžďů zahradních jsou křovinami porostlé stráně a světlé lesy nebo jejich okraje. Mají rádi pěkně zarostlá místa s bujnou vegetací chráněná před přímým sluncem. Jak  jejich druhové jméno napovídá, oblíbili si hlemýždi i lidské zahrady, pole a vinice, zkrátka obdělávanou krajinu.  Zde všude se živí výhradně zelenou, rostlinnou potravou.

Hlemýždi jsou někdy na zahradách považováni i za škůdce. Pokud se ale  nepřemnoží, pak škody, které způsobí, jsou malé (na rozdíl od u nás nepůvodního plzáka španělského, který nemá ulitu, zato velkou chuť na salát a další zeleninu).

Hlemýždi se pohybují pomalu a celkem neradi, v případě potřeby je proto snadné je sesbírat a odnést do lesa - nejlépe po dešti.

Hlemýžď za den může spořádat až tolik zelené hmoty (listí, stonků, stébel a plodů - pokud nějaké najde), jako je polovina jeho váhy. Dovede potravu dokonale využít, umí strávit i těžko stravitelnou část rostlin - celulózu.

Chování, nepřátelé

Zimu slimáci přečkávají zavrtaní v zemi - dovedou se zahrabat překvapivě hluboko.

Jak vyzrát na hlemýždě?

Hlemýžď je velké a chutné sousto pro celou řadu zvířat, proto se  chrání ulitou a v případě nebezpečí se do ní celý rychle schová. Vytáhnout ho ven je velmi obtížné. Jeho ulitu dovedou rozbít například velcí a chytří ptáci - vrány a havrani nebo drobnější drozdi. Ulitu ptáci rozbijí o kámen, měkkou část hlemýždě pak vyklovou.

Menší hlemýždě mohou někteří živočichové spolknout dokonce i s ulitou, například  hladová ropucha, odradit tvrdou skořápkou se nenechá ani ježek nebo ještěrka.

Pohledné hlemýždí brnění nezmůže nic proti živočichům z nejmenších - parazitům ( parazitickým roztočům a občas i motolicím).

Nejzranitelnější jsou malí hlemýždi brzy po vylíhnutí.

Oblíbeným zdrojem potravy pro mnohá zvířata jsou i hlemýždí vajíčka.

Šneci na talíři

Mezi nepřátele hlemýžďů patří i lidé. V některých zemích jsou totiž vaření hlemýždi pochoutkou. Jejich sběr vedl v těchto oblastech téměř k vyhubení, proto především je dnes hlemýžď zapsán  v červené knize ohrožených druhů a pro kulinářské účely je chován jen na speciálních  farmách . I když  naším národním zvykem jíst hlemýždě není, přesto i u nás jich v některých oblastech v důsledku  sběru ubylo. Vyváželi se  do zahraničí. Celkově však v naší krajině lemýždi ohroženi nejsou.

Stavba těla, základní znaky

Tělo hlemýždě může být 3cm až 6 cm dlouhé.

Světem s domkem na zádech

Nápadná, velká ulita má až pět závitů. Zajímavé je, že naprostá většina spirál ulit je pravotočivých, levotočivé jsou vzácností,  občas se ale vyskytují. Hlemýžď si ulitu vytváří z uhličitanu vápenatého, který získá potravou a vylučuje jej na povrch těla - díky tomu ulita roste a sílí.

Ve schránce hlemýžď ukrývá svůj útrobní vak s vnitřními orgány, ven vysunuje pouze svalnatou nohu, po které se plazí, a hlavu. Dýchací otvor má na svrchní straně těla, blízko ústí ulity. Když jej zaplaví voda, dovede otvor zavřít.

Zimní a letní dvířka do ulity

Hlemýžď může svůj příbytek uzavřít dvěma způsoby. V létě si ze slizu vytvoří jen lehké, „provizorní dveře". Pokud se chce chránit před nepřízní počasí, především před suchem, uzavře ulitu tenkým, blanitým víčkem, které vypadá jako kousek pergamenu, tzv.epifragmou.

Aby hlemýžď hlemýžď bez úhony přečkal zimu, potřebuje dvířka důkladnější. Ulitu tedy zaklopí pevným, zvápenatělým víčkem, které však obsahuje drobné dírky, póry, aby  mohl dýchat. Materiál na jeho stavbu (vápenaté soli), si hlemýžď střádal v těle po celé léto.

Mějte oči na stopkách!

Kdyby někdo hlemýždě takto naváděl k pozornosti, bude pro ně snadné vyhovět. Oči totiž na stopkách opravdu mají! A tyto stopky, tykadla, jsou dokonce teleskopická. Hlemýžď je tedy může podle potřeby vysunout či zcela schovat v hlavě, když ho někdo vyrušuje nebo mu dokonce na očka sahá. Tykadla se vysouvají tlakem krve. Pod těmito dlouhými, svrchními tykadly se nachází ještě kratší spodní pár, který má funkci  hmatovou.

Jazyk jako struhadlo

Hlemýždi svou potravu neukusují, ale strouhají. Příroda jim k tomu nadělila pěkně ostrý „jazyk", pásek v ústech zvaný radula. Je posetý ostrými „zoubky", vápníkem vyztuženými odontocyty.

Rozmnožování

Hlemýžď je hermafrodit. Každý jedinec má v sobě samčí i samičí orgány. Sám sebe však oplodnit nemůže,  potřebuje k tomu druhého hlemýždě. Oplodněný je obvykle pouze jeden z dvojice. Ten pak naklade vajíčka.

Těsné hlemýždí objetí

Páření hlemýžďů stojí za podívanou, a protože to jsou tvorové pomalí, velcí a nápadní, můžeme jejich zásnuby v přírodě snadno pozorovat. Hlemýždi se přitisknou „chodidlem" svalnaté nohy k sobě navzájem, jakoby se objímali, přitom každý z nich do těla druhého vpraví aragonitový šíp, malý vápenný útvar, který zřejmě slouží ke vzájemné stimulaci.  Samotnému páření ještě předcházejí složité jarní námluvy.

Bílé kuličky v důlku

Oplodněný hlemýžď v rozmezí tří až čtyř měsíců klade postupně vajíčka v několika snůškách. Vývodní otvor není na zadečku (hlemýžď ani žádný nemá), ale u hlavy.

Celkem snese až  60 vajíček. Jsou kulatá o velikosti až půl centimetru.Hlemýždě stojí mnoho energie vytvořit takové množství. Tím ještě jeho práce nekončí. Pro vajíčka vyhrabe v zemi  jamky a po nakladení je pečlivě zahrabe. Dále už se o ně nestará.

Za necelý měsíc se z vajíček vylíhnou maličcí hlemýždi. Vypadají jako miniatury  hlemýžďů velkých. Jejich ulitka je zprvu téměř průsvitná. Než dorostou velikosti rodičů a dospějí, uběhnou celé tři roky. Hlemýždi se mohou dožít až sedmi let.

Různé

Po stříbrné stopě

Hlemýždě je snadné vystopovat, neboť za sebou nechávají viditelnou třpytivou cestičku. Sestává z vyschlého slizu, který tito plži stále produkují. Jeho nejdůležitější složkou je mucin, látka, která bobtná ve vodě.

Tělo hlemýždě díky slizu snáze klouže po povrchu, slizem se navíc hlemýžď zbavuje nečistot. Slz  obsahuje také dezinfekčně působící látky, které čistí případné oděrky na měkké, zranitelné noze. Kromě toho sliz chrání  před vyschnutím jak jemnou pokožku hlemýždě, tak jeho vajíčka.

Zařazení

Hlemýžď zahradní - Helix pomatia

Řád: stopkoocí

Třída: plži

Kmen: měkkýši