Kovářství

 

Pili kováři v hospodě,
pijou-li pak tam ještě?
Včera propili kladiva,
dneska propijou kleště.

Česká lidová písnička nám dává několik základních informací o kovářství. Kovář potřebuje kladivo a kleště, a protože je celý den u výhně, trápí ho téměř neuhasitelná žízeň.

Tahle strohá informace nestačí? Dobrá. Tak tedy zpracování železa je doložené už dávno v pravěku. Důkazem jsou archeologické nálezy výrobků a názvy osad jako Železná Ruda, Rudná, Rudník a další.

Kovář to byl někdo, to byl mistr mezi sousedy uznávaný a vážený. Fortelný chlapík, který si musel poradit s nářadím i s koněm a vozem, s mečem i s malými hřebíky.

Kovářská práce se dělila na dílo černé – kování koní a vozů a dílo bílé – všechny ostatní výrobky: sekery dřevné i rohaté, kladiva, kosy a srpy, pily jedno i dvojmužné, formy na pečení oplatek, pánve a kotlíky s trojnožkou, motyky, lopaty, rýče, brány polní, ale také hroty šípů, okovaný husitský cep nebo zdobená mříž.

Kovárna i kovářská práce se po staletí téměř nezměnila. Základem je do špalku dobře usazená kovadlina a výheň s měchem. Dobrý kovář měl kovadlinu dvouramennou, tzv. rohatinu, svěrák, dvacatery kleště, kladiva kovací i nýtovací, velké kladivo zvané perlík, sekáče a utínáček, kterým železo horké usekával. Kovář dostal do ruky buď železo ploché – tak zvaný šín anebo železo tyčové – tak zvaný štáf. Na kovadlině pomocí kladiva ze žhavého železa vykovával výrobky.

Velkou šikovnost i lehký úder kladiva pak vyžadovala výroba hřebíků. I tady rozeznáváme spousty druhů. Jen poslouchejte: hřeby krováky, hlavaté, šindeláky nebo křídlové.

Kovář musel umět udělat i klíče a zámky, dokonce paklíče, jak vidno z veršované říkanky, kde zloděj žádá kováře:

„Skuj mi mistře klíčů deset,
že takových neviděl svět.
Aby nemohlo ostati,
co bych chtěl kde odmykati.“

Kolik kovářů se uživilo? Vesnice mívala jednoho až dva, ve městě jich bývalo víc. Tak například v 15. století je kovářů doloženo v Táboře 13, v Rakovníku 6 a v Berouně 18.