Elektrikář

Františku, pracujete celý život s různými obměnami jako elektrikář. V kolika letech jste se pro tohle povolání rozhodl?

Abych byl upřímný, na základní škole jsem o svém budoucím povolání neměl absolutně představu. Asi jsem chtěl být karetním hráčem (smích). První a vlastně i poslední náznak přišel na střední škole. Rodiče mě přihlásili na elektrotechnickou průmyslovku. První ročník mě moc nebavil, i když jsem neměl problémy. Ve druhém roce jsme začali chodit na praxi, a to byla skvělá zkušenost. Musel jsem třeba na rozvodně převádět elektřinu z elektráren do měst. Tam jsem poprvé „viděl“ napětí 400 000 voltů! To je taková síla, že jiskří i orosená tráva kolem stožárů, hučí vzduch a vlasy na hlavě vám vstávají samy od sebe. Když si plácnete s kolegou, tak dostanete elektrickou pecku. Chtěl jsem vědět, proč to tak funguje.

Takže jste pak  studoval s větší chutí?

V podstatě ano. Po maturitě jsem se dostal znovu na rozvodnu, kde byla dost různorodá práce. Museli jsme třeba vypínat stožáry opravářům, kteří pracovali v terénu. Jednou se stala zajímavá věc – na rozvodně vedou kabely tlusté jako chlapské stehno. No a jeden takový kabel shořel a vybuchl. V té betonové místnosti pod zemí to bylo jako ve vesmíru – shořela barva a izolace na stěnách, všude viselo natavené železo jako krápníky nebo pavučiny. Jeden kousek jsem si vzal na památku. Po čase mě povýšili na opraváře elektrických kabelů. Tam jsem poprvé zažil skutečný strach. Kolega, který tu práci dělal celý život, se spletl. Sáhnul na špatný kabel. Vyhodilo to z provozu celou elektrárnu a on uhořel. Od té doby jsem byl mnohem, mnohem opatrnější.

Teď pracujete v terénu. Proč?

Víte, je to daleko hezčí práce. Dostanete džíp a jezdíte s parťákem krajinou – cesty, lesy, pole..

Stožáry potřebují tak častou údržbu?

Samozřejmě. Hlavně kontrolu. Většinou ani nemusíte na stožár lézt, ale musíte k němu dojet nebo v opravdu špatném terénu dojít. Dalekohledem nebo osobně zkontrolujete stav vybavení, jestli se nic nepoškodilo. Pokud něco chybí, uvážete na sebe lano a šplháte nahoru.  Kolega vás jistí. Musíte vylézt nahoru na stožár a pomocí speciálního nářadí vyměnit kabely, izolátory a tak.

Být stále blízko vysokého napětí a vlastně i blízko ohrožení života - jak se chráníte?

Je na to speciální postup. Musíte zavolat do rozvodny a požádat, aby stožár vypojili z proudu. Potom to zkontrolujete zkoušečkou.... a jdete nahoru. Vlastně teď závisíte na práci někoho jiného, na práci, kterou jsem dřív na rozvodně dělal já. Nebezpečí k tomuhle povolání patří! I já jsem ale jenom člověk a mám občas strach.

Je něco, co vám dokáže vzít Vaši téměř permanentně dobrou náladu?

Ale to víte, že ano. Někdy třeba musíte nést několik kilometrů těžké nářadí – pěšky, protože džíp neprojede. Musíte se brodit v močálech, trním. Nebo když v mínus dvaceti praskne izolace a vypadne proud. Zavolají ve tři ráno a musíte jet. Musíte – město potřebuje elektřinu, je třeba zajistit fungování nemocnice! Jindy třeba visíte na laně, na stožáru, fouká ledový vítr a v dálce uhodí blesk. Vy přemýšlíte, co se stane, když uhodí do stožáru pět kilometrů od vás a jestli se to dostane přes vedení až k vašemu stožáru. Jindy šlapu v mlze od stožáru ke stožáru třeba třicet kilometrů za den. Je to různé. Ale když jedu mezi poli, sluníčko hřeje a z okýnka džípu si můžu utrhnout kukuřici, je to paráda.

Tak hodně hezkých slunečných dnů a odpovědných parťáků.

 autor rozhovoru: Miroslav Bárta