Druhy

Kobylka zelená (Tettigonia viridissima), zvaná luční koník, je jedním z největších zástupců hmyzu u nás. Větší je pouze kobylka sága (Saga pedo) vyskytující se vzácně na jižní Moravě.

Louky obývá také kobylka hnědá (Decticus verrucivorus), barevně proměnlivá a výhradně masožravá příbuzná.

Do stejného řádu, ale odlišných čeledí patří cvrčci a také podivuhodná krtonožka, která žije pod zemí.

Prostředí, potrava

Kobylka zelená patří neodlučitelně k letním a časně podzimním loukám. Je teplomilná, nejraději má slunné suché porosty trav, ať už na loukách, mýtinách, na mezích podél cest nebo i v parcích. Občas zalétá i na pole.

Přes den se skrývá ve svém zeleném pralese, na keře či stromy se vyšplhá obvykle až když se setmí.

Kobylce lze těžko utéct

Kobylka loví larvy i dospělce všech menších druhů hmyzu. Je hbitá, dovede ulovit  mouchu nebo motýla. Kořist nejprve chytne do prvního páru nohou, potom ji usmrtí mohutnými, zubatými kusadly. Larvy kobylek rády loví mšice, čímž velmi pomáhají na zahradách.

Jídelníček si kobylka občas zpestří i šťavnatou zelení, třeba listem pampelišky nebo kouskem ovoce.

Chování, nepřátelé

Na kobylce si rádi pochutnají ptáci, netopýři i hmyzožraví savci. Pokud ji ovšem najdou a chytí.

Kobylka, která se zbláznila

Kobylka má i skrytě působící, tajemné nepřátele. Byla mnohokrát spatřena, jak se vrhá do vody. Přitom neumí plavat, žene se tak do jisté záhuby. Dlouho bylo toto prapodivné chování kobylek záhadou. Teprve nedávno se přišlo na to, že za sebevražedné chování  může maličký parazit. Tento strunovec (Spinochordodes tellinii) umí ovlivnit centrální nervovou soustavu kobylky takovým způsobem, aby se, ač je jinak výhradě suchozemská, vydala hledat vodu. Nešťastná kobylka dojde k vodní hladině, skočí do ní a utopí se, aniž by mohla svoje šílené chování nějak ovlivnit. Parazit poté vyplave, protože voda je jeho přirozeným prostředím, ve kterém se rozmnožuje. Právě proto kobylku donutil do vody skočit.

Stavba těla, základní znaky

Tělo kobylky zelené je dlouhé obvykle kolem 3,5 cm, výjimečně  4 cm a více. Ze stran je zploštělé. Díky tomuto tvaru i trvale skloněné hlavě opravdu připomíná koně (kobylku nebo koníka, jak se jí také lidově).

Vojenské maskování

I přesto, že je luční kobylka  poměrně velká, v trávě ji často nespatříte. Její zelené zbarvení s trávou totiž dokonale splývá. Musíte být pozorní a chvíli počkat, pak najednou, možná v těsné blízkosti, vyskočí.

Vítěz ve skoku do výšky i do dálky!

Ke skákání je uzpůsoben třetí pár nohou. Tyto velmi dlouhé, zvláštně tvarované končetiny, mají silná stehna a ohromnou sílu. Kobylka trumfne všechny olympijské vítěze ve skoku, pokud vezmeme v úvahu délku skoku v poměru k jejímu tělu.

Kobylka hraje na křídla jako na housle

Kobylka má dva páry křídel, z nichž první pár je úzký a kožovitý. Díky speciálním ploškám na těchto křídlech dovedou kobylky vydávat hlasité zvuky, dobře známé cvrčení, které se tak příjemně poslouchá za letních večerů. Kobylky takzvaně stridulují – třou křídly  rychle o sebe.

Když kobylka první pár křídel odkryje, objeví se vějíř velkých blanitých křídel, díky nimž může létat i na poměrně velké vzdálenosti. Pokud to ale nepotřebuje, nelétá příliš často. Raději se drží svého stanoviště a občas si poskočí. Přelétá pouze v případě, kdy hledá stanoviště nové.

Na rozdíl od podobného živočicha – sarančete, má kobylka velmi dlouhá a tenounká tykadla. Dosahují velikosti jejího těla.  Dlouhá tykadla a silný pár „skákavých nohou" jsou hlavním  společným znakem všech kobylek.

Rozmnožování

V době nejteplejšího léta probíhají u kobylek námluvy. Samečci zvečera (ale někdy již po poledni) vyšplhají na keře a odtud pak do noci vytrvale, bez ustání cvrčí - stridulují. Vyzpěvují píseň lásky, na kterou lákají samičky. Velmi hlasitý a do dálky slyšitelný zvuk vyluzují třením křídel o sebe.

Samičky poznáme podle dlouhého a silného kladélka na konci zadečku. Po spáření jím kladou do půdy vajíčka v počtu několik desítek. Vajíčka jsou hnědá nebo zelená o velikosti půl centimetru.

Malé kobylky se probouzejí na jaře

Vajíčka přečkávají zimu v půdě, larvy se líhnou na jaře. Vypadají jako zmenšeniny dospělců, ale nemají ještě dostatečně vyvinutá křídla k létání ani pohlavní orgány. Během růstu se až sedmkrát svlékají. Dospějí teprve v červenci či v srpnu.

Kobylky  procházejí takzvanou proměnou nedokonalou, neprocházejí stádiem kukly.

Různé

Kobylko, posloucháš kolenem?

Kobylky mají „uši" na podivuhodném místě. První pár nohou nese sluchové ústrojí - takzvané tympanální orgány. Nacházejí se v holeni. Sluchový otvůrek opatřený bubínkovitou membránou leží opravdu těsně pod kolenem. Přesto kobylky slyší velmi dobře.

Dobrý sluch kobylky potřebují ke vzájemnému dorozumívání. Samečci cvrkáním, stridulací, lákají samičky k rozmnožování, přičemž každý druh kobylek vydává zvuk odlišný. Samičky díky tomu snadno najdou samečky svého druhu.

Zařazení

Kobylka zelená – Tettigonia viridissima

Řád: rovnokřídlí

Třída: hmyz

Kmen: členovci