Škola minulá i současná II

Mění se doba, ve které žijeme, měníme se my a samozřejmě se mění i funkce školy. V současné době se na nás valí ohromné množství informací a není v našich silách a možnostech všechny informace pojmout a umět. A proto je důležité osvojit si a uplatňovat dovednosti, které nám umožní získat potřebné informace, zpracovat, utřídit a upevnit vybrané jako vědomosti pro nás důležité. Škola by tedy měla k tomuto procesu nabídnout potřebné metody. A to bylo předmětem další části tématu Škola. Při výuce jsme  pracovali s metodou V – CH – D a I.N.S.E.R.T. , kterou dětem představila výborná lektorka Květa Krϋger.

 

Vím – Chci vědět – Dozvěděl jsem se

Na úvod tohoto tématu děti metodou v-ch-d zjišťovaly ve dvojicích, co už o škole vědí a co by se chtěly dozvědět.  Informace jsem zaznamenala do tabulky do prvních dvou sloupců. Na doplnění třetího sloupce jsme využili další metodu  I.N.S.E.R.T.

 

 

 

INSERT je zkratka anglického označení „interactive noting system for effective reading and thinking“. Je to jedna ze základních metod kritického myšlení, která se používá při četbě naučného odborného textu. Systémem několika značek vyjadřujeme svůj osobní vztah k informacím v článku. Pomocí znamének je pro sebe zviditelňujeme a třídíme. Práce se značkami udržuje naši pozornost při práci s textem a pomáhá nám s jeho porozuměním..

 

„Fajfkou“ označujeme ty informace v textu, které jsou nám známé. Potvrzujeme si tímto znaménkem, co už o tématu víme.

+  Znaménkem plus označujeme ty informace, které jsou pro nás nové a zajímavé.

 -  Znaménko minus umísťujeme v textu tam, kde narazíme na informaci, která je v rozporu s tím, co jsme si mysleli a věděli.  

 ?  Otazník vkládáme tam, kde něčemu nerozumíme nebo bychom se rádi dozvěděli víc.

 

Lektorka Květa Krϋger žákům metodu vysvětlila, přečetla a rozebrala s nimi první text o historii školy v Počepicích. Protože žáci pracovali metodou INSERT poprvé, měli možnost zvolit si jednodušší variantu, práci se dvěma znaménky, "fajfkou a značkou plus. Kdo měl zájem a odvahu, mohl použít i další dvě obtížnější značky, otazník a minus

Druhé dva texty jsme společně zpracovávali touto metodou v následujících hodinách čtení. Vybrané nové informace jsme zaznamenávali do tabulky V–CH–D. Informace jsem zaznamenávala já, aby zápis byl rychlejší a čitelnější.

Žáci měli největší problémy s formulací nové informace. Jak ji zapsat, aby byla srozumetelná i po delším čase, kdy text není po ruce. Nevytrhnout pár slov z kontextu.

 

 

Texty, které jsme četli, nám připravila Eva Zirhutová, která čerpala ze školních kronik. Přestože se jedná o lokální informace, lze z nich vyčíst i jednotlivé historické události a jejich vliv na lidi a především děti žijící v té době. Žáci se jakoby mimochodem seznámí i s historií obce, dějinnými událostmi národního významu.

 

 

 

Obecná škola v Počepicích

 

                    I. NEJSTARŠÍ HISTORIE ŠKOLY V POČEPICÍCH

 

Před více než stopadesáti lety stála v Počepicích dřevěná škola. Měla  jednu třídu, jednoho pana učitele a velkou kupu dětí. Prý více než 200. Učily se číst, psát a počítat, stejně jako děti dnes, navíc měly náboženství, hospodářství a dívky pletení a šití.
I tehdy už byl na školách  školní řád, který říkal, co se smí a co se nesmí.  Žáci měli povinnost chodit do školy 6 let, děti na vesnicích mohly celé léto zůstávat doma. Závidět jim ale nebylo co. Místo učení je čekala práce. Těžká práce na poli, úmorná práce při sušení sena, pasení dobytka...
Do školy chodili chlapci i dívky. To není nic divného, řeknete, ale v té době to bylo něco! Možnost vzdělávat se totiž měli před tím jen chlapci. Učil je pan farář a místo do školy chodili na faru.
Každá škola něco stojí, i když je jen malá dřevěná. Na školy tehdy přispíval ten, kdo měl. V Počepicích to byli páni Lobkovicové a později obec Počepice.
Tehdy ještě neexistoval Český stát, který by nějakou tou zlatkou přispěl, jen Rakouská monarchie, a ta měla své rakouské zájmy. Jaké? Vytlačit češtinu ze škol i z úřadů, vyučovat němčinu jako hlavní jazyk, poněmčit český národ.

Dětí přibývalo, do jedné třídy už se nevešly, brzy se nevešly ani do dvou, a tak obec pronajala pro výuku místnost v domku pana Matějčky číslo 9.  Do počepické školy se scházely děti z celého okolí. Ze Skuhrova,  Pořešic,Vysokého Chlumce.  Chodily pěšky, jak jinak? Ráno mnohdy i hodinu cesty do školy, odpoledne zpátky. Za každého počasí, ať bylo bláto, mráz nebo závěje po kolena. Když počet dětí vzrostl nad 350, rozhodli počepičtí radní, že vystaví školu novou, velkou, cihlovou. Od roku 1864 tu stojí dodnes.
Ve školách dříve učili většinou muži. Často ti, co prošli svět a něco o něm věděli – vojáci.
Dostávali plat, který jim vystačil tak akorát na polévku denně. Aby byli z čeho živi, nosily jim děti z domova proviant. Mouku, vejce, brambory, sádlo, med …

Jak jinak zakončit povídání o staré počepické škole nežli zvoncem. Škola ho dostala v roce 1885, aby dětem vyměřoval čas vyučovacích hodin. Proč po třiceti dvou letech zvonit přestal, to už je jiná historie. Zajímavá, ale mnohem, mnohem smutnější. 

 

 

 

 

II. POČEPICKÁ ŠKOLA ZA VÁLKY

 

Od založení nové školy v Počepicích v roce 1864 uplynulo padesát let. Za tu dobu se tu vystřídali učitelé z blízka i z dáli, stovky dětí prošlapaly nejedny střevíce s aktovkami na zádech. Počepická škola tu byla nejen pro děti a jejich vzdělání, ale i pro ostatní lidi v obci. V zimních měsících o nedělích pořádala čtenářské besídky, na kterých učitelé lidem předčítali povídky, básně, odborné články z přírodopisu, zeměpisu, dějin ... Dvě i tři hodiny vydrželi posluchači naslouchat, a pak společně o přečteném diskutovat. Zájem o čtení byl převeliký. Scházelo se 70, 100 ba dokonce i 120 posluchačů.
Přišel rok 1914 a s ním První světová válka a s válkou soužení, bolest a hlad. Čechy byly v té době součástí Rakousko-uherské monarchie, takže když vstoupilo do války Rakousko, museli na frontu i Češi. Mnoha dětem odešli tátové, některým se už z války nevrátili. O živobytí, pole i dobytek se staraly ženy, starci i děti. A zase to byla škola, která tu byla pro lidi.  Pomáhala svým občanům – těm na frontě i těm doma, kteří to potřebovali nejvíce – vdovy a sirotci. Dělaly se sbírky, učitelé dávali díl ze svého platu, dívky pletly pro vojáky rukavice na zimu. Přes léto se sbíralo a sušilo borůvkové, malinové a jahodníkové listí na čaj  pro vojáky. Téměř 22 let odměřoval dětem v počepické škole výuku kovový zvon. V roce 1917 zazvonil naposledy. Na frontě bylo třeba nových zbraní, kovu bylo málo, a tak v pecích skončily i tak vzácné předměty jako zvony – symboly míru, radosti a víry.
Válečné utrpení skončilo v roce 1918. Konec války znamenal i konec Rakouska – Uherska. Na mapě Evropy se objevil nový stát – Československá republika. Měl svou vlastní vládu, své vlastní zákony a svou řeč. Zdálo se, že trable s němčinou jsou jednou provždy pryč.

Po smíchu bývá pláč, praví jedno české přísloví. Přišel rok 1939 a s ním nové soužení, bolest a hlad – nová vojna,  Druhá světová. Na škole se objevil vedle českého nápisu Škola i nápis německý Schule, vlajka měla barvu červenou a na ní hákový kříž. Žáci se museli povinně učit němčinu a to dokonce i ti, kteří neuměli ještě ani číst a psát česky – prvňáčci. A zase mrtví a zranění, zase bída, zatýkání a strach. Na začátku roku1945 se děti přestaly na několik měsíců ve škole učit. Školu zabrali němečtí důstojníci. Blížil se konec války, z východu přicházela ruská Rudá armáda, ze západu se blížili Američané. Ještě poslední boje na Sedlčansku a u Vltavy… a je tu vítězství a s ním spojené oslavy. Školní budova byla svědkem toho, jak slaví ruští důstojníci. Sešlo se jich tady sto dvacet.
V květnu 1945 dali místní opět školu do pořádku a mohlo se ještě do prázdnin učit – v míru. 

 

 

 

III. ZAJÍMAVOSTI Z KRONIKY ŠKOLY  V POČEPICÍCH

 

Ve školní kronice se každoročně zaznamenává počet žáků.  První záznamy od roku 1840 ukazují, že školu navštěvovalo kolem 240 dětí. O dvacet let později to už bylo 340 dětí a na konci 19. století téměř 390.  Od té doby začal počet žáků klesat. Důvodem bylo jednak otevření škol v sousedních obcích na Vysokém Chlumci a v Pořešicích, jednak menší počet dětí v rodinách a nakonec zrušení výuky na druhém stupni. Na začátku 20. století navštěvovalo školu průměrně 305 dětí, v padesátých létech 77 a dnes, na počátku 21.století už jen 17 žáků.

Tak jako dnes i před sto lety chodily děti s učiteli na exkurze. Po prohlídce velkého parostroje v pivovaru na Vysokém Chlumci byly prý pohoštěny pivem! (Věřme tomu, že kronika nelže.)

Na školní výlety se většinou chodilo na zajímavá místa v okolí – k Vltavě a ke zříceninám okolních hradů. Jedna taková výprava, kterou absolvovaly děti celou pěšky, byla dlouhá i 30 kilometrů. V roce 1921 podnikly první výlet dvoudenní. Povoz tažený koňmi je dovezl do Milevska, pak všichni přesedli na vláček a zbytek cesty ke hradu Zvíkovu se došel pěšky.

Ve škole bylo slaveno velké množství slavností. Ještě za Rakouska – Uherska, v době, kdy neexistoval český stát, patřily k největším oslavy císaře Františka Josefa – jeho uvedení na trůn, jeho narozeniny, svátky, zasnoubení s císařovnou Alžbětou. Jak taková slavnost vypadala? Celý den se neučilo. Hrála chrámová hudba, zvonily kostelní zvony, zpívaly se hymny, provolávala se hesla, z oken visely vlajky a obrazy panovníka, střílelo se z moždířů, hasiči uspořádali lampiónový průvod a do pochodu hrála vesnická muzika. Večer pak byl na pořadu ohňostroj, který tenkrát lidé nazývali „bengálským ohněm“.
Na začátku 20. století se začala slavit slavnost stromková. Vysazovaly se různé stromy na místa v obci i kolem cest, ponejvíce stromy národní – lípy. Sázení bylo vždy spojeno s promluvou o tom, jak jsou stromy užitečné a jak o ně pečovat.
Poslední z velkých oslav byla v roce 1919. Slavilo se roční výročí vzniku našeho státu, vzdával se hold prvnímu prezidentu T. G. Masarykovi. Oslav se účastnili nejen učitelé a děti, ale i členové zastupitelstva, hasičské sbory, ochotníci, živnostníci, legionáři… Družičky a mládenci zasadili na návsi lípu svobody, hrála hudba, zpívaly se hymny, národní písničky i skladby českých skladatelů, večer pak bylo divadelní představení.

Výčet zajímavostí zakončíme tím nejušlechtilejším, co počepická škola svým žákům, kromě vzdělávání, poskytovala. Zdaleka ne všechny děti, které školu navštěvovaly, byly z rodin, kde bylo dost jídla, oblečení, tepla a pohodlí. Mnoho z nich žilo na hranici chudoby. Těm škola a obec pomáhala. V zimních měsících jim paní řídící vařila teplou polévku a později ze sbírky, kterou škola zorganizovala, i teplé mléko. Za války mohly chodit přespolní děti na teplé jídlo i do místních hostinců.

 

 

S novými informacemi jsme ještě dále pracovali. Společně se žáky jsme si stanovili kritéria pro zkoušení, kolik informací se naučí na jednotlivé známky. Informace jsem napsala na počítači (celkem jich bylo 10), žáci si je vlepili do sešitů a měli týden na to, aby se je naučili. Po týdnu jsem je rozdělila do dvojic tak, abych měla jistotu, že nebudou podvádět a ve dvojici se navzájem vyzkoušeli. I žáci, kteří patří mezi prospěchově slabší, se na zkoušení těšili a nejhorší známkou byla dvojka. Tato metoda se velmi osvědčila, základem je ale především dobrý text, uzpůsobený věku dětí.

Kritéria pro hodnocení:

10-9 správných informací    1

8-7 správných informací      2

6-5 správných informací      3

4-2 správné informace         4

1-0 správné informace         5

 

 

Během tohoto tématu byli žáci více zapojeni do hodnocení. Informace jsme vybírali společně, nejprve jsme jich měli víc, ale dohodli jsme se na počtu 10. Zápisy do tabulky jsem prováděla já z důvodu rychlejšího a čitelnějšího zápisu, protože tabulka visela ve třídě a žáci během přestávek ji mohli pročítat. Dále ještě měli informace přepsané na počítači a vlepené v sešitu, opět ode mě. Mám špatnou zkušenost s přepisováním textů u některých dětí. Kromě toho, že píší nesmysly, nemohou to po sobě ani přečíst a opět je to náročné na čas. Přesto si žáci mohli vybrat, zda si nalepí už napsaný list s informacemi anebo si je přepíší sami. Jeden žák této možnosti využil a přepsal si je sám.

Použítí metod V-CH-D a I.N.S.E.R.T. se mi u tohoto tématu velice osvědčilo. Základem je výborný text. Musí být srozumitelný, přiměřeně dlouhý a přizpůsobený věku dítěte. Žáci se tu seznámili s historickými událostmi z pohledu místních dospělých a dětí. Což je více vtáhlo do čtení a lépe vnímali, co četli. Problém nastal při formulování nové informace. Některé byly vytržené z kontextu a samy nic neříkaly. Takže jsem dávala řadu doplňujících otázek, aby nakonec z toho vyšla informace úplná. Bystřejší žáci se brzo zorientovali a pomáhali mi s otázkami. Při druhém a třetím textu mohli žáci pracovat samostatně. Kdo si netroufl anebo se mu lépe pracovalo ve skupině, sedl si ke mně stranou od ostatních a předčítali jsme si text společně. Žáci se zároveň učí trpělivosti a respektu ostatních, protože každý pracuje svým tempem. Ti rychlejší vybírali informací více a museli v klidu počkat na pomalejší.Tím, že se žáci aktivně podíleli na hodnocení a měli přesně stanovené podmínky, byly výsledky výborné.

Přesto tyto metody nejsou univerzální, nedají se použít všude. Jsou náročné na přípravu, texty a vyžadují více času při výuce.