Prodavačka šperků

Jakými povoláními jste prošla, paní Robertová, nežli jste začala prodávat šperky?

Své sehrála souhra okolností. Krátce po vyučení jsem pracovala jako švadlena. Na jednom večírku jsme s kamarádkou ukradly nějakému pánovi brambůrky (smích) a poděkovaly mu za ně. Reagoval nečekaně. Řekl, že se mu líbí pohotové myšlení a že shání šikovné lidi. Mysleli jsme, že žertuje. Nebylo to tak.

Takže vás ten člověk zaměstnal?

Ano. Začaly jsem s kamarádkou rozvážet zlato a stříbro po celé republice. Na ta léta, kdy jsme vozily zboží, nedám dopustit. Bylo to dobrodružství! Spát v hotelích, potkávat různé lidi. Majitel jednoho zlatnictví měl v obchodě dvě pistole, alarm, bezpečnostní dveře a obrovského dobrmana. Bála jsem se vejít dovnitř, on to viděl a zareagoval: „Ten by Vás slupnul i s těma koženejma botičkama!“

Samozřejmě to byl i stres.Vezete v cestovním kufříku drahé zboží. Potřebujete na toaletu a musíte se s kolegyní vystřídat. Jedna musí hlídat auto. Slyšíte příběhy o lidech, kteří byli přepadeni na dálnici. Byla to i fyzicky těžká práce. Takový nenápadný kufřík může mít třeba dvacet kilo. Když jste večer v hotelu, nemůžete jít na večeři nebo tančit. Musíte být s kufrem na pokoji. Pořád myslíte na to, co se může stát – a občas stává. Víte, třeba pan Chytal, který nás k té práci přivedl, měl dobrý způsob. Chodil nabízet zboží v kraťasech a zboží měl v igelitce. Koho by nenapadlo, že nese balík peněz?

Kdy jste si otevřela stříbrnictví?

Zhruba po pěti letech práce na cestách. S kolegyní jsme si uskutečnily sen, otevřely si vlastní obchod v našem městě. Bylo to bezpečnější. O stříbro není mezi zloději takový zájem, ale lidé ho stále kupují. Líbí se mi být svou paní, nemuset poslouchat někoho nad sebou, nebát se, že mě někdo vyhodí. Přijdu a odejdu, kdy potřebuji. Je to můj krám a moje peníze.

Dříve jste pracovala víc s prodejci, teď se zákazníky. Je to pro Vás příjemnější?

Ano. To se mi na té práci líbí, pracovat s lidmi. Hodně se nasmějete – nebo nazlobíte. Zákazník je každý jiný a i šperky mají své zákazníky. Někdo chce šperky pro každou příležitost, jiný jen jeden kvalitní kousek na celý život a někdo si koupí náušnice prostě proto, že mu jako dítěti udělali dírky do uší. Je to různé. Jsou i takoví zákazníci, kteří se Vás hodinu vyptávají na nějaký druh šperků, všechno si prohlédnou, a potom si zboží objednají z internetu.

Říkala jste, že se v práci i zasmějete.

Ale jistě! Lidé příliš nevnímají, co jim říkáte. Jednou přišel pán, který měl zelený oblek i kravatu a klobouk. Vlasy měl dlouhé, takže vypadal jako Rákosníček. Nechal si ukázat prsteny a já mu říkám tu větu z večerníčku: „Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, máte stříbrné prsteny...“. Nereagoval, ale kolegyně vedle mě se chytila za pusu a utekla, aby nevyprskla. To nebylo myšleno ve zlém, ten pán byl jinak moc sympatický. Bez lidí by ta práce nebyla zábavná. Já mám ráda lidi.

Paní Robertová, děkuji Vám za rozhovor.  Ať máte hodně spokojených zákazníků!

 

autor rozhovoru: Miroslav Bárta