ŠKOLA

Naše škola v nedávné době slavila kulaté výročí otevření budovy nové školy a založení školy původní. Nepotřebovali jsme se žáky velký čas na rozmyšlení, abychom si nevybrali toto téma. Tématu jsme se věnovali několik hodin českého jazyka, výtvarných činností a vlastivědy.

Pro práci s textem v českém jazyce jsme si v hodině Vč připravili potřebné pomůcky: lístečky, papíry s tabulkou, ...

V hodině vlastivědy jsme porovnávali fotografie škol z minulosti a současnosti. Mnohé děti byly překvapeny rozdíly a vše vedlo k pěknému rozhovoru, ve kterém děti měly hodně otázek.

V hodině slohu jsme si přečetli rozhovory s paní učitelkou Tejkalovou a panem učitelem Pileckým o jejich práci ve škole. Četli jsme po kapitolách a každou z nich si rozebrali. Rozhovory byly pro žáky zajímavé a podnětné, takže nám zde vyplynulo několik otázek, na které jsme později hledali odpovědi.

 

Rozhovor a s panem učitelem Pileckým

 

Pane Pilecký, máte za sebou skoro půl století za katedrou, školu jste zažil jako učitel, rodič a žák. Jaký jste byl žák?

 

Zodpovědný, poslušný, až trochu ustrašený. Učitel pro mě byl autoritou. To jsem měl z domova, o škole se nikdy nemluvilo hanlivě. Do 5. třídy jsem chodil do dvoutřídky v Dušníkách. Ve spojené 2., 4. a 5. třídě nás tehdy bylo 35! Pan řídící Štěpán to zvládal na výbornou, naučil nás samostatně pracovat. Na dvoutřídky od té doby nedám dopustit.

Na dobré učitele jsem měl štěstí i dál na druhém stupni a na gymplu v Dobříši. To se mi hodilo, když jsem pak začal učit. Rozpomínal jsem se, jak to dělali všichni ti, kterých jsem si na školách vážil: dějepisář a výborný vypravěč pan učitel Synek, vynikající pedagog a odborník profesor Řebačka a osobnost z největších – pan profesor Olič. Na toho vzpomínám zvlášť rád. Zažil jsem ho ve třídě i mimo výuku, na dějepisných výletech.

 

Kdy jste se  rozhodl studovat učitelství?

 

K nelibosti svého tatínka, který ze mě chtěl mít zemědělského ekonoma, v posledních ročnících na gymplu. Pedagogiku jsem studoval na institutu v Brandýse. Tehdy museli všichni studenti projít jedním rokem výuky hudebky. Já hrál několik let docela obstojně na housle, tak jsem s tím neměl až tak velké problémy.

Co se týče matematiky, dostal jsem na vysoké škole docela dobré základy, ale jak učit, to mě škola nenaučila. Naučila mě až praxe. Nastoupil jsem do Nečíně v době, kdy tu byl ředitelem pedant Dušan Rédl. Měl na nás učitele, vysoké nároky. Pod jeho přísným vedením jsem se naučil dělat důkladné přípravy na hodiny.

Učení mě bavilo, zvlášť s takovou třídou, jakou byla moje první – Anička Nohejlová, Láďa Lundák, Míra Kobík a sedm dalších deváťáků!

 

A co děti?

 

Myslím, že nejdůležitější v téhle branži je přesvědčit děti, že je má člověk rád (i když zlobí). Ne slovy, to neberou. A neškatulkovat. Jak se někdo zařadí do šuplíku jako grázl, tak se z toho šuplíku pak těžko dostává ven. Každé dítě je osobnost.

 

 

Máte nějaký dobrý recept na učení?

 

Recept na učení? Nikdy jsem si nemyslel, že moje způsoby jsou nejlepší – učil jsem se od druhých dobrých učitelů.

Čím jsem byl starší, tím víc jsem věděl, jak důležité je učit pro život. To není ani Pythagorova věta, to nejsou dějepisné letopočty! Největší pedagogické umění je naučit děti učit se. Většina učitelů řekne dětem, že se látku mají naučit, málokdo vysvětlí, jak to mají udělat. Bohužel, je to tak.

 

První text, s kterým žáci pracovali se týkal historie naší školy a škol v Oborách a Hříměždicích. Ke zpracování jsem vybrala metodu VCHD, i když jsme ji neměli procvičenou.

Na tabuli byly připraveny otázky a žáci dostali 5 minut, aby psali k danému tématu, co je napadne. Pak utvořili dvojice a porovnávali si svoje zápisky, popřípadě si některé od svého spolužáka doplnili. Následovala společná práce dvojic na části CH (chci vědět). Po uplynutí zadaného času jsem vyzvala některé děti, aby se s ostatními podělily o své poznatky a já vše zapisovala na tabuli do tabulky VCHD. S textem jsme pracovali formou řízeného čtení, což se velmi osvědčilo, a žáci dopisovali do třetího sloupce tabulky, co se dozvěděli. Opět nám několik žáků přečetlo své záznamy.

Na závěr jsme se vrátili k našim zadaným otázkám a zodpovídali je. Pochopitelně, že se vyskytly otázky, na které odpověď nebyla, a tak naše práce pokračovala na PC, kde jsme hledali odpovědi v kronice naší školy.

 

NEJSTARŠÍ HISTORIE ŠKOLY
 v Nečíni, v Hříměždicích, v Oborách

 

Školy a učitelé

Před dvěma sty lety ještě nebyly v našich vesnicích Nečíni a okolních obcích školy a dokonce ani učitelé. Učili ti, kdo uměli číst a psát. Takto vzdělaných lidí bylo ale tehdy málo. Bývali to často vysloužilí vojáci, kteří prošli svět a něco o něm věděli. Ženy mohly učit také, ale pouze ty, které nebyly vdané.
Dalším problémem byly peníze na platy učitelům.  Od státu obce nedostalyani groš. V Hřiměždicích si vzal například patronát nad výukou rytíř Vilém Mladota a začal podporovat učitele na své útraty. V Oborách zase učil děti rolník Jan Petřina jen za to, co dostal od jejich rodičů, kousek másla, mouku, brambory, med.
Učilo se, kde se dalo, na farách, v opuštěných domcích, za války dokonce i v hostincích. V jedné školní místnosti bývalo namačkáno i více než 100 dětí. Aby je učitel zvládnul, musel často použíti rákosku.
První skutečná škola byla vystavěna až v roce 1820 v Hřiměždicích. Měla 2 místnosti. Scházely se sem děti z daleka, z Nečíně, Obor, Drevník, Borotic. Žáků  přibývalo, do tříd už se nevešli, bylo třeba hledat řešení, a tak se začaly stavět školy i jinde. Nejprve malé dvoutřídní, později větší pro čtyři až pět tříd, v Oborách, Nečíni, Boroticích, Dalekých Dušníkách.

Žáci

Možná mnohé  překvapí, že prvními žáky byli pouze chlapci, teprve později se směly učit i dívky.  Do školy se chodilo pěšky a chodilo se daleko.Tři, pět i deset kilometrů. Ráno do školy, odpoledne zpátky, za každého počasí, ať bylo vedro nebo třeskutý mráz. Na boso nebo v dřevácích. Jen málokdo měl pohodlné boty a jen málokdo měl s sebou tolik jídla, aby ho nesužoval ve škole i na cestě hlad. Pomoc pro ty nejchudší děti se ale většinou našla. V roce 1931 například dostávalo ve škole v Hřiměždicích 20 chudých přespolních dětí 4x týdně zadarmo polévku.
Děti bývaly často nemocné. Nebyly účinné léky, nebylo očkování. Své udělala i špatná strava, vlhké  a chladné bydlení a málo oblečení. Děti mívaly černý kašel, příušnice, neštovice, spálu, angíny a chřipky, občas se objevila i tuberkulóza.

Školní předměty

Před více než dvěma sty lety se děti učily jen číst a psát, teprve později přibyly další předměty jako počítání, vlastivěda, přírodověda a  náboženství.
Do roku 1922 měli ve škole tělocvik jen chlapci. Vtomto roce začala cvičit i děvčata a ve školách se objevily nové předměty: občanská výchova, ruční ženské práce a domácí hospodaření, pracovní vyučování.
Za druhé světové války se povinně učilaněmčina a v obdobíkomunismu povinněruština.
Od roku 1938 měli žáci ve škole zvláštní předmět - brannou výchovu. Učili se v něm například, jak se chránit před různými chemickými zbraněmi, které by mohl nepřítel použít na obyvatele našich obcí.

 

 

Školní oslavy a další akce

Na školách se odpradávna slavily svátky a slavnosti. K největším patřívaly oslavy významných událostí císaře a císařovny. To bývalo slávy! Proslovy, fanfáry, hudba, průvody, mše v kostele, dokonce i pekelné ohně (ohňostroje).
Slavil se vznik první Československé republiky, narozeniny pana prezidenta Masaryka a bezpočet svátků církevních: ….
Před sto lety se začala slavit zajímavá slavnost – Stromková. V roce 1904 vysadili žáci nečínské školy např. 3 jírovce (kaštany) u školy, v roce 1908 hřiměždickéděti lípy na návsi a u kostela.

Zajímavosti

Víte, že se chodili do škol před sto lety učit i dospělí? A jak rádi! Učitelé a někdy i žáci pro ně připravovali přednášky o českých dějinách, zeměpisu, fyzice, významných osobnostech, ale například i o českém filmu. Kurzy bývaly ve večerních hodinách v pátek nebo odpoledne v neděli.Škola tu byla pro celou obec.

 

Protože práce žáky nejen zajímala, ale i bavila, pokračovali jsme, abychom zjistili:"Co bylo jiné v dřívější škole, co v dnešní, ale také co je stejné". Zvolila jsem formu práce pomocí vennova diagramu myšlenkové mapy.

Nejdříve žáci pracovali samostatně. V limitovaném čase psali na lístečky slova k tématu. Pak tvořili dvojice a roztřídili si lístečky do třech skupin. V závěrečné části byla třída rozdělena na 4 skupiny. Ve skupině si žáci vytřídili lístečky a nalepovali je na velký papír.