Škola v Nechvalicích

Škola v Nechvalicích je jednou z dominant obce a právem jsou na ni místní lidé hrdí. Pokles dětí a školská politika státu jsou ale hrozbou, která nad naší venkovskou školou visí.

Rozhodla jsem se odučit téma Historie školy v Nechvalicích způsobem, který nejen obohatí děti o historické informace, ale přinese i něco víc – úctu, obdiv a vztah k místu, které dýchá historií a zaslouží si , aby tu dál byly vzdělávány děti z Nechvalic i okolí.

Pro tento druhý úkol jsem zvolila méně tradiční metody výuky.

 

 

Téma jsme otevřeli otázkou: Co vidím, když vejdu do školy a procházím chodbou do naší třídy v podkroví (co vnímám, čeho si všímám). Byli jsme překvapeni, jak různorodé věci každého z nás zajmou....
Druhá otázka se týkala historie: Co mohly vidět děti, které procházely školou před deseti, dvacet (naši rodiče), sto lety? Co pravděpodobně bylo stejné, co jiné?

Po tomto úvodu jsem vyzvala děti: Pojďme si projít školu a všímat si věcí na cestě od vchodu do naší třídy jinak. Dívejte se pozorně, poslouchejte zvuky, vůně, dotkněte se stěn, zábradlí...Děti samy od sebe začaly předvídat, co jiného na cestě do třídy uvidí a spontánně sdílely své představy. Navrhla jsem, aby si někdo vyzkoušel projít trasu se zavázanýma očima jako nevidomý. Přihlásily se tři děti. Procházka byla pro děti zážitkem. Dokázaly se ztišit, aby jim nic zajímavého neuniklo a otevřít se novým pohledům. Závěr hodiny jsme věnovali sdílení, co nového jsme viděli a prožili, co nás překvapilo...
V českém jazyce pak děti zapisovaly na lístečky zážitky, vjemy, dojmy, vše, čeho si všimly a chtěly to sdělit ostatním. Zápisky jsme si přečetli a vystavili si je.

  

Poznání vnitřních prostor školy jsme se věnovali ještě jednou prostřednictvím fotografií. Děti si prošly školu a nafotily zajímavé detaily (struktury omítky, barvy, materiály...). Fotografie byly spíše hádankami nežli dokumenty o škole. Děti si na nich ověřily, jak pozorné při procházce školou byly, kolik fotografií dokážou poznat (určit správně jejich místo ).

 Zvědavost dozvědět se o škole něco víc rostla. Děti samy přišly s nápadem udělat rozhovor s paní ředitelkou Miladou Kortánkovou. Připravili jsme si otázky.

 

1. Je ve škole knihovna? Není.

2. Jak jsou staré ty notebooky, co teď máme ve škole? Od srpna 2013.

3. Nezlobí Vás moc prvňáci a třeťáci? Nezlobí.

4. Líbí se Vám ve škole? Moc se mi tu líbí. 

5. Jak dlouho tu pracujete? 15 let.

6. Baví Vás být paní ředitelkou? Baví.

7. Cím byste chtěla být, kdybyste nebyla učitelka? Zdravotní sestra.

8. Chtěla byste ještě změnit školu? Ano.

9. Jste ráda, že se naše škola zapojila do programu Ekoškola? Ano.

10. Třídíte doma odpad? Ano.

11. Máte na Dražkách popelnice na tříděný odpad? Ano, ale ne na papíry.

12. Kolik obyvatel je na Dražkách? 20 obyvatel.

13. Jaké je Vaše oblíbené jídlo? Spagety.

14. Jaké je Vaše oblíbené roční období? Jaro.

 Pro děti není většinou snadné vybrat z textu nebo učebního tématu to podstatné a důležité. Metoda zvaná pětilístek je tomu učí jednoduchou, zajímavou formou.

Pětilístek je pětiřádková "básnička" předepsaného tvaru. Na prvním řádku je název článku nebo  tématu (obvykle podstatné jméno), na druhém výstižný popis pomocí dvou přídavných jmen, na třetím řádku charakteristika pomocí tří sloves, na čtvrtém věta o čtyřech slovech. Nejtěžší řádek je pátý. Měl by být vystižením podstaty prostřednictvím jednoho slova.

Rozhodla jsem se využít tuto metodu a vytvořit s  dětmi pětilístek na téma naše škola.

 

 

 

Děti se rozdělily do dvojic. Každé dvojici jsem přiřadila jeden „školní rok“ z kroniky. Poté se žáci střídali o kroniku a vypisovali si z ní potřebné informace. Výpisky měly obsahovat: Rok, Kdo byl ve škole ředitelem, Další učitelé, Výlety a Zajímavosti. Děti vyhledaly a vypsaly odpovědi a dozdobily plakátky.

 

Dále jsme pracovali s textem - vzpomínkami bývalého ředitele naší školy p.Krahulíka. Pro práci s textem jsem zvolila metodu Podvojný deník.  Každý žák dostal kopii dopisu, text si přečetl a vybral a zapsal větu, která ho nejvíce zaujala. K ní pak připojil svůj komentář, proč si vybral právě tuto část, co ho na ní zaujalo. Kdo chtěl, mohl svoji práci přečíst. 

 

Metoda podvojný deník je mi blízká, zdá se mi velmi užitečná. Příště bych ji ale zkusila trošku jinak. Děti by si četly text po odstavcích, já bych jim vždy nechala prostor na výběr a podtržení věty, která je zaujala. Pak by si teprve vybraly konečnou větu a zpracovaly by jí. I vzhledem k věku žáků si myslím, že by to bylo vhodnější.

 

Vzpomínky pana ředitele Jana Krahulíka na školu v Nechvalicích

 

1. září 2011 to bylo padesát let, kdy jsem přišel učit do Nechvalic. Dostal jsem tu místo ředitele po zemřelém panu řídícím Burianovi. Na škole učila se mnou i moje žena Drahuška.

Byt jsme měli na zdejší faře. Krásná kachlová kamna v obývacím pokoji poskytovala jistý komfort, ale jinak? Vodovod nebyl, na suchý záchod jsme museli chodit o patro níž a v kuchyni jsme topili pilinami.
Rád vzpomínám na pana faráře Buriana, který v Nechvalicích vyučoval náboženství. Dobře jsme si rozuměli. Byl to vzdělaný člověk a co víc, velmi technicky zdatný. Uměl spravit rádio, televizi i auto. Vlastnil kuriozní automobil, který si sám sestavil ze dvou aut. Spodek byl z německého obojživelníku KDF, karoserie z auta značky Wartburg.

Za mého působení v Nechvalicích bylo na škole 52 žáků. Zajímavostí je, že 14 dětí mělo příjmení Dvořák nebo Dvořáková.

Se ženou a s malým učitelským sborem jsme dělali pro děti zajímavé věci i mimo vyučování. Každý rok se nacvičovala jedna divadelní hra. Co šlo, to jsme si s dětmi připravovali sami – kulisy i kostýmy. Divadlo jsme pak hráli v Nechvalicích, Petrovicích a na přehlídkách v Sedlčanech.
Sedlčanský podnik HAMIRO, kde se vyráběly dětské hračky, daroval naší škole soubor zvířátkových maňásků. S maňásky pak děti hrály různá představení jak ve škole, tak v okolí pro děti maminek z HAMIRA.
Nejvíc se ale dětem líbily výlety do okolí: na Hodkov, do Dolní Křemenice, Bratříkovic, na Vysoký Chlumec. Na výletech se hrály různé hry, opékaly buřty, pekly brambory v ohníčku. Někdy jsme si v kotlíku uvařili čaj nebo i polévku.

 

A jeden humorný zážitek nakonec: Žák Pepík z 5. třídy, který rád vynechával školní docházku, zase několik dní chyběl. Když přišel do školy, byl jsem zvědavý na jeho omluvenku. Chtěl jsem se zlobit, ale nešlo to. Jako omluva bylo v žákovské knížce napsáno: Žádám o omluvení mého syna Pepíka, chodil s kozou ke kozlovi. Nevydržel jsem to a musel odejít na chodbu, kde jsem se tomu od srdce zasmál. Byla to ale pravda, protože nejbližší plemenný kozel byl skutečně až v Počepicích.

 Na závěr jsme s dětmi vše shrnuli, nejprve ve dvojicích, kde si děti předávaly získané informace, zážitky, pocity. Projekt byl náročný na přípravu i realizaci, ale jsem si jistá, že stál za to. 

Je pro mě potěšením, že se děti pochlubily doma a prošly si s rodiči svou práci.