Lavička u Vltavy

Lavička u Vltavy - to je místo setkávání, místo příjemného klábosení, místo romantických zážitků i osamělého zadumání. Můžeme si na ní povídat s kamárády, smát se i plakat, zasněně se dívat na haldinu řeky, ve které se stříbřitě odráží slunce nebo měsíc. Kdyby lavičky uměly mluvit, určitě by jejich zážitky vydaly na knihu. Prostě téma jako stvořené pro slohovou výchovu.

Protože jsme se na \"lavičku u Vltavy\" chtěli s žáky 8. ročníku podívat zejména z hlediska pocitů a prožitků, rozvinuli jsme téma ještě v předmětu výtvarná výchova a ostatní odborné předměty jsem tentokrát záměrně ponechala stranou. 

 

Místo běžné 45 minutové školní hodiny jsem zvolila 90 minutový blok.

Vždy mě zajímalo, jestli by žáci dokázali napsat slohovou práci v prostředí, ke kterému se vztahuje její zadání, lépe nebo hůře než ve školní třídě. Na jedné straně zde mají více podnětů, které mohou vést k lepším nápadům, na druhé straně se zde vyskytují i rušivé elementy, jež mohou žáky rozptylovat. Lavička u Vltavy, která stojí blízko naší školy, se k takovému experimentu přímo nabízela. Protože žáci měli zdané pouze jedno téma, chtěla jsem, aby měli možnost výběru, co se týká slohového útvaru. Proto bylo nejprve nutno s žáky všechny slohové útvary zopakovat a připomenout si jejich náležitosti. 

Nejprve jsme soutěžili:

Žáci se rozdělili na 2 družstva. Družstvo si vždy zvolilo zástupce, který si vytáhl lísteček s nadepsaným slohovým útvarem. Ten musel popsat takovým způsobem, aby jeho družstvo poznalo, o který slohový útavr se jedná a zároveň přitom nesměl použít slovotvorný základ zadaného útvaru. Na správnou odpověď byl vždy jen jeden pokus. Pokud se družstvo spletlo, nebo zástupce užil základ slova, bod získával soupeř.

Poznávali jsme: vypravování, životopis, charakteristiku, líčení, popis předmětu, zprávu, výklad, úvahu, výtah, oznámení, žádost, dopis.

Následovaly ukázky slohových útvarů, které vymýšleli žáci:

Děti si vylosovaly lístečky složené na třetiny. Otevřely první třetinu lístku, našly symbol a hned poté spolužáka se stejným symbolem na lístečku. Takto vznikly náhodně vytvořené dvojice. Nyní otevřely druhou třetinu lístečku a našly název slohového útvaru, ve kterém měly napsat text na libovolné téma během cca 10 min. Každá dvojice přečetla svůj text ostatnim a třída poznávala o který slohový útvar jde.

Tentokrát jsem poznávali: vypravování, životopis, charakteristiku, líčení, popis předmětu, zprávu, úvahu a dopis

 Nyní jsme se dostali k tématu: "Lavička u Vltavy"

Žáci si je opsali do sešitů a připsali slohový útvar, ve kterém by se jim líbilo téma zpracovat. Ústně své rozhodnutí odůvodnili.

Objevovaly se slohové útvary: vypravování, úvaha, líčení, popis

Práce venku:

Vyrazili jsme ven před školu, kde u Vltavy stojí dvě dřevěné lavičky. Tady se žáci pokusili napsat svou slohovou práci, kterou na konci hodiny odevzdali.

Úprava textu a zhodnocení:

V další hodině dostali žáci své práce zpět. Nyní s týdenním odstupem si je znovu přečetli, upravili a přepsali "načisto". Mohli je též doplnit ilustrací.

Hotové práce jsme si přečetli a třída hodnotila, co se komu podařilo a naopak. Nejzdařilejší jsme oznámkovali.

 Několik ukázek:

Pavel - líčení

Blízko jednoho z kamenitých břehů Vltavy stojí malá lavička. Osamělá a opuštěná uprostřed stráně z jedné strany obrostlé stromy a z druhé omývané řekou. Celá z napůl shnilého dřeva poslouchá líbeznou melodii větru, stromů a řeky. Slunce pálí do jejího hřbetu a ona nemůže odejít a schovat se do stínu. Občas ji chodí navštěvovat kachní rodinka, která zde čeká na jídlo od lidí, kteří se však, i přes pomyslnou krásu tohoto místa, spíše lavičce vyhýbají. Ale ona nemůže za to, jak si ji lidé sami zkazili pohozenými nedopalky, vyrytými slovy do jejího opěradla... I přes to všechno má toto místo zvláštní přírodní kouzlo a myslým si, že by si zde mohl odpočinout každý. Stačí zavřít oči, poslouchat a představivost udělá svou práci. Lvička toho určitě zažila mnoho, sedaly si na ni desítky lidí a nakonec stejně zůstala tak osamělá.

Tereza - úvaha

Přemýšleli jste někdy o tom, co by se stalo, kdyby věci ožily, uměly mluvit a mohly vyprávět? Kolik příběhů, zážitků a vzpomínek by to bylo? Vždyť každý z nás si rád sedne v přírodě a na chvíli vypne. Nebo když se dva zamilovaní procházejí parkem, kde je lavička. Co kdyby tak měla dar řeči? Nemusí to být ale jen šťastné zážitky. Nikdo rád nevzpomíná na to, jak se pohádal s kamarádem, rozešel s klukem či holkou zrovna na lavičce u Vltavy. Tohle všechno by mohly lavičky vyprávět a spoustu dalšího. Zkusme se zamyslet, jestli by se nám líbilo, kdyby existoval ještě někdo další, kdo ví o našich tajemstvích. Všichni někdy trpíme samomluvou, aniž si to uvědomíme. Potřebujeme se vypovědět z věcí, které nás trápí a toho všeho je lavička svědkem. Sama za sebe si myslím, že je lepší, když bude mlčet a dál bude tichým, nenápadným svědkem historie dění.

Adéla - úvaha

Nedaleko břehu řeky Vltavy se nachází lavička, na kterou se chodí lidé pobavit, někteří odpočinout, ale najdou se tu i tací, kteří prostředí jenom ničí např. nedopalky od cigaret, odhazováním odpadků na zem. A to je pak odstrašující pohled. Zamysleme se nad tím, proč lidé začínají ničit prostředí. Každý si přece radši sedne na udržovanou, nepoškozenou a čistou lavičku, ze které je krásný výhled na řeku a most. Já osobně si tam chodím odpočinout a jen tak se pobavit s přáteli. Tak proč ji ničit? Zajímalo by mě, jaký k tomu mají někteří lidé důvod. Podle mého názoru to dělají z nudy a z lenosti, nemají nic jiného na práci, než ničit prostředí a věci kolem. Myslím, že není problém dojít pár mertů a odpadek vyhodit do koše. Každý by si měl uvědomit následky, které po jisté době nastanou.  

Na závěr bych řekla, že některé děti zapojily naplno smyslové vnímání a podněty dokázaly výborně zužitkovat ve svém textu. Jiné se naopak nechaly lehce vyrušit vnějšími vlivy, jako byly například divoké kachny nebo kolemjdoucí, a na jejich práci to bylo znát. Pak se vyskytl ještě jeden nedostatek, tím že děti seděly blízko sebe, objevovalo se opisování nápadů.

 Ve výtvarné výchově jsem se rozhodla téma "Lavička u Vltavy" doplnit technikou malování na textil, která je pro děti vždy zajímavá a atraktivní. Měly si vytvořit vlastní tričko, ve kterém by se mohly jít posadit na lavičku.

Jako téma si žáci mohly vybrat cokoli, s čím se mohou setkat na lavičce u Vltavy:

• něživá příroda - slunce, voda, vlny
• živá příroda - rostliny, vodní i suchozemští živočichové nebo pouze jejich stopy
• lidé a jejich příběhy
• vlastní fantazie

Nejprve jsem dětem přinesla ukázat trička malované barvami na textil a vysvětlili jsme si, jakým způsobem vznikají jednotlivé obrázky či efekty.

Pak si žáci vyrobili vlastní návrhy na trička a k nim šablonky. Jako inspiraci mohli použít fantazii, internet, dětský portál, knihy o zvířatech a rostlinách.

 

V další hodině jsme se pustili do vlastního malování na textil.

Využili jsme barvy na hedvábí, které jsme rozprašovačem stříkali na textil, buď přes šablonu, nebo jako podklad pro další tvorbu. Dále barvy na textil, kterými jsme malovali anebo je štětcem tupovali do šablonek. A ještě konturu na hedvábí, kterou jsme dotvářeli obrysy nebo detaily obrázků.

Při malování je nutné dovnitř do trička (mezi dvě vrstvy látky)  vložit papír nebo igelit. Při stříkání barev rozprašovašem je také třeba zakrýt papírem či igelitem místa, na kterých se barva nemá objevit. Barvy na textil zasychají několik hodin (podle #160;síly nánosu) po zaschnutí je třeba je přes papír několik minut zažehlovat, pak je možné textil prát i v pračce.

Podle očekávání děti technika zaujala a bavila. Drobné problémy byly s vymýšlením námětu, kdy občas chyběla fantazie anebo se představy nedaly přetvořit do zjednodušené formy do šablonek. S tím jsme se vypořádali a vlastní malování už šlo dobře. Největší odměnou bylo, když některé děti přišly ve vlastnoručně vyrobených tričkách do školy.

Ve výtvarné výchově jsme téma "Lavičky u Vltavy" ztvárnili ještě jednou. Tentokrát jsme vyráběli šperk, který by mohl sloužit jako doplněk k malovanému tričku. Jako inspiraci jsme opět využili přírodu, procházku kolem řeky, posezení na lavičce. Šperky jsme vyráběli ze sklíček, protože se v nich ukrývá velká podobnost s vodou - průsvitnost i barevnost.

Zvolili jsme tiffani techniku. Je to sice náročnější technika, ale tato třída už s ní drobné zkušenosti měla a ve škole pro ni máme veškeré specializované vybavení. Požadované tvary sklíček si nejprve nakreslíme lihovou fixou a vyřízneme pomocí řezáků na sklo a vylamovacích kleští. Poté na speciální brusce zabrousíme ostré hrany sklíček. Sklíčka oblepíme měděnou lepící páskou, kterou je třeba pořádně uhladit. Pásku potřeme letovací vodou nebo olejem a pomocí pájky a cínu ocínujeme. Nkonec ještě přiděláme z měděného drátku očko, které také ocínujeme.

 Musíme maximálně dbát na opatrnost a bezpečnost práce při zacházení s nástroji. 

Takto vznikne skleněný šperk s lesklou cínovou obrubou.

Tecnika byla pro děti zvláštní, neotřelá a zaujala. Šperky se podařily, někteří žáci dokonce spájeli více sklíček dohromady, což je náročnější. Všichni si hlavně vyzkoušeli, že občas vyrobit krásnou věc není nic jednoduchého a lehkého.