Vyprávění je z doby posledních Rožmberků, odehrává se na přelomu 16. a 17. století.Jeho hlavním hrdinou je známý, schopný a mocný pan Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Krčín pocházel z rytířského rodu, působil jako správce rožmberského panství a své věci rozuměl. Vybudoval velkou rybniční soustavu a umělý vodní kanál mezi Lužnicí a Nežárkou. Svým rožmberským pánům pomohl k nemalému bohatství a sám nezůstal stranou. V Křepenicích si vystavěl krásnou tvrz, stal se pánem Sedlčan a v našem kraji má i náhrobek.
Z kroniky obce
Dne 19. ledna 1604, den po svatém Antonínu, dal jest před svědky sepsati poslední vůli. V ní odkázal svůj majetek svým pěti dcerám. Také jest nechal pečlivě tesat náhrobek svůj se znakem v kameni provedeným. Ten jest pak možno v kostele v Obděnicích vidět.
A že byl Krčín bohatý a že tvrdou práci po lidech žádal, tu se hned po jeho smrti vynořily pověsti, že se s čertem spřáhl a ten mu ve všem sloužil, ale po smrti jej podle smlouvy trestal.
Pracovitý a schopný člověk má vždycky hodně nepřátel. Závist se nedá utajit. A pomluva je sestrou závisti. K „pekelným“ názorům na pana Krčína jistě přispělo i to, že na jeho náhrobku není datum úmrtí. Nikdo ho nedoplnil. Dodnes nevíme, kdy tak významný muž zemřel, ani to, kde je pochován. Hrobka v Obděnicích je prázdná.
„Tak pan Krčín už je na prkně.“
„Neměl bys o pánovi tak mluvit.“
„Hleďme, a pročpak ne? Však smrt je stejná pro všechny. Jenom lakomcům je malý i jejich hrob! Náš pán byl pyšný a krutý. Tak se nediv, že mi ho není líto.“
„No, žádal těžkou práci, ale platil dobře.“
„Dobře, dobře. Však ty groše mu čert udělal. Měl s ďáblem svoje spolky. Kdo ví, co si spolu všechno umluvili.“
„Můžeš mít pravdu, Matěji. Nad křepenickou tvrzí se neustále blýskalo a valil se odtud barevnej dým. To jsem viděl.“
„No vidíš. Teď bude Krčín za trest s čerty orat led! Zapřáhnou ho do pluhu a budou ho řetězem bít. Tak je to ve smlouvě s peklem. Nemůžou mu zapomenout, jak museli kameny u Petrovic upustit.“
Ivan Bauer