Český stát v Habsburské monarchii

Eva Zirhutová

 

15. století se přehouplo do druhé půli. Umírá poslední český panovník, velikán českých dějin, husitský král Jiřík z Poděbrad. Bude trvat více než 400 let, než kyvadlo dějin změní svůj směr a do čela země se opět postaví Čech.

Na trůn usedají cizinci. Nejprve to jsou panovníci slovanské krve, polští Jagellonci, po nich rod krve německé – Habsburkové. Pod jejich vládou postupně ztratí Češi možnost sami o sobě rozhodovat, stanou se součástí habsburské monarchie a jen s velikým úsilím se jim podaří uhájit to nejcennější – český jazyk.

Jak vypadalo habsburské panování? Lidé byli sužováni těžkou robotou, nelítostnými daněmi a válkami panovníků, z nichž nejhorší byla válka třicetiletá (1618 - 1638). Po ní se snížil počet obyvatel na českém území o jednu třetinu. Víra byla pro lidi v té době více než kdy jindy útěchou, nadějí i radostí.  

Ale i té měli být zbaveni. Odpor českých pánů proti habsburskému panování skončil tragicky – nejprve roku 1620 prohranou bitvou na Bílé hoře, rok na to popravou 27 českých pánů na Staroměstském náměstí a o několik let později zákazem „kališnické“ víry. Ze země do vyhnanství museli odejít lidé, kteří vyznávali jinou než státem povolenou katolickou víru. Odešel i muž z nejmoudřejších, světem uznávaný „učitel národů“ Jan Amos Komenský. Němčina začala vytlačovat český jazyk ze škol, úřadů, ba dokonce i z domácností.

Svítat na lepší časy začalo, když na trůn usedl císař Josef II. Roku 1781 zrušil nevolnictví. Lidé se zase mohli svobodně pohybovat po české zemi, stěhovat se, vdávat se a ženit bez povolení úřadů.

Téhož roku vyšel i toleranční patent.  Císař v něm dal na vědomí, že od nynějška se v monarchii toleruje jak víra katolická, tak evangelická. Češi mohli opět svobodně bez pronásledování následovat Mistra Jana Husa a vyznávat víru v Boha podle svého srdce a svědomí.

Na lepší časy svítalo i českému jazyku. Nastalo období, kdy se o jazyk předků začalo znovu pečovat. Česky už nemluvili jen venkované a kupci. Knihy a divadlo v českém jazyce přestaly být jen zálibou několika málo vzdělanců.

Sběratelé českých lidových písní, pohádek a pověstí vyjíždějí na venkov a sepisují tyto jazykové poklady do sborníků, spisovatelé píší české knihy, dramatici české divadelní hry. Vzniká české divadlo, české knihkupectví, tisknou se první české noviny, zakládá se národní muzeum. Tomuto období dnes říkáme národní obrození.

19. století se přehouplo do druhé půli. Scéna českých dějin se opět zatahuje. Vzniká rakousko-uherská monarchie, která se sice nebrání jistému pokroku, ale Češi stále nemají právo být pány ve své zemi. ¨

To už se ale kolo dějin otočilo k roku 1914, schyluje se k dosud největší dějinné válce – první světové. Je krutá, ničivá, dlouhá, ale na jejím konci se na scéně Evropy objevuje nový stát – Československo a v  jeho čele prezident z nejmilejších, Tomáš Garrigue Masaryk. Češi (a Slováci) mají opět po 400 letech svůj samostatný stát.