Profese v Kamýku - historie a současnost

Žáci (v mém případě především žákyně) 8. a 9. ročníku se při pracovních činnostech mino jiné věnují také volbě svého budoucího povolání. Většinou se na toto téma díváme z hlediska: "Co bych chtěl/a v životě dělat, co by mě bavilo a co by pro mě bylo vhodné..." Letos jsem se rozhodla, že to zkusíme z jiného úhlu pohledu: "Ovlivňje místo, kde žiji, to, co bych mohl/a v budoucnu dělat?" A tak jsme se dosatali k povoláním, které souvisejí s Kamýkem v současnosti a přes ně zase k těm, která byla pro Kamýk typická v minulosti. Připravila jsem pro děti pracovní list, také jsme hodně diskutovali a nakonec znaky vybraných povolání provedli ve dvou grafických technikách.

V této hodině žákyně 8. a 9. ročníku pracovaly s pracovním listem. Samostatně či ve skupinách vyplňovaly jednotlivé úkoly a nad okázkami často diskutovaly.

Hodinu jse začala otázkou:

Má volba budoucího povolání souvislost s místem, kde žijí? S tradicí mé rodiny?

Došli jsme k závěru, že ANO - některá povolání sice můžeme vykonávat všude, ale těžko se v Kamýku uživíme třeba jako sklář, když v dalekém širokém okolí nenalezneme sklárnu. Rodinná tradice měla pro každého jinou hodnotu.

 

Pak přišel ke slovu pracovní list.

Dívky samostatně vyplnily 1. otázku: "Vypiš všechna povolání, která se vyskytují v Kamýku či jeho nejbližším okolí." Diskutovali jsme o jednotlivých povoláních, jejich významu, jejich společenské prestiži, zda se bez některého z nich obejdeme či nikoli, kdo by chtěl které vykonávat a co pro to musí udělat.

2. otázka: "Napiš povolání, která se podle tvého názoru mohla vyskytovat v Kamýku v minulosti.", byla skupinovou prací ve čtveřících. Jako nápovědu dostala každá skupinka soubor obrázků historických povolání. Tato část měla největší úspěch.

3. otázku jsme opět zpracovali ve skupinách. Každá skupina dostala text popisující historické povolání typické pro Kamýk (mlynáři; kameníci a skaláci; voraři a plavci; šífaři a povozníci). Žákyně si jej přečetly, prodiskutovaly a pak před tabulí přiblížily ostatním, které si z prezantace dělaly poznámky.

Následující otázky měly vést k zamyšlení a diskusi

Ve 4. otázce jsme odhadovaly: "Které firmy poskytují v současnosti v Kamýku nejvíce pracovních míst.", přitom jsme se bavili o budoucím uplatnění a také o proměnách povolání v čase.

U 5. otázky jsme diskutovali o tom: "Co v povolání znamená rodinná tradice." a zapisovali si příklad z okolí. Přitom jsme se seznámili s historií rodinné firmy Spalenský.

Nakonec jsme se zamýšleli nad nezaměstaností, jejími příčinami a možnostmi řešení. Seznámili jsme se také s mírou nezaměstnanosti v Kamýku.

 

Cílem hodiny bylo reálněji se podívat na volbu budoucího povolání v souvislosti s tím, jaké možnosti mi nabízí mé okolí. A letmé nahlédnutí do minulosti na zajímavé a nesmírně náročné profese spojené s místem mého bydliště.

 

 

 

 

 

 Texty, které jsem připravila, o historických povoláních typických pro Kamýk a okolí, se kterými jsme pracovali v rámci pracovního listu.

 

Voraři, plavci

Voroplavba byla vždy velmi náročná na schopnosti vorařů (jimž se již ve 14. století říkalo plavci). Vorař je umělé slovo vzniklé pravděpodobně až v 50. letech 20. století při dokumentaci zanikající voroplavby. Povolání se dědilo z generace na generaci, plavecké osady existovaly už od středověku. Plavci si většinou sami sestavovali vory, které vázali do tzv. pramenů dlouhých až 180 m (několik vorů spojených za sebou). Plavbu  vedl vrátný, při plavbě musel mít u sebe vrátenský patent, který dostal po složení zkoušek v Praze. Sjednával plavbu a vyplácel mzdu ostatním plavcům, také zodpovídal za celkovou bezpečnost voru, většinou potřeboval ovládat němčinu. Plavci skládali mnoho stupňů náročných zkoušek, protože vltavské vory musely bez úhony proplout i velmi náročnými úseky, jakými bývaly například Svatojánské proudy u Slap. Plavecké party na Vltavě měly čtyři až osm členů. Plavba trvala několik dní, někdy i týdnů  a vory pluly za každého počasí, po odchodu ledů až do dalšího zámrzu řeky. Zpět chodili plavci pěšky, někdy se kus cesty svezli s formanem. Parta mohla během sezóny od zámrazu do zámrazu udělat desítky tzv. rázů, tedy celých cyklů. 

 

Kameníci, skaláci

 

Dvě povolání, která jsou neodmyslitelně spjata s lomy. Lomy se v okolí Vltavy vyskytovaly často. Obě řemesla jsou velmi náročná a těžká. Těm, kteří pracovali ve skále (lomu) se říkalo skaláci (skalníci) a ti, kteří opracovávali kámen na konečný výrobek se nazývali kameníci. Kameníci opracovávali např. kameny pro zdi obytných a hospodářských budov, podezdívky, ploty, tarasy, mezníky, pomníky, ale i studánky. A ti kamýčtí vyráběli především obrubníky a dlažební kostky, které na vorech a šífech posílali do Prahy. Aby takové věci vznikly, je potřeba mít velkou dávku trpělivosti, síly a k tomu také odpovídající nářadí. Nástroje kameníků se celá staletí neměnily. Od starověkého Říma a Řecka si zachovaly svůj základní tvar až po 20. století, kdy svaly kameníka nahradil pneumatický pohon.

Skaláci lámali kámen velice náročným a zdlouhavým způsobem. Do bloku kamene se udělala řada děr (kapes), podle níž se měl odlomit. Do kapes se vkládaly železné nebo dřevěné klíny a jejich postupným zatloukáním došlo k odlomení bloku. Lámání velkých bloků znamenalo dlouhou přípravu a pak velmi opatrné odlomení pomocí zatloukaných klínů, aby nedošlo k rozlomení bloku někde uprostřed, což by práci znehodnotilo.

 

Šífaři, povozníci

 

Kromě vorů po Vltavě pluly od středověku také lodě. Loď se cizím slovem řekne šíf. A právě tento název se vžil pro označení dlouhé a široké dřevěné nákladní lodě s přídí do špičky, se stěžněm uprostřed a kajutou vzadu. Šífy jezdily po celé trase od Českých Budějovic do Prahy a převážely nejrůznější náklad např. obilí, stavební materiál, či bečky se solí. Jejich název zlidověl a později se dostal i do písní. Plavci se nazývali šífaři a jejich práce šífařina.

K lodnímu provozu patřila i řada povozníků, kteří se zabývali vlekem lodí proti vodě, což byla práce velmi náročná a mnohdy i nebezpečná. Šíf se zapřáhl za koňské spřežení, koně šli po břehu a táhli loď proti proudu. Mnohdy muselo být spřežení kvůli neschůdné cestě převezeno z jednoho břehu na druhý. Silný proud v určitých místech také hrozil tím, že strhne koně za šífem do řeky. Tahání šífů vyžadovalo zkušené kočí a množství silných koní. Zpětný vlek s koňmi trval z Prahy do Štěchovic jeden den a do Budějovic 5 až 10 dnů podle stavu vody. Od začátku minulého století proplouvali Svatojánskými proudy upravené šífy s návštěvníky tohoto překrásného kraje. Poslední šíf proplul rozestavěnou Štěchovickou přehradou v roce 1943. Sláva plavců skončila v 50. letech, kdy toto tradiční vltavské řemeslo zaniklo.

 

Mlynáři

 

Mlynářství je velmi staré řemeslo a jeho počátky sahají až do 14. století. Na první pohled vypadá idylicky, ale přece jen šlo o velmi tvrdou práci. Nejrozšířenějšími se staly mlýny na obilí, u některých byla dokonce vodním pohonem poháněná pila na dřevo. V průběhu staletí se mlýny staly přirozenou i malebnou součástí krajiny. Mlýn stával snad u každé větší vsi. Stavěly se na potocích, strouhách, u rybníků, ale ty největší byly samozřejmě u řeky. Nejen břehy řeky Vltavy v okolí Kamýku, ale i její přítoky lemovalo hned několik mlýnů. Byly to pozoruhodné stavby, se složitým strojním zařízením, sloužícím okolnímu kraji po mnohá staletí. V okolí mlýnských budov jsou mnohde dosud patrná místa bývalých splavů a vodních náhonů, které přiváděly vodu na mlýnská kola a které mlynáři pravidelně čistili a opravovali. Vyučený mlynář, vlastnící mlýn, byl nazýván pan otec. Představoval hlavní osobu řídící provoz mlýna a staral se také o obchodní záležitosti. U větších mlýnů měl na práci pomocníky (mládky a stárky) a učedníky (prášky). U malých mlýnů to bývalo horší, tam pak často sám obsluhoval stroje a mlel. Mlynáři bývali velmi vzdělaní lidé s rozsáhlými znalostmi z mnoha oborů a s řemeslnými dovednosti. Často se těšili též velké společenské úctě. Mlýny můžeme považovat za doklady staletého umu, pevné vůle, tvrdé práce, pokroku i kultury obyvatel.

 

V následující hodině jsme se opět věnovali tématice budoucího povolání, ale tentokát jsme využili techniku tisku z papírové koláže, která je velmi jednoduchá a žáky většinou baví. Třída měla již předchozí zkušenosti s technikou linorytu, která se tiskne velmi podobně, takže o to nám šla práce líp.

 

  Pro motivaci jsme se opět podívali do pracovního listu a přečetli si všechna povolání, která jsme si v minulé hodině zapsali a která se dají vykonávat v Kamýku a jeho okolí. Každá z dívek si vybrala to pro ni nejsympatičtější, jemuž by se případně v budoucnu ráda věnovala, a představila nám je.

 

Dívky dostaly za úkol vytvořit znak "svého" budoucího povolání na papírovou matrici.

 

Poté jsme pozvali kolegyni, která podle vytvořených znaků "hádala" o jaké povolání se jedná. Všechny dívky se dost snažily, takže kolegyně odhadla správně všechna zaměstnání, což bylo pro dívky velkým zadostiučiněním.

Matrice jsme pomocí grafického lisu vytiskli, přičemž jsme využili různých kombinaci barev. Nejpovedenější tisky jsme vložili do rámečků a ozdobili jimi školní chodby.

 

Postup práce při tisku z papírové koláže:

Nejprve si uděláme jednoduchý návrh. Ze čtvrtky vystříhneme jednotlivé části zvoleného obrázku a nalepíme je na jinou čistou čtvrtku (stačí menší formát). Mezi jednotlivými částmi je třeba nechávat milimertové mezery, vhodné je části také vrstvit na sebe, vytvoří se tak zajímavé efekty. Je třeba lepit pečlivě, aby části obrázku později neodpadly. Tímto máme matrici hotovou a připravenou pro tisk

Na takto vytvořenou matrici naneseme pomocí válečku na grafiku tiskařské barvy rozetřené předem na skleněné podložce. Je možné použít jednu barvu, ale my jsme pro větší efekt namíchali dvě vedle sebe, které se pak vzájemně prolínaly. Matrici je možné užít několikrát a barvy přitom střídat. Vytvoří se tak netradiční barevné efekty, velkou roli zde hraje i náhoda. 

Nyní je matrice připravena pro tisk. Do tiskařského lisu vložíme čistou čtvrtku, na ni položíme matrici, vše se "projede" lisem a tisk je hotový.

 

Práci s grafickým lisem a papírovou koláží hodnotily dívky jako zábavnou. Při vytváření matrice se znovu zamýšlely nad tím, co by chtěly dělat a jaké možnosti jim k tomu dává jejich okolí.