Plavci a vorařství

 

Kamýk vždy ležel a stále leží po obou stranách řeky Vltavy. Není náhoda, že právě zde se kdysi dávno usadili lidé. Říční toky byly využívány nejen k rychlejšímu přesunu obyvatel, ale proudilo jimi do vnitrozemí také zboží. Dohled nad toky a jejich správa je doložena dávno do minulosti. Už z 13. století je dochována zmínka, že se zde vybíralo vodní clo.

Poté, co Karel IV. přesunul správní centrum římské říše do Čech, snažil se usnadnit obchodníkům přístup do Čech, aby je sem nalákal a zvedl tak ekonomiku království. Rušil celní přehrady, zajišťoval bezpečnost a sjízdnost jak silničních, tak i vodních toků, rušil jezy a zřizoval vodní propusti pro lodě. Kamýk s několika dalšími lokalitami tomuto nařízení nepodléhal, jak je patrno i ze zápisu v kronice:

 „Když roku 1366 Karel IV. mnoho jezů vltavských v příčině usnadnění plavby otevříti kázal, vyjat v dotčeném nařízení i jez kamýcký z ustanovení tohoto.“

V 70. letech 18. století došlo na Vltavě díky zastaralosti k rušení jezů, což se nakonec dodatečně provedlo i na tom kamýckém. Společně s jejich prolamováním docházelo k výstavbě nových modernějších hrází a potahových stezek – cesty, které byly budovány podél řek a kanálů, aby tažná zvířata mohla táhnout lodě.  

(fotka potahové cesty v Kamýku: http://www.stara-vltava.cz/ztr/foto-zt-kamyk8.html)

Jezy museli opatrovat jejich majitelé, mohl to být mlynář, ale i obec. Všechny úpravy měly jedno společné – zvýšit bezpečnost a kvantitu voroplavby. Stejně tak se o voroplavbu musela starat i šlechta, které patřily pozemky po krajích řeky.

Nejčastěji se na vorech vozilo dřevo, sůl, munice, stavební materiál. Hojně se plavily i ryby. Od konce 19. století bylo povoleno pouze dřevo.

Cena jedné tabule (voru) se pohybovala mezi 1,5 – 6 zlatými, náklady na dopravu se pohybovaly podle ujeté vzdálenosti. Velcí podnikatelé měli v Praze svá skladiště, kde agenti kolikrát rovnou prodávali dříví spotřebitelům.

 Rok 1850 přinesl rozdělení na toky říšské a zemské. Vltava spadala svou velikostí právě do těch říšských. Roku 1893 probíhaly na Vltavě jen regulační práce, poté se přistoupilo i k systematické kanalizaci. Další plány zhatila první světová válka a následný vznik Československa, kdy bylo jasné, že staré plány se oprašovat nebudou. Výstavba přehrad po roce 1950 již s voroplavbou nepočítala. Bohužel.

 

Stavba pramene

Lidé, kteří se splavováním vorů živili, se nazývali plavci, posléze vznikl i druhý termín voraři. Vor, jinak též řečený tabule, byl jen součást celého plavidla, kterému se říkalo pramen, což je jednotka zákonem dané šířky a délky, která se právě skládá z vorových tabulí volně spojených.

Poražené dřevo bylo prořezáno na jednotnou délku a loupákem byly kmeny okřesány – zbaveny kůry. Jedním z důvodů bylo, aby se voraři nezranili, neboť chodili po prameni bosi. Na koncích takto osekaných kmenů byly prosekány otvory, aby se daly k sobě svázat za pomocí houžví. Ty se zhotovovaly z čerstvě uťatých mladých smrčků přibližně od 1,5 do 4 metrů výšky. Jejich kmínky se důkladně okleštily a pak se napařovaly nad ohněm na jednoduchém roštu. Čerstvá míza se rozpálila a učinila kmínek vláčným. Následně se vzala hůl, na kterou se kmínek namotal, tím se z něj stala houžev, čili měkký ohebný prostředek, kterým se klády k sobě vázaly.

Vory se následně svázaly do pramenů. Je zaznamenáno, že takový pramen mě v druhé polovině 18. století až 180 metrů a obsluhovalo jej 14 plavců. Postupným regulováním Vltavy se podmínky pro délku tabulí krátily. Stavba složená z 12 vorů trvala okolo 3 dnů. Na předním voru byla upevněna vesla a jiná výstroj nutná k splavování; vše bylo dáno zákonem.

Plavci rozeznávali prameny podle délky vorových tabulí a podle třídy dřeva. Každý pramen musel mít viditelné označení majitele a vrátného – kapitána – a další informace týkající se vorů. Každý pramen muselo obsluhovat několik plavců.

Při březích existovaly hospody, kde se většinou stravovali právě jen plavci. Že se obec o plavcích několikrát v korespondenci vyjádřila nepěkně, není divu, ačkoli plavecké řemeslo bylo poctivé, přeci jen pro obce, jako je Kamýk, znamenalo častou fluktuaci neznámých lidí, kteří jak přicházeli, tak stejně rychle i odcházeli.

 

zpracovala Kateřina Wágnerová