Vychovatel

Tomáši, čtyři roky už pracujete u dětí s mentálním postižením. Přišel jste sem do domova téměř hned po ukončení střední školy. To jste nechtěl dál studovat?

To máte tak. Po střední škole jsem se přihlásil na hudební vědu. U přijímacích zkoušek jsem ale o tři místa neuspěl. Dnes jsem za to rád. Škola není pro mě. Jsem daleko užitečnější tady v domově. Jako kluk jsem chtěl být popelářem – mít špinavé montérky a vlát ve větru na zadní stupačce vozu! Zhruba v patnácti jsem díky naší třídní učitelce pochopil, že mám pracovat s lidmi, jenom jsem nevěděl jak. Třídní měla postiženou sestru. Řekla mi, že celá rodina to bere jako dar.
Potom jsem poznal maminku své přítelkyně, která dělala tady v domově a bylo rozhodnuto.

Myslíte si, že tahle práce  je jako každá jiná?

Ano i ne. Víte, řeknu něco, co vás možná překvapí. Tihle lidičkové jsou stejní jako my. A v něčem lepší. Neřeší problémy, které řešíme neustále my. Neřeší, co si kdo myslí. Mají svůj vlastní svět a v něm je jim dobře. Je to tak trochu pohádkový svět, ve kterém papíroví draci na provázku jsou skutečnými draky. A ten svět, kde je lidem dobře, je tenhle domov. Někdy to až mrazí, když tomu začínáte rozumět.

Opravdu mě to překvapuje. Ale jak spolu třeba  komunikujete? Je těžké se domluvit?

Vůbec ne! Musíte jen na čas zapomenout, že jste„dospělej“ člověk. Zkusit se chovat jako oni. Hlavně si nemyslet, že je jdete kdovíco naučit. Oni naučí vás. Naučí vás řehtat se na plnou pusu, nestydět se, když vám něco nejde. Oni nemají hlavu na to, aby přemýšleli, jestli náhodou nevypadají jinak. A zároveň jim to někdy až překvapivě myslí!

Jak to myslíte?

Pamatují si moc dobře, kdy mají dostat odměnu a co musí a co nemusí dělat. Nejsou to chudáci – dokážou pěkně zlobit, být vypočítaví. Ale nejsou zlí. Rádi napodobují dospělé. Chtějí kouřit cigarety nebo držet šálek kávy, aby vypadali důležitě.
Nemají slova jako dobro a zlo. Někdy vám třeba dají facku tak bezprostředně, že se musíte spíš smát. Není v tom nějaká záludnost, touha ublížit.
Lidi často nevědí, jak s nimi jednat jen proto, že ty děti vypadají „divně“.
Nedávno jsem hledal způsob, jak říct něco důležitého hluchoněmému chlapci. Dostal se do těžké situace, umřela mu babička, která se o něho starala. Pořád brečel. Vzal jsem si ho k sobě, a tak dlouho jsem ukazoval na srdce a potom na fotku jeho babičky, až to pochopil. Teď, když vidí její fotku, směje se a hladí si srdce.

Hodně lidí si myslí, že tahle práce je těžká a smutná. Po našem rozhovoru mám dojem, že je to spíš naopak.

Je to skvělá práce. Každý den jiný, nepředvídatelný. Krásné zážitky a hodně legrace. Třeba Jarmila. Má ráda nealkoholické pivo. Myslí si, že v tom alkohol je, a když se napije, začne tancovat a ostatní děti se smějou a my dospělí s nimi.

Tomáši, přeji Vám, aby Vám radost z téhle práce vydržela hodně dlouho.

 autor rozhovoru: Miroslav Bárta