Krajina stárne, stejně jako lidé. Stárne i ta, která lemuje břehy Vltavy na Sedlčansku.Rozsáhlé lesy se tu střídají s oblými kopci, poli a loukami malebněji, než bývá obvyklé.
Příběh krajiny psaný lidmi, kteří v ní žili a pracovali, píše svou poslední kapitolu. Po staletí byla krajinou formovanou lidskou prací - rolníky, lesníky a kameníky. Ještě dnes je protkaná cestami lemovanými třešněmi a švestkami. Leckde dožívá starý sad nebo osamělá hrušeň, občas je vidět úvozová cesta se zbytky kamenných zídek.
Čas se nedá zastavit ani vrátit. Lidé žijí a hospodaří jinak. Orná půda se obdělává na velkých plochách, výkonnější stroje potřebují širší cesty, většina lidí jezdí za prací do měst, krajina se vylidnila. Pěšiny a meze podél cest zarůstají, zídky se bortí, ovocné stromy zestárly. Starý příběh, který do krajiny vepsaly ruce generací zdejších lidí,píše svou kapitolu.
Krajina se promění. Kdo napíše první řádky příběhu nového? Lidé, kteří mají v této krajině domov, zemědělci, kteří na půdě hospodaří. Důležité a plné naděje je to, že si krásu a hodnotu zdejší krajiny uvědomují.
Eva Wagnerová, krajinářská architektka