Byli to lidožrouti?

 

Knovízská kultura se zrodila někdy okolo 13. století př. n. l. přímo na území dnešních středních Čech, patrné ze zbytků kultur předešlých, zejména únětické. V první fázi své existence osídlila pražskou kotlinu a její širší okolí. Někdy okolo 11. století př. n. l. už byl středočeský prostor nejspíš přelidněn a proto lidé odcházeli do nových oblastí. Jedna z těchto kolonizačních vln mířila i do Středního Povltaví.

Osady knovízské kultury měly typické uspořádání: v jedné části byly domy (nejdříve stavěné na povrchu, později částečně zapuštěné do země - tzv. polozemnice). Stěny tvořilo propletené proutí pomazané hlínou zevnitř i zvenčí. Některé nálezy naznačují, že tato "omítka" byla zevnitř dále zdobena bílou nebo rudou barvou. Na obytnou část osady navazovala část hospodářská, kde byly pece, zásobní jámy na obilí, odpadní jámy, sklady keramiky atd. Na vhodných kopcích si stavěli nepříliš silně opevněná hradiště, která nejspíš střežila obchodní stezky a naleziště surovin, zejména kovů.

Na území Středního Povltaví byla zatím nalezena velká knovízská sídliště u Drevník, Hříměždic, Něčína, Předních Hájů, Záborné Lhoty, a na dalších místech. Střepy charakteristické keramiky nacházené hojně na polích po orbě naznačují, že mnoho knovízských osad se v našem kraji ještě ukrývá pod zemí.

 

Otvor pro duši

V oblasti Středního Povltaví byla nalezena celá řada pohřebišť knovízské kultury. Známější z nich se nacházejí u Drevník, Obor, Zvírotic Záborné Lhoty a na dalších místech. Největšího vědeckého ohlasu se ale dostalo rozsáhlému pohřebišti na lokalitě Kamenná Hůrka u Křepenic. Výzkum tu roku 1939 prováděl Ladislav Hájek (1909-1987) z Národního muzea. Celkem se podařilo odkrýt 110 hrobů, archeologové se ale domnívají, že skutečný počet hrobů tu byl ještě vyšší. V každém případě jde o vůbec největší známé knovízské pohřebiště.

Po celou dobu trvání knovízské kultury byla těla mrtvých spalována. Vypálená místa mezi hroby (jaká byla nalezena i ve Zvíroticích) naznačují, že rituální žeh byl prováděn přímo v prostoru pohřebiště. Popel pak byl uložen do keramické nádoby, v mnoha případech stejného typu, jaké se používaly i k hospodářským účelům. Většinou ale měly ve dně vyražený otvor, o němž vědci soudí, že měl mystický význam: tudy odcházela duše zemřelého.

Pohřby byly překvapivě prosté. Oproti mohylové kultuře, která ji v Čechách předcházela, už místo hrobu ani nezvýrazňovala navršenými kameny a hlínou. Nádoba s popelem byla uložena do nehluboké jámy, někdy ji následovaly i další nádoby s drobnými dary. Pak byla jáma zasypána, někdy ještě překryta kamenem, výjimečně nízkou mohylkou.

Chudoba knovízských hrobů vzbuzuje otázku, jestli takto byli opravdu pohřbíváni všichni. Někteří badatelé se domnívají, že vládnoucí elita musela být z tohoto světa vypravována do posmrtné existence honosnějším způsobem - otázkou pak ale zůstává, proč téměř neexistují nálezy, které by to dokládaly. Odpověď může naznačovat několik bohatě vystrojených knovízských hrobů objevených u Žatce: aristokracie se k poslednímu odpočinku ukládala odděleně. Pak by takové hroby nejspíš musely existovat také ve Středním

Knovízské pohřby ale obestírá ještě jedna záhada - a mnohem děsivější. Kromě žárových hrobů byly nalezeny i celé lidské kostry nebo jednotlivé kosti. Ovšem nikoliv obřadně pohřbené, ale pohozené v odpadních jamách, často poškozené, rozštípané a zpřelámané, s odsekanými končetinami. V některých případech kosti dokonce nesou stopy oškrabávání a opékání. Kdo byli nešťastníci, které postihl takový krutý konec? Možností je několik: buď šlo o nějaký druh trestu, nebo o zajatce. Nejčastější názor ale tvrdí, že tyto kosti dokládají rituální kanibalismus: pojídání jiných lidí z náboženských důvodů. Život v tehdejší době zřejmě nebyl žádný med.

Knovízská kultura v 10. až 8. století přešla do kultury štítarské - dnes se většinou soudí, že je to jen její nejvyšší vývojový stupeň. Končí okolo 8. století př. n. l., kdy se objevuje kultura halštatská, která už umí zpracovávat železo.

Jan A. Novák