Na sklonku posledního teplého období, před příchodem poslední a nejkrutější doby ledové
(u nás zhruba před 120 000lety) se z temna minulosti vynořuje pračlověk zvaný neandrtálský. Chodí trochu těžkopádně, s hlavou nachýlenou, čelo mu ustupuje zprudka dozadu, není ještě dostatečně klenuté.
Dávno už zná oheň, dovede ho vznítit, objevil všechny přednosti „rudého květu“. Mluví! Primitivně, zřejmě víc skřeky a posunky než slovy, ale dorozumívá se. Ba něco si i myslí. O sobě, o světě, o životě, o smrti.
Loví mamuty, kozorožce, jeskynní medvědy. Žije v tlupách.
Je prvním tvorem, který začal pohřbívat své zemřelé. Ne vždy, ne každého. Představuje si snad, že smrt je záhadným, tajemným pokračováním života, že nebožtík může ubližovat pozůstalým, a je proto třeba svázat ho do kozelce provazy, zatížit ho kameny, znemožnit, aby se vrátil mezi živé?
… Buďme však v našich úvahách opatrní. Rozumíme nalézaným kostrám skrčenců správně? Co potom znamenají milodary po boku zemřelých? Jsou výbavou na cestu do záhrobí? Nevíme. Tušíme, že medvědí lebka nalezená v jeskyni představovala nejstarší oltář v nejstarším chrámu světa, ale podstata dávných obřadů nám uniká.
Neandrtálci! Kolik toho o těchto pravěkých lidech nevíme a čemu nikdy neporozumíme. Škoda.
úryvky z knížky Toulky českou minulostí, Petr Hora