Geologické poměry Kamýka nad Vltavou

 

Řeka Vltava tvoří neodmyslitelnou součást krajiny v okolí Kamýka nad Vltavou a této obci dodává svůj typický ráz. Pokud se projdeme podél jejích břehů, nemůžeme přehlédnout četné skalní výchozy i uměle vytvořené boční hráze přehradní nádrže obložené žulovými kameny. Nelze přehlédnout, jaká hornina zde dominuje. Vltavské břehy nám poskytují dostatek míst pro její pozorování. Geologie Kamýka nad Vltavou není příliš složitá a je velice úzce spojena s tělesem středočeského plutonu, který je zde zastoupen dvěma typy hlubinných vyvřelých hornin.

 

První typ horniny, na který je potřeba upozornit, býval od začátku 20. století přezdíván „povltavská žula“. Pojmenování se vžilo jako obchodní název pro kamenickou výrobu. Kámen byl používán pro stavby přehrad a řada pražských nábřeží a mostů se jím dodnes pyšní. Z kamenických výrobků se díky své dobré odolnosti využíval na výrobu obrubníků, kostek, kvádrů, soklů i sloupů.

Okolí Vltavy mezi Žebrákovem a Zvíroticemi zaznamenalo v první pol. 20. století velice činný těžební ruch. Materiál byl po řece dopravován do hlavního města i širokého okolí. Od 2. poloviny 19. století žuly v Praze postupně vytlačily pískovce a tato doba znamená velikou poptávku po stavebním kameni. K nejvýznamnějším lomům v blízkosti řeky patřily Bučily, Líchovy, Zvírotice a celá řada dalších. S výstavbou přehrad však nastává i konec levné lodní dopravy a postupný úpadek zdejší lomařské oblasti. Řada míst těžby byla zatopena a dochází k jejich opouštění.

„Povltavský žula“ dnes již představuje spíše zastaralý kamenický název. Jak ale nazvat tento typ horniny správně? Středočeský pluton je veliké komplikované magmatické těleso a vztahy jednotlivých horninových typů bývají často nejasné, a proto někteří autoři přiřazují některé jednotky k jiným a neustále dochází k vývoji názorů na vztahy a vznik tohoto složitého tělesa a jejich částí. Záleží na stáří geologické mapy nebo odborného článku, který držíme v ruce. Horninové těleso je ve starých publikacích přiřazován k tzv. sázavskému typu, v novějších publikacích pak ke kozárovickému. Geologická mapa 1:25 000 (list Kamýk nad Vltavou) z roku 2007 ho znovu popisuje jako vltavský typ. Tyto drobné odlišnosti jsou zde uváděny hlavně kvůli tomu, že často mohou geologickému pozorovateli ulehčit práci s geologickými mapami a zabránit špatnému porozumnění.

Co se však nemění, je petrografická charakteristika. Horninu popisujeme jako amfibolicko-biotitický granodiorit[1]. Má převážně šedou barvu, je středně zrnitá a masivní. Hlavní světlou součástkou bývá živec a v menší míře i křemen. Charakteristické doprovodné minerály jsou např. zirkon a apatit. Často můžeme v hornině najít uzavřené „pecky“ cizích hornin, tzv. xenolity, jejich rozměry se pohybují od několika centimetrů až po první decimetry. Bývají zastoupeny magmatickými horninami podobného složení i uzavřeninami hornin ostrovní zóny. V granodioritu můžeme najít xenolity krystalických vápenců, erlánů, rohovců a křemenných rohovců, ultramafických hornin a ojediněle i ortoruly. Na okrajích lze také někdy pozorovat vliv kontaktní metamorfózy, kdy horké magma úlomek horniny na jejich vzájemném styku částečně přeměnilo.

U Kamýka nad Vltavou tvoří granodiorit podloží pravého břehu Vltavy a od mostu, spojujícího obě strany obce směrem na sever a také celý levý břeh. Často ho můžeme vidět jako obkladový kámen bočních hrází přehrady v blízkosti vodního díla.

Zbývající část pravého břehu v okolí obce patří tzv. těchnickému typu představující porfyrický biotitický granit až granodiorit. Od předchozí horniny si ho nemůžeme splést. Světle šedá, středně až hrubě zrnitá hornina v sobě obsahuje růžové porfyrické vyrostlice draselného živce. Mohou dosahovat až 2 cm, místy i větší. Horninu rozpoznáme už z dálky, na zvětralém povrchu kamene růžové vyrostlice výrazně vystupují. Z dalších minerálů bývá zastoupen plagioklas (jedná se o formu živce), křemen, biotit, místy amfibol a akcesoricky také apatit, zirkon, titanit a pyrit. Těchnický granit nemá příliš dobré technické vlastnosti, protože snadno podléhá větrání a rozpadá se na hrubozrnný písek.

Pěkným odkryvem je skalní výchoz 50 m JV od mostu přes Kamýk na pravém břehu řeky. Pokud budeme pokračovat dále proti proudu až k elektrárně, podél cesty uvidíme řadu dalších drobných odkryvů a cca 200 m od mostu také drobný zarostlý lůmek.

Tělesa hlubinných vyvřelých hornin bývají protkána žilnými horninami[2], z nichž se nejčastěji můžeme setkat s granodioritovými porfyry a minetami, nejčastěji směru V - Z až VSV - ZJZ. Dříve prováděné geologicko-průzkumné práce na Sb a Au rudy východně od obce ověřily i drobná tělesa žilného křemene.

Granodioritové porfyry představuje masivní šedou horninu s porfyrickou strukturou. Základní hmota obsahuje křemen, plagioklas, draselný živec a biotit. Vyrostlice mohou být zastoupené plagioklasy (často ovlivněnými sekundární přeměnou, kterou nazýváme sericitizace), vzácněji také obecným amfibolem nebo biotitem. Minety mají podobu šedých až černošedých hornin s masivní texturou. Výrazné mohou být vyrostlice tmavých minerálů, především šupinky biotitu nebo pyroxeny. Někdy můžeme v minerálech najít i uzavřená okrouhlá zrna křemene, jejich rozměry dosahují až 1-3 cm. Z dalších minerálů je zastoupen i draselný živec, plagioklas a jako doprovodné minerály i apatit, rudní minerály a titanit.

Pokryvné horniny čtvrtohorního stáří, slangově označované jako kvartér, bývají často geology lehce opomíjeny. V Kamýku nad Vltavou je však nelze zcela zanedbat. Řeka zde zanechala několik úrovní teras. Mapování v rámci přípravy Základní geologické mapy 1:25 000 na listu Kamýk nad Vltavou z roku 2007 na levém břehu vymezilo nejvyšší terasovou úroveň stáří středního pleistocénu a dále pak i tři mladší. Dokumentace výstavby kamýcké přehrady uvádí, že pro její výstavbu byly do betonu použity písčité štěrky odkryté v rozsáhlé terase na pravém břehu pod Kamýkem. Nutno podotknout, že výstavba přehrady byla spojena s podrobným geologickým průzkumem, který zde provedl bývalý Ústav stavební geologie mezi lety 1955 – 56.

Těžba hlín a písků probíhala již dříve. Drobné zarostlé pískovny jsou například ukryté při cestě na hrad Vrškamýk. Velká opuštěná pískovna na východním okraji obce odkrývá deluviální jílovité až písčité hlíny s úlomky hornin pleistocéního až holocéního stáří. Nezpevněné horniny mají hnědou až rezavě hnědou barvu a bývají proměnlivě slídnaté. Pískovna je dnes částečně rekultivovaná. Současné rozměry dosahují 200 x 150 x 8 m. Dřívější občasná těžba se omezovala převážně na místní spotřebu.

 
Šárka Hlaváčková