Instrumentářka

Není dnes už tak časté zůstat u jednoho povolání od ukončení školy do důchodu, a to ještě na tak exponovaném pracovišti, jakým je operační sál. Vám se to, paní Zdeňko,  podařilo!

To bylo tak. Měla jsem těžce nemocného bratra, kterého nakonec doktoři vyléčili. Od mých čtyř let jsme za ním jezdili do nemocnice, a když se uzdravil, věděli jsme všichni, že máme být za co vděční. To, že mám pracovat ve zdravotnictví, přišlo automaticky, nad tím jsem ani nepřemýšlela.

A to jste hned po škole začala dělat instrumentářku?

Téměř. Po roce praxe si mě všiml na zkouškách primář. Před jeho očima jsem chytila padající skalpel. Usmál se a povídá: „Když máte takový cit k mrtvému nástroji, to budete mít cit i k člověku.“ Po třech letech si po jedné náročné operaci sundal rukavice a podal mi ruku se slovy: „Vítám vás u nás v kolektivu, sestro.“ Tahle věta byla velikou pomocí do mých začátků. Od té doby jsem chtěla pomáhat jak pacientům, tak nově příchozím sestrám.

Čím se liší Vaše práce od práce sestry na oddělení?

Instrumentářka není „cvičená opice“, jak se někdy říká. Musí znát průběh všech operací a vědět i bez doktora, jaké nástroje jsou právě potřeba, kdy má podat skalpel, šití, kdy připravit narkózu. Zodpovídá za perfektně připravený operační stůl, čisté nástroje. Komunikuje také s pacienty. Sebevětší „frajer“ se na operačním lůžku bojí. Mým úkolem je navodit pocit, že se nic zvláštního neděje. Mám vyzkoušeno, že věta „Já na vás budu dávat pozor,“ dělá divy – a to velmi často u těch lidí, u kterých byste to nečekali.

Vidět tolik lidské bolesti a lidského neštěstíí - jde to vydržet po tak dlouhou dobu?

Aby se člověk mohl denně dívat  na bolest a smrt, musí se lecčemu naučit. Například chodit do práce bez starostí, které máte doma, a samozřejmě domů si nenosit starosti z práce. Potom můžete dlouhodobě dělat sestru. V době, kdy mě už tolik nepotřebovala rodina, jsem se víc otevřela pacientům. Bylo to pro ně dobré – říkali mi „Vy jste tak hodná“, ale bylo to nebezpečné. Člověk musí znát míru, do které  si může dovolit prožívat cizí utrpení.

Jsou v takovém smutném prostředí časté i hezké chvíle?

Samozřejmě! Je noc, přivezou vám úraz. Všichni jsou v šoku, všude  krev, zmatek. A pak se podaří zachránit člověka – to je bezprostřední, úžasný pocit! A hezké je i to, jak se k sobě chovají pracovníci na sále. Máte třeba s kolegyní neshodu, nebo se k vám doktor chová hrubě. Při operaci tohle všechno musí stranou. Všichni to vědí a chovají se podle toho! Lidi na sále dokážou, když je třeba, odhodit nesváry a pomáhat si kvůli bezpečí někoho jiného. Vynadat si můžou potom.

Dobře sehraný tým, to není operace. To je koncert.

Děkuji Vám,  za rozhovor a přeji, ať se Vám při vzpomínkách na práci vybavují jen ty hezké!

 

autor rozhovoru: Miroslav Bárta