Co nám vyprávěly staré domy

 „Můj dům – můj hrad.“

 

Motivace- řízená debata o tom, co znamená toto přísloví.

 

Společným jmenovatelem všech forem a variant diskusních metod je vzájemná komunikace, při níž si účastníci

vyměňují názory na dané téma, argumentují, a tak společně docházejí k řešení diskutovaného problému.

 

Diskuse ve skupině: střídání otázek a odpovědí, vzájemná polemika účastníků, aktivní vyvozování závěrů skupiny,

formování myšlenek,respektování odlišných názorů, soustředěnost na téma, ukázněnost v projevu.

 

Závěry žáků z diskuse:

 

·         V domě, tam kde jsem doma – se cítím bezpečně.

·         Je to moje útočiště.

·         Nikdo mi tam nemůže ublížit.

·         Mohu si tam hrát, odpočívat, bavit se.

·         Nejsem tam sám (sama), je tam moje rodina.

·         Je nám spolu dobře.

·         Je mi tam mile, upravil (a) jsem si tam věci dle svého vkusu, potřeby.

·         Mám tam svoje věci, které mám rád (a), mám k nim vztah.

·         Mám svůj pokoj, kout, kam se schoulím, když je mi smutno.

·         Je to hrad, pevnost, když nechci, nikoho cizího nepustím dovnitř.

 INSERT je zkratka anglického označení „interactive noting system for effective reading and thinking“. Je to jedna ze základních metod kritického myšlení, kterou lze použít při četbě naučeného textu. Systémem několika značek vyjadřujeme svůj jedinečný vztah k informacím v článku a pomocí znamének jej zviditelňujeme. Značky udržují naši pozornost a pomáhají nám s porozuměním.

Použili jsme tuto metodu, kterou jsme se žáky pátého ročníku zjednodušili. Použili jsme pouze dvě znaménka: 

√    (fajfku, pokud je nám text či věta známá a jasná)

-          ( mínus, pokud nám věta či text není jasný a potřebujeme si jej upřesnit)

 Volné psaní je jedna z brainstormingových nebo reflexních metod, která dovoluje psát na papír vše, co nás k určitému tématu/námětu právě napadá, aniž bychom své psaní podřizovali nějakým formálním (stylistickým či pravopisným) požadavkům. Volné psaní nám pomáhá objevit v sobě nečekané nápady, myšlenky a souvislosti.

Touto metodou jsme zpracovali téma: „Jak by měl jednou vypadat můj dům?“

 

Žáci třetího a pátého ročníku si na tabuli nejdříve vytvořili MYŠLENKOVOU MAPU.

 

Ve třídě jsme si pustili relaxační hudbu a žáci zapisovali své myšlenky, věty na papír.

Pokud měl někdo práci hotovou, posadil se v tichosti na koberec nebo si sedl na připravené místo k tabuli. Ti, kteří si sedli na

koberec,tak dali najevo, že svůj text přečtou ostatním. Ti, kteří seděli u dveří, text odevzdali, ale nechtěli se nyní o své myšlenky

podělit.

 

 O dvorcích, statcích, chalupách a rozmanitých staveních Dublovic

 

(ze starých kronik)

 

Víme, že první zmínka o Dublovicích je z roku 1228, kdy osada patřila  řádovým  sestrám benediktinského kláštera. Jak ale skutečně obec v této dávné době vypadala, to je zastřeno tajemstvím.
Je pravděpodobné, že tu ve 13. století v hlubokých lesích stálo několik dvorců, které si vystavěli lidé starého českého rodu Doudlebů. Když zašla moc a sláva jejich hradu na jihu Čech, část kdysi mocného rodu odešla na sever a založila tu nové osady: větší Dublovice a menší Doublovičky

Přesuneme-li se časem o 300let dopředu uvidíme již zřetelnější obrázek. Osada se rozrostla, má 25 obytných stavení – grunty  starých selských rodů i malé domky chalupníků. A že si lidé po těžké práci rádi zajdou na skleničku – stojí tu hned dvě krčmy. Proč dvě? Protože Dublovice mají dva pány. Jedněm patří Velká strana a druhým strana Malá. Poddaní pánů ze Slavkova se scházejí v jedné hospodě, poddaní pánů z Rožmberka v druhé. A protože nejen chlebem a pivem živ je člověk, ale i vírou v Pána Boha, stojí tu vznosný, štíhlý a krásný kostel s farou – doslova perla širokého okolí. Však Dublovice v této době patřily k největším a nejvýznamnějším obcím na Sedlčansku. Pivo tu vařili v místním pivovaru, cihly pálili v cihelně pod Musíkem a za povyražením chodili do malých obecních lázní.
V osmnáctém století se Dublovice rozrůstají, už mají  55 čísel popisných. Dvory, grunty i malé chalupy jsou většinou dřevěné s vyřezávanými lomenicemi a doškovými střechami, stodolami a roubenými špýchary. Stavení malebná a krásná, ale jen málo odolná proti požárům. Ty je nejednou promění v hromádku popela. Lidé proto začínají raději na stavbu svých domů používat  kámen. A je tu poslední zastavení. Píše se rok 1960, jsme ve dvacátém století. Dublovice mají 160 čísel. Je tu nová škola, obecní úřad, pošta, hasičská zbrojnice, obchod, dokonce i kampelička – dnes bychom řekli spořitelna nebo banka. A na  kraji obce velká pole a velké  haly a velké kravíny zemědělského družstva. Moderní doba chce své – lidem sice přinesla více pohodlí, Dublovicím však ubrala na kráse i malebnosti.

 

Do dalšího úkolu jsme zapojili i školní družinu. Děti nám při odpolední vycházce vyfotily některé staré domy v Dublovicích.

 

Žáci třetího a pátého ročníku obešli vlastníky domů a požádali je o údaje o jejich domech. Především nás zajímalo, jestli majitelé domů ví, kdy byl dům postaven, zda v něm žije stejná rodina nebo noví majitelé.

 Rozvíjíme představivost: Navodili jsme ponurou hudbou prostředí starého, opuštěného a trochu strašidelného domu. Žáci měli zavřené (nebo zavázané) oči. Začala jsem vyprávět příběh: Na okraji vesnice stál starý opuštěný dům, nikdo si nepamatoval, kdy byl dům postaven. Dům byl zarostlý břečťanem, přísavníkem a dalšími keři. Vypadalo to, že v něm nikdy nikdo nebydlel……..

 

Každý žák (sedící v kruhu) přidal k příběhu jednu větu. Vzniklo vyprávění, které nás zavedlo do osmnáctého století, kdy byl dům postaven i fiktivní příběh rodiny, která zde tenkrát žila. Během několika minut děti vymyslely dramatickou zápletku.

 

Kdo je spisovatel, autor?  Autor je vlastník myšlenky, nápadu, obsahu, děje.

 

Náš úkol:  Jsem spisovatel. Napíši příběh o starém domě.

 Který dům je pro mne nejhezčí?

 

 Nejhezčí dům je ten, ve kterém žiju, protože tam zůstanou vzpomínky.