Zpět na dětský portál
Zpět
O portálu
Pro učitele
Školy
Rodiče
pomůcky
Knihovnička

Bronzový poklad

 

V minulém díle jsme se seznámili s hradištěm Malé Kolo, které je nejstarší známou trvalou lidskou osadou ve Středním Povltaví.  Po jejím zániku oblast na dlouho osiřela. Později sem přišli lidé knovízské kultury, kteří ji naopak osídlili na svou dobu velmi hustě. Proč, to je pro dnešní vědce pořád tak trochu záhadou.

Knovízská kultura kvetla na území středních Čech přibližně mezi lety 1300 až 800 př. n. l., tedy v mladší době bronzové. V prostoru přibližně ohraničeném Kamýkem, Sedlčany Příbramí, Dobříší a Slapy zanechali její příslušníci četné stopy své přítomnosti, jako jsou například velká pohřebiště nebo sídliště v Drevníkách, Oborách, Křepenicích a Zvíroticích. Hojnost těchto nálezů vedla k domněnce, že oblast Středního Povltaví měla v rámci knovízské kultury jakési výsadní postavení.

Další známkou přítomnosti lidí knovízské kultury jsou takzvané depoty - větší množství předmětů (obvykle bronzových) z neznámého důvodu ukrytých v zemi. Mezi ně patří mimo jiné populární nález, který inspiroval Eduarda Štorcha k napsání knihy Bronzový poklad.

 

Hroby, střepy, úkryty...

Spisovatel a pedagog Eduard Štorch (1878-1956) napsal  řadu populárních knih pro mládež, jejichž děj se odehrával převážně v pravěku. Dodnes známí jsou jeho Lovci mamutů. Roku 1931 úspěšný román s názvem Bronzový poklad. Jeho děj se sice odehrává na území dnešní Prahy, inspiroval jej však archeologický nález, k němuž tehdy došlo u Něčína .

Nálezcem skutečného "bronzového pokladu" byl pan Josef Červenka, lamač kamene z tehdejšího Pudilova lomu fungujícího v kopci Besídka. Ten roku 1929 nalezl u severozápadního úpatí Besídky svazek 26 bronzových jehlic. Všechny byly stejného typu, kterému odborníci říkají Weitgendorf. Jejich délka se pohybuje od 35 do 45 centimetrů a zdobí je hlavice. Před 2500 lety šlo o módní doplňky, které sloužily ke spínání částí oděvů.

Nález pravděpodobně souvisí s bohatým zemědělským osídlením v mikroregionu Hříměždického potoka, odkud je známá celá řada dalších stop existence prosperujícího knovízského osídlení.  Hříměždické sídliště se může pochlubit také jedním rekordem: pochází odsud největší známá nádoba knovízské kultury. Má úctyhodný obsah 176 litrů .

Krátce po objevu něčínského bronzového pokladu došlo k dalšímu podobnému nálezu. Počátkem 30. let minulého století vyoral Oldřich Tesárek z Něčína na svých pozemcích zbytky hliněných nádob, zlomky bronzových předmětů a měděných ingotů.Další depoty se našly ve Skalici (4 nákrční kruhy), u Kamýka (68 předmětů v keramické nádobě) a na dalších místech

 

Román a skutečnost

Eduard Štorch rozehrál kolem bronzového pokladu dobrodružný děj, který dodnes vzrušuje fantazii malých čtenářů. Jeho hlavní hrdina Skrček z rodu Medvědů hledá bronzový poklad podle mapky vyryté do svitku březové kůry. Nakreslil ji Sigůl z vyspělejšího a bohatšího Mohylového národa. Ten se do Povltaví vydal hledat nová území pro svůj lid a byl při tom přepaden, musel proto ukrýt své drahocennosti. Skrček úkryt opravdu našel - a tady už se děj románu prolnul se skutečností: "Hoch klekl na zem a přebíral se v zářícím pokladu. Jedna jehlice krásnější než druhá! A jak jsou dlouhé - opravdu loket! Není na světě větší nádhery!"

Realita možná byla prozaičtější. Lidé knovízské kultury sice ještě neznali železo, intenzívně se ale zabývali získáváním a zpracováním ostatních kovů. Hlavní surovinou oněch časů byl bronz - slitina mědi a cínu. Cín se rýžoval ve vodních tocích, měď se dolovala v podobě rudy, drtila, pražila a poté tavila v jámových nebo šachtových pecích. O zpracování kovů v Povltaví svědčí třeba forma na odlévání šípových hrotů nalezená ve Hříměždicích. U Drevníků se v dětském hrobě našly náramky z neobvyklé slitiny mědi a olova naznačující, že tehdejší metalurgové se nebáli experimentovat.

Původ většiny depotů si dnes vědci vysvětlují jinak než Eduard Štorch. Protože předměty v nich jsou často rozlámané nebo v podobě ingotů, zdá se, že jde spíš o surovinu k další výrobě, než o ukryté poklady. Podle současné představy výrobci kovových předmětů cestovali mezi osadami. Aby se přitom nemuseli vláčet s těžkou surovinou, ukrývali ji v jejich okolí.

Jan A. Novák

scroll to top