Jan Radecký z Radče

 

1. Působení rodu Radeckých na Sedlčansku

Sedlčanský rodák Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče (1766-1858) byl jednou z těch osobností, které měly být z paměti národa vymazány už za takzvané první republiky, jak o tom svědčí státem zorganizovaná likvidace jeho pomníku roku 1919. Narodil se 2. listopadu 1766 v Třebnicích, nedaleko Sedlčan. Jeho otec Petr Eusebius hrabě Radecký působil jako císařský komoří, matkou (Petrovou druhou ženou) byla Marie Venantie Bechinie z Lažan.

Stará česká šlechta

Radečtí patřili ke staré české šlechtě, například kanovník Václav Radecký ve 14. století pět let řídil stavbu Svatovítské katedrály, v jejímž trifoliu Petr Parléř zanechal jeho bustu. Rod používal přídomek „z Radče“ podle dnes již neexistující vsi u Nového Bydžova v severovýchodních Čechách, z čehož postupně vzniklo jméno Radecký. Šlechtictví dostal potvrzené Jan Radecký z Radče a Trnova přímo od českého krále Jana Lucemburského.

Někteří příslušníci rodu přišli o panství při stavovském povstání proti Habsburkům, které vyvrcholilo a současně skončilo prohranou bitvou na Bílé hoře. To byl i případ Kryštofa Radeckého, který ovšem nepřízeň osudu ustál, s pomocí manželky získal majetky jiné a začal znovu stoupat na společenském žebříčku. V tom pokračoval jeho syn Jan Jiří, který už to dotáhl na hejtmana vltavského kraje. Právě on přivedl rod Radeckých na Sedlčansko, když roku 1659 zakoupil Třebnici.

Nejstarší písemný záznam o Třebnici je z roku 1379, kdy byla v majetku Rožmberků jako součást jejich sedlčanského panství. Ti ji roku 1597 za vynikající služby věnovali známému rybníkáři Jakubu Krčínovi. Po něm Třebnici zdědila jeho nejstarší dcera, pak se střídali další majitelé (byli mezi nimi například i Černínové). Teprve Radečtí si ji udrželi po delší dobu: byla v jejich majetku více než jedno století.

Jan Jiří rytíř Radecký z Radče a na Uhřicích, jímž začíná historie rodu Radeckých na Sedlčansku, se narodil 1609. Bojoval ve třicetileté válce, přičemž se mu jaksi mimochodem podařilo i zbohatnout. Rozhodl se tedy získané jmění dobře uložit a jeho zrak padl na Povltaví - mimo jiné právě na Třebnici, kterou koupil společně se dvěma dalšími vesnicemi. S tím souvisel i další společenský vzestup: 20. listopadu 1684 byl povýšen do panského stavu. Zemřel roku 1691.

Zrození třebnického zámku

V postavení hejtmana vltavského kraje jej pak vystřídal jeho syn Petr Eusebius Viktorín (1687-1743). Na zděděném panství hospodařil společně se svým bratrem Kryštofem Ferdinandem, roku 1698 jej ale dělí a Třebnici dostává Petr. Má problém: dobře zařízené rodové sídlo zůstalo Kryštofovi v Uhřicích, takže mu nezbývá, než v Třebnici postavit nový zámek. Rod Radeckých se tak postaral o nejvýznamnějších památku Třebnice.

Zámeček v Třebnici byl původně vystavěn v barokním slohu. Je jednopatrový, jeho dominantu tvoří malá hodinová věžička. Za zámkem je zahrada, dnes značně zpustlá. Objekt není přístupný veřejnosti.

Okolnosti, za jakých rod Radeckých Třebnici opustil, nejsou historikům známé. Vědí jen, že roku 1788 zámek koupil jakýsi Ignác Buchler, a po dlouhém hospodaření Radeckých se další majitelé Třebnice začali rychle střídat. Posledním vlastníkem se stala rodina Šemberů, která koncem 19. století provedla novorenesanční přestavbu. Po druhé světové válce jim byl zdejší majetek zabaven a ze zámečku se stalo lesnické učiliště. V tomto období objekt chátral a při restitucích v 90. letech se vrátil i s hospodářským dvorem do vlastnictví Šemberů. V současnosti je nabízen ke koupi.

Příliš krátké dětství

Geny pro válčení zdědil i příslušník následující generace Radeckých, syn Petra Eusebia Václav Leopold Jan, narozený roku 1704. Vojenská služba jej zavedla do Itálie, kde se měl později proslavit nevýznamnější člen rodu Radeckých. Z dobrodružného života ve světě se vrátil na Sedlčansko roku 1741. Do stavu říšského hraběte jej povýšil císař František Štěpán Lotrinský v září 1764. Vojákem se stal i jeho syn Petr Eusebius (narozen roku 1732). Také jeho služba zavedla na jih kontinentu - jeho posádka byla na Sicílii. Domů se vrátil až roku 1762.

Když se mu na třebnickém zámku narodil syn, nebyla to jen radost. Novorozenec byl od pohledu drobný a neduživý a rodiče měli strach, že nepřežije ani prvních pár dní po porodu. Proto se spěchalo se křtem. Smrt ale měla jiné plány - nejdřív zemřela matka, otec se nedočkal ani deseti let věku svého syna. A tak budoucí slavný vojevůdce na Sedlčansku dlouho nezůstal: ještě před svou smrtí ho otec poslal na studia k piaristům do Prahy, ve dvanácti letech pak odešel do vojenské akademie, vstříc kariéře jednoho z nejslavnějších vojevůdců 19. století. Na Sedlčansko už se nevrátil. Přesto jeho jméno už zůstane s tímto krajem natrvalo spojené: místo narození uvádí i jeho životopisci v zemích, kde jinak nikdo o Sedlčanech nikdy neslyšel.

Zato u nás snahy vymazat jeho jméno z historie stále nekončí, jak o tom svědčí boje za obnovení jeho pomníku v Praze. Přitom jediným jeho „proviněním“ bylo, že dobře bránil vlast, jejíž součástí byly i jeho rodné Čechy.

 

2. Geniální stratég bitvy národů

Když ve 12 letech svého věku pak nastoupil na vojenskou akademii v Brně, nebylo to bez problémů: nejdříve ho odmítli kvůli slabé tělesné konstituci. Ve studiích pokračoval ve Vídni a roku 1784 se ve věku 18 let stal kadetem u 1. kyrisnického pluku rakouské armády v Gyöngyösi.

Tvrdí se, že tehdy mu jakási cikánka věštila z ruku - a předpověděla fantastickou vojenskou kariéru. Věštba se brzy začala naplňovat: rychle stoupal v hodnostech a když roku 1788 vypukla válka s Osmanskou říší byl už nadporučíkem a stal se pobočníkem maršála Ernesta Laudona (1716 - 1790) - ano, toho Laudona, co ve známé lidové písni "jede skrz vesnici, má bílou čepici".

Katalyzátorem válečnické kariéry Jana Radeckého se stala francouzská revoluce, která vypukla roku 1789. Po popravě francouzského krále Ludvíka XVI. a královny Marie Antoinetty pocházející z rakouského vládnoucího rodu, se v Evropě vytvořila protifrancouzská koalice (tzv. první koalice). Francie brzy přešla z obrany do protiútoku a už v těchto bojích se osvědčil generál Napoleon Bonaparte. Později na sebe strhl moc, nejdřív jako první konzul republiky, roku 1804 se nechal korunovat francouzským císařem. Během své vlády vedl řadu dobyvačných válek, jimiž si podmanil prakticky celou kontinentální Evropu - ale současně znepřátelil většinu evropských zemí, včetně Rakouska. Tak se jeho životní dráha proťala s kariérou Jana Radeckého.

Do války Francie s první koalicí vstupoval Radecký v hodnosti rytmistra, končil na pozici velitele ženijního pluku. Mír po skončení této války uzavřený roku 1797 netrval dlouho: už o rok později Francie válčila s tzv. druhou koalicí skládající se z Velké Británie, Rakouska a Ruska. Tehdy se Radecký zúčastnil bitvy u Hohenlinden (rok 1800) jako velitel kyrisnického pluku. Třetí koalice, skládající se z Rakouska, Británie, Ruska a Švédska, která vznikla roku 1805 jako reakce na Napoleonovu korunovaci císařem, skončila bitvou u Slavkova, kterou Napoleon slavně vyhrál proti přesile. Rakousko se pak z koalice stáhlo a uzavřelo s Francií tzv. přešpurský (bratislavský mír). Napoleon pak podnikl nevydařené tažení do Ruska, které jej značně oslabilo, což poražené evropské mocnosti povzbudilo k odporu a vytvoření další koalice, v pořadí už šesté.

Nakonec proti Francii stálo Rakousko, Prusko, Rusko, Anglie a Švédsko. Schylovalo se k rozhodující bitvě, která do dějin vešla jako bitva národů nebo také bitva u Lipska. Byla to také bitva, při níž se do historie nesmazatelně zapsal Jan Radecký jako hlavní tvůrce její strategie. Tou dobou byl náčelníkem štábu vrchního velitele rakouských vojsk generalissima knížete Karla Filipa Schwarzenberga.

"Jen tak můžeme Napoleona zničit, že ho ani chvíli nenecháme v klidu," představil Radecký základní myšlenku své strategie na poradě generálního štábu. "Musíme ho neustále unavovat dílčími srážkami, odepřít mu každý podpůrný prostředek a rozprášit všechny jeho posily dřív než se k němu dostanou. Musíme proto být na všech jeho cestách a naše armády rozestavit tak, abychom se včas dověděli o pohybu jeho hlavních sil. Naše dílčí jednotky se musí bojům pokud možno vyhýbat."

Radeckého taktika měla úspěch: Napoleon se tou dobou pohyboval v Německu, měl problémy se zásobováním i doplňováním stavů mužstva a postupně slábl. Počátkem října 1813 se jej podařilo obklíčit u Lipska. Proti asi 200 000 Francouzům stálo 33 000 Rakušanů, Prusů, Rusů a vojáků dalších národů.

Boj vypukl 16. října a zpočátku se pro koaliční síly navzdory přesile nevyvíjel dobře. Několikrát se zdálo, že Francouzi bitvu rychle rozhodnou v svůj prospěch už v tento den, právě při potlačování jejich útoků se několikrát vyznamenali muži vedení Radeckým. Pod ním během bojů padli dva koně a on sám byl raněn, ale vytrval na bojišti až do konce bitvy.

Bleskové vítězství bylo jedinou Napoleonovou nadějí na úspěch, ta se však nyní rozplynula. Bitva sice trvala až do 19. října, v dalších dnech už se ale stále víc projevovala převaha koaličních sil. Francouzům ubývali muži, střelivo, zásoby a několik jednotek sběhlo. V závěru bojů Napoleonova vojska zachvátila panika, mnoho mužů se utopilo při pokusu přeplavat řeku Elsteru. Celkem padlo 70 000 až 80 000 Francouzů a 54 000 mužů na straně koalice. Bitva znamenala definitivní obrat v napoleonských válkách.

V době míru, která následovala, se Radecký pokoušel reformovat rakouskou armádu, čímž si vytvořil řadu nepřátel a nakonec byl uklizen na post velitele olomoucké pevnosti. Zasloužil se o zvelebení města i okolí, mimo jiné nechal vysušit tamní močály.

 

3. Jak se narodil slavný Radeckého marš

Maršál Radecký se sice vyznamenal v bojích proti Napoleonovi, ale k jeho nejslavnějším výkonům patřilo vítězství ve střetnutí známém jako první bitva u Custozzy roku 1848. Právě na počest tohoto úspěchu složil Johann Strauss dodnes oblíbený Radeckého pochod.

Custozza se nachází v Lombardii nedaleko Milána poblíž jezera Garda, které je dnes oblíbeným místem pro rekreaci. Roku 1848 tu však moc klidno nebylo: v oblasti patřící tehdy Rakousku se rozhořelo povstání, které bylo předzvěstí pozdější snahy sjednotit roztříštěné státečky na Apeninském poloostrově do jednotné Itálie (tzv. risorgimento). Vzpoury propukaly také na mnoha dalších místech, povstání podpořil i papež. Povstalce povzbuzovalo i propuknutí revoluce ve Vídni, které jim dávalo naději, že Rakousko je slabé.

Od obrany k ofenzívě

Vedení povstaleckých snah se ujal sardinský král Karel Albert, který sestavil armádu, vyhlásil Rakousku válku a vytáhl do oblasti Milána. Tam se nacházela Radeckého armáda, která zpočátku čítala jen 14 tisíc mužů, zatímco sardinské vojsko bylo mnohem početnější, navíc mělo to, čemu fotbaloví fanouškové říkají výhoda domácího prostředí. Na celé situaci bylo pozoruhodné mimo jiné to, že Radecký byl ve věku, kdy jiní už dávno odpočívají - bylo mu 82 let.

Během jara se Radecký se svým stále ještě slabým vojskem zdržoval mezi opevněnými městy na severu a nenechal se Karlem Albertem vylákat k bitvě v otevřeném terénu. Měl tu dobré podmínky k zásobování, vyzbrojování a především k doplňování stavu mužstva - i když zpočátku se vláda ve Vídni do jeho podpory moc nehrnula. Teprve když dosáhl stavu 40 000 mužů (což ale bylo pořád ještě mnohem méně, než měl protivník), vyrazil na jih, aby překročil hranice rakouské Lombardie. Nezaútočil přímo na hlavní síly, ale snažil se postupně likvidovat protivníka po částech.

Nejvýznamnějším střetnutím této fáze boje byla bitva u Santa Lucie 6. května 1848. Část Radeckého vojska o síle 17 tisíc mužů se tu střetla s třikrát početnějšími italskými oddíly - a po urputném boji zvítězila. V bitvě se vyznamenalo i mnoho Čechů, vojáků i důstojníků, jak o tom svědčí seznamy medailí udílených po střetu.

Sardinský král byl oslaben a začali mu odpadat spojenci, takže Rakušané mohli zahájit ofenzívu. Schylovalo se k rozhodující bitvě. Došlo k ní v červenci téhož roku.

Zachránili Rakousko

Maršál Radecký zahájil svou ofenzívu 22. července s 41 tisíci mužů (podle jiných zdrojů jich bylo 50 tisíc). Zamířili do provincie Verona, kde se v okolí města Custozza nacházely hlavní síly Karla Alberta, které stále ještě čítaly okolo 70 tisíc mužů.

K prvním střetům došlo 23. července 1848 ráno. Rakouská armáda rychle postupovala, Italové ale druhého dne přeskupili své síly, aby se pokusili Radeckému vpadnout do zad. Maršál však dokázal rychle zareagovat a 24. července sardinského krále překvapil. V následujících dnech se bitva přeměnila v dlouhou řadu střetů o vesnice a přístupové cesty - a Rakušané svou urputností postupně získávali nad silnějším protivníkem převahu.

Bitva vyvrcholila 25. července a v kritických fázích neváhal Radecký povzbuzovat svá vojska přímo na čele bitevní linie. Večer už bylo zřejmé, že vítězství je na straně maršála Radeckého a jeho statečných mužů. Následujícího dne se Karel Albert ještě pokusil výsledek zvrátit v tvrdé bitvě trvající přes noc až do dalšího rána – a Rakušané opět zvítězili. Od té doby už sardinský král se svými jednotkami jenom ustupoval a krátce na to bylo podepsáno příměří.

V rakouském vojsku samozřejmě sloužilo také mnoho vojáků pocházejících – stejně jako Radecký – ze Zemí Koruny české. V počátku konfliktu se 18. královéhradeckému pluku podařilo vyhnat Italy z pozic u vesnice Sommacampagna. Obzvlášť se vyznamenal 54. pluk, do něhož přicházeli odvedenci z Olomoucka. Jeho velitel podplukovník Friedrich Sunstenau von Schützenau byl v bitvě několikrát raněn, a když jej odnášeli k ošetření už podruhé, křičel aspoň na své muže: „Držte se, Hanáci!“ Tento český nápis pak ozdobil plukovní prapor, který je dodnes uložen ve vídeňském Arsenalu.

Pro Rakousko znamenalo toto vítězství velkou vzpruhu, bohužel ale nikoliv rozhodující. K další válce zde (už bez Radeckého, který už byl po smrti) došlo v 60. letech 19. století. I tehdy mocnářství zvítězilo – na souši roku 1866 v druhé bitvě u Custozzy pod velením arcivévody Albrechta, na moři téhož roku ve slavné bitvě u Lissy (dnešní ostrov Vis) pod velením admirála Tegetthoffa. Vítězství v Itálii ale Rakousku nezajistilo nic vícnež jen o trochu lepší pozici při vyjednávání v prohrané prusko-rakouské válce, která se ve stejném čase odehrávala na druhém konci monarchie. Přesto právě u Custozza maršál Radecký Rakousko zachránil: porážka vzbouřenců odradila další na jiných místech říše a zastavila odstředivé tendence.

Později se ukázalo, že italská válka byla historicky poslední vojenský triumf mocnářství. Nejtrvalejším odkazem Radeckého vítězství se tak stal Straussův slavný pochod.

 Jan A. Novák