Šplhali jsme po příkré stráni nad Vltavou, hluboko pod námi řeka, kolem skalky, malá suťová pole, borovice, břízky a habry. Právě jsme si chtěli trochu odpočinout, když tu Martin ukázal na skupinku stromů před námi. Zůstali jsme nevěřícně stát.
O místo na kamenité stráni tu doslova bojovaly dva stromy. Vysoká stará borovice a malý podsaditý habr. Jeho větve připomínaly tělo tmavého mohutného hada. Jedna z nich směřovala přímo k borovici, těsně před ní se rozdvojila a sevřela její kmen dva metry nad zemí.
Rok po roce se vidlice víc a víc zarývala do kmene bezbranného stromu. Borovice byla ve velkém nebezpečí, že ji toto smrtelné sevření zahubí. Nikdy jsme nic podobného na vlastní oči neviděli. Nemohli jsme se zbavit pocitu, že habr ví, co dělá. Ví, jak se zbavit stromů ve své blízkosti, které mu ubírají světlo a vláhu na vyprahlé, vysušené zemi. Samozřejmě jsme nemohli čekat na výsledek souboje, a tak jsme si jen řekli, že se sem po nějaké době vrátíme.
Za dva roky jsme se vypravili na stráň znovu. Tušili jsme, co uvidíme. Buďto souboj dvou stromů ještě stále pokračuje, nebo borovice sevření podlehla.
Čekalo nás ale milé překvapení. Pevné sevření nevydržel habr. Jeho větev rozdělená do vidlice praskla a ležela ztrouchnivělá na zemi u paty borovice. Stála tu s větvemi skloněnými nad tichou hladinu široké řeky. Jen na jejím kmeni zůstala jako svědectví nelítostného souboje na život a na smrt hluboká rýha.
Eva Zirhutová