Úvod

 

Obecně

První světová válka byla nejen prvním globálním konfliktem a první velkou válkou, jejíž průběh zásadním způsobem ovlivňovaly stroje, ale také historickým předělem mezi dvěma velkými epochami. Začala roku 1914 a „oficiálně“ skončila roku 1918 podepsáním versailleského míru. Někteří historikové tento letopočet ale pokládají jen za konec jedné fáze světového konfliktu, počátek jakéhosi oddychu a přeskupování sil. V tomto pojetí nebyly světové války dvě, ale jen jedna, která skončila buď roku 1945, nebo až odezněním studené války roku 1989. Zůstaneme však raději u klasického pojetí a omezíme se na události v rozmezí let 1914 až 1918 (s malými přesahy před a za tyto letopočty).

V předvečer války

Celé 19. století bylo obdobím velkých změn ve společnosti, technice, vědě i v lidském myšlení. Jeho druhá polovina se navíc vyznačovala relativní stabilitou, prosperitou a zapojováním stále širších vrstev obyvatelstva do řízení společnosti. Ve vyspělé části světa definitivně odzvonilo feudalismu, rodily se parlamentní demokracie a konstituční monarchie, v nichž získával volebního právo stále širší okruh občanů. V některých zemích se stát začal starat i o sociální otázky - například v Německu od 80. let zaváděl kancléř Otto von Bismarck systém sociálního pojištění pro dělníky, který se stal inspirací i pro další státy včetně Rakousko-Uherska. Z dobového tisku i literárních děl je patrné, že do 20. století většina obyvatel vyspělých zemí vstupovala s optimismem: vědecko-technický i sociální pokrok postupně vyřeší většinu závažných problémů.

Současně ale narůstal v části společnosti odpor proti těmto změnám - nejen ze strany privilegovaných vrstev, které ztrácely své výlučné postavení, ale také těch myslitelů, kteří se obávali negativních dopadů demokracie: populismu, vulgarizace společnosti, ztráty dlouhodobých cílů. Již dříve to shrnul kníže Windischgrätz v dopisu rakouskému císaři ze září 1858 slovy: „Demokracie je prvním krokem k rozkladu společenského řádu.“

Skotský právník Alexander Tytler (1747-1813) již na počátku 19. století popsal rizika konkrétněji: „Demokracie je svou povahou vždy dočasná…Může existovat jen do té doby, než voliči zjistí, že si mohou odhlasovat velkorysé dary ze státní pokladny. Od té chvíle většina vždy volí ty kandidáty, kteří slibují nejvíce požitků ze státní pokladny, a to s tím výsledkem, že každá demokracie se nakonec zhroutí kvůli uvolněné fiskální politice, což je vždy následováno diktaturou.“ Zatímco revolucionáři si přáli velký konflikt, který definitivně smete staré pořádky, část konzervativních politiků měla stejné přání - ale naopak s nadějí, že je obnoví…

Svět počátku 20. století vypadal v porovnání s dnešním v mnoha ohledech mírumilovně a idylicky, pod povrchem to ale vřelo. Všechny významné mocnosti zbrojily, protože doufaly v konflikt, při kterém budou moci vyřešit nevyřízené účty se sousedy nebo konkurenty, především však počítaly s rozšířením svého vlivu.

Rychle sílící Německo se cítilo být odstrčené od koloniálního dělení světa, které si pro sebe vyhradily Francie a Velká Británie. Kromě toho chtělo hrát roli kontinentální mocnosti, v čemž mu překážela Francie. Ta naopak doufala, že v další válce odčiní porážky a územní ztráty, které utrpěla v předešlých válkách s Pruskem, a posílí svůj vliv směrem na východ - na útočnou válku proti Německu se prokazatelně připravovala už od roku 1887, jak dosvědčují tehdejší plány generálního štábu. Velká Británie toužila zlikvidovat německé loďstvo, které jí začínalo konkurovat na světových mořích. Turecko se zvolna rozpadalo a o uvolněný prostor na jihovýchodě Evropy soupeřily carské Rusko, Rakousko-Uhersko, Itálie - a nepřímo tu působily i další mocnosti.

V Evropě postupně vykrystalizoval systém spojeneckých smluv, který vytvořil dvě velká uskupení. Na jedné straně stála takzvaná Dohoda, jejímiž hlavními aktéry byla Velká Británie, Francie a Rusko. Jejím počátkem se stala přísně tajná smlouva mezi Francií a Ruskem z přelomu let 1893 a 1894 a od roku 1904 vedla s těmito zeměmi jednání o vojenské spolupráci i Velká Británie. Roku 1911 měla tato země již pro případ války s Německem připravené detailní plány na vylodění svých expedičních sborů nejen ve Francii, ale i v oficiálně neutrální Belgii.

Na druhé straně bylo uskupení, jemuž se říká Centrální mocnosti nebo Trojspolek. Původně šlo o Německo a Rakousko-Uhersko, které uzavřely už roku 1879 spojeneckou dohodu, čímž vznikl takzvaný Dvojspolek. Itálie se přidala o tři roky později, Trojspolek ale vydržel právě jen do začátku války, kdy Itálie vyhlásila neutralitu. Když se pak vítězství přiklánělo na stranu Dohody, v naději na územní zisky přešla na jejich stranu. Neutralitu také dlouho udržovaly Spojené státy - aby do konfliktu vstoupily až v samém jeho konci a v podstatě jej rozhodly ve prospěch Dohody.

Rakousko-Uhersko bývá někdy označováno za hlavního viníka rozpoutání války, ve skutečnosti však na ni bylo velmi špatně připraveno. Říše byla národnostně nejednotná a rozdělená i politicky: zatímco v západní části (tzv. Předlitavsku) probíhaly četné reformy, rozvíjel se průmysl a panovaly v ní na tehdejší dobu velmi liberální poměry, východní část (Zalitavsko s centrem v Budapešti) po všech stránkách zaostávala. Především slovanské národnosti se cítily být v tomto uspořádání znevýhodněné a někteří jejich politikové již před válkou začali přímo spolupracovat s Ruskem na rozbíjení Říše.

Známé jsou především aktivity Karla Kramáře, který zástupcům Ruska dokonce nabízel, že zajistí sabotáže v předpolí carských armád postupujících do nitra Rakousko-Uherska. Nemalá část české společnosti válku vítala v naději, že ruský car Čechy „osvobodí“ a začlení do velké slovanské říše - aniž by si připouštěli, že Poláci a další národnosti jsou v Rusku vystaveni mnohem brutálnějšímu národnostnímu útlaku a primitivnějším společenským podmínkám.

Nejnebezpečnější ohnisko budoucí války dlouhodobě doutnalo na Balkáně - a právě tento neklidný kout Evropy se stal rozbuškou krvavého světového konfliktu. Zde se s krátkými přestávkami válčilo od druhé poloviny 19. století prakticky neustále. Rusko toužilo ovládnout Bospor a získat tím lepší přístup ke světovým mořím, a tak navzdory své hluboké vnitřní zaostalosti vytrvale expandovalo na jih. Velmi masivně podporovalo balkánské Slovany v odboji proti Osmanské říši a později i proti Rakousko-Uhersku. Roku 1912 tu vypukla série konfliktů známá jako Balkánské války, jíž se zúčastnilo i mnoho slovanských dobrovolníků z rakousko-uherské monarchie.

V mocenském boji na Balkáně se také stále více uplatňovaly individuální teror a politicky motivované vraždy. Roku 1903 zavraždila skupina nacionalistů vedená Dragunem Dimitrijevičem-Apisem srbského krále Alexandra a vyvraždila téměř celý jeho rod, aby se k moci dostal král Petr I. Karadjodjevič, orientovaný na státy Dohody. Týž Apis se pak se svou tajnou teroristickou organizací Černá ruka pokoušel zorganizovat atentát na rakousko-uherského císaře Františka Josefa I., a když neuspěl, tak aspoň na následníka trůnu Ferdinanda d°Este. Tentokrát se vražda zdařila - a stala se záminkou k vypuknutí války.

Atentát

Správa Bosny a Hercegoviny byla Rakousko-Uhersku svěřena roku 1878 mezinárodní konferencí v Berlíně (známou jako Berlínský kongres), která řešila uspořádání Balkánu po rusko-turecké válce. Oficiálně habsburská monarchie anektovala Bosnu a Hercegovinu roku 1908.

Do země investovala velké částky; centrum Sarajeva tehdy získalo ráz typický pro mnoho velkých měst bývalé monarchie - například i pro některé části Prahy. Mnohé z nich vyprojektoval český architekt Karel Pařík (1859-1942), jeden z nejplodnějších architektů své doby. Vyrostla tu řada reprezentativních budov, škol a chrámů několika různých vyznání, v roce 1895 dostalo město první elektrárnu a také první tramvaj. Vzniklo rovněž pozoruhodné technické dílo: strategická horská železnice Sarajevo – Višegrád, spojující desítkami tunelů a mostů hlavní město Bosny se srbskou hranicí.

Společně s Bosnou a Hercegovinou ale Rakousko-Uhersko získalo i početnou a nepřátelsky laděnou srbskou menšinu, která byla podněcovaná k odporu Srbskem - vazalským státem carského Ruska. V roce 1910 se anarchista Bogdan Žerajič pokusil zabít guvernéra Bosny a Hercegoviny generála Varešanina. Nepodařilo se mu to, a tak obrátil zbraň proti sobě. Policie nechala jeho tělo spálit a pohřbít na neznámém místě. O další atentát na představitele moci se pokusil anarchista Luka Jukič. Dne 8. června 1912 si v Záhřebu počíhal na chorvatského prorakouského politika Slavko Cuvaje. Ani on neuspěl. Byl odsouzen k doživotnímu žaláři a po rozpadu monarchie omilostněn.

V červenci 1914 se Rakousko-Uhersko rozhodlo uspořádat v Bosně velké vojenské manévry, kterých se měl zúčastnit jako vrchní velitel následník trůnu arcivévoda Ferdinand d Este. Bylo to vyvrcholení série akcí, které neměly nikoho nechat na pochybách o dalších záměrech monarchie na Balkáně: Srbsko zastupující na Balkáně zájmy ruského impéria mělo být vykázáno do patřičných mezí.

Ale na manévry se připravoval ještě někdo. Anarchistická skupina bosenských emigrantů Mladá Bosna v Srbsku chystala velkolepému vojenskému cvičení dramatický závěr: smrt následníka trůnu. Přípravy atentátu řídil člen Mladé Bosny, třiadvacetiletý učitel Danilo Ilič, atentátníky však přímo v srbském Bělehradě vycvičila a vyzbrojila organizace známá jako Černá ruka (oficiálně si její členové říkali Ujedinenije ili smrt - Sjednocení nebo smrt). Jejím cílem bylo vytvoření Velkého Srbska ze všech území, na nichž žili Srbové.

Organizaci vedl již zmíněný plukovník Dragutin Dimitrijevič (krycí jméno Apis), který už předtím roku 1903 vedl puč, při němž byl zavražděn srbský král Aleksandar Obrenovič. Na trůn pak dosedl Petar Karadjordjevič, který se do politiky příliš nemíchal, a vliv Černé ruky vzrostl. Nechybějí ale ani názory, podle nichž Apis pracoval pro Rusy nebo pro Němce. Není bez zajímavosti, že krátce před atentátem měl Ferdinand schůzku s německým císařem Vilémem II, jejíž obsah zůstal neznámý.

Arcivévoda se nijak netajil tím, že po usednutí na trůn chce modernizovat život Rakousko-Uherska, federalizovat říši, dát větší práva slovanským národům atd. Jedna z jeho četných cest po světa vedla i do USA, kde si pozorně všímal tamních společenských poměrů. Někteří autoři dokonce mluví o jeho plánu na vytvoření nadnárodního celku s názvem Spojené státy velkého Rakouska. Dobře také znal současnou slabost monarchie a zastával politiku vyhýbání se válečným konfliktům přinejmenším do doby, než se podaří zlepšit stav armády. Už roku 1908 například s neuvěřitelnou předvídavostí napsal: „Mělo by se od podněcování války ustoupit. Bylo by sice lákavé rozsekat Srby a Černohorce na kousky - ale komu by takové laciné vavříny prospěly? Jen by vznikl všeobecný evropský zmatek a my bychom nakonec museli bojovat na dvou frontách. A to nemůžeme vydržet.“ Následník trůnu s takovými názory překážel celé řadě vlivných sil doma i v zahraničí.

Císařské manévry v Bosně dopadly dobře, a tak mohl arcivévoda doufat, že snad i varování před cestou do tohoto trvale neklidného kouta Evropy byla přehnaná. Ale už jízda na slavnostní recepci pořádanou v sarajevské radnici 28. června 1914 ukázala, že nebyla přehnaná ani trochu.

Jako první zaútočil na otevřený automobil následníka trůnu člen Mladé Bosny devatenáctiletý typograf Nedjelko Čabrinovič. O tom, co následovalo dál, existuje několik verzí: podle jedné granát chytil Ferdinand v letu a vyhodil z vozu, podle jiné sklouzl po kapotě, podle další řidič útočníka zahlédl a šlápl na plyn. V každém případě bomba explodovala až pod následujícím automobilem. Vážně zranění byli dva lidé ve voze a několik osob z davu. Z různých důvodů neuspěli ani další členové Mladé Bosny připravení podél trasy kolony.

Recepce na radnici byla značně nervózní, ale plán slavnostního rozloučení kupodivu nikdo nezměnil a automobily se dokonce vracely stejnou cestou po nábřeží říčky Miljacky, protékající centrem města. Ještě ke všemu krátce před vraždou kolona zastavila, protože některé automobily špatně zabočily - a vůz s Ferdinandem najednou stál přímo před kavárnou, v níž zrovna svačil Gavrilo Princip, jeden z atentátníků, který nestačil vystřelit při první jízdě kolony v těchto místech. To vše vyvolává podezření, že do teroristického činu bylo zapleteno mnohem víc osob, než připouští oficiální historie.

Student gymnázia, dvacetiletý Gavrilo Princip byl vášnivý bosenskosrbský nacionalista, kterého kvůli malé postavě nevzali do srbského vojska. Teď měl možnost sobě i světu dokázat, že přesto všechno je Srb tělem i duší. Byl tu už ve chvíli, kdy kolona vozů jela na radnici, jenže tehdy se mu zasekla zbraň. Nyní viděl, jak se mu kořist vrací do rány…

Řidič arcivévodova vozu pomalu couval ze špatného směru a ocitl se na rohu nábřežní třídy a úzké postranní ulice naproti mostu. Tady už z kavárny vybíhal mladý muž s granátem u pasu a revolverem ukrytým v kapse. Vytáhl svůj poloautomatický Browning a ze vzdálenosti půldruhého metru několikrát vystřelil. Nemohl minout.

Životy smrtelně zraněného následníka trůnu i jeho manželky hraběnky Žofie Chotkové vyhasly jen několik minut po útoku. Později se ukázalo, že Žofie byla těhotná. Ferdinandova poslední slova patřila rodině: „Žofinko, neumírej, zůstaň na živu pro naše děti…“ ("Sopher, Sopher, sterbe nicht! Bleiben am Leben für unsere Kindern!")

Ještě týž den vypukly v Sarajevu velké protisrbské demonstrace. Teprve mnohem později most přes Miljacku, u něhož se dvojnásobná vražda odehrála, dostal jméno podle atentátníka. Princip a někteří další atentátníci spolkli připravené ampule s kyanidem, jed ale neúčinkoval, a tak padli do rukou policie. Další podezřelá okolnost atentátu: někdo mohl potřebovat, aby byla vazba na Srbsko zjevná.

Jedna část této historie měla dohru na území dnešní České republiky. Gavrilo Princip, Nedjelko Čabrinovič a někteří další členové Mladé Bosny byli v době činu nezletilí, a nemohli proto být podle tehdejších rakousko-uherských zákonů popraveni. Dostali maximální možné tresty – dvacet let těžkého žaláře. Není bez zajímavosti, že v tribunálu, který je odsoudil, byli i dva Češi, zatímco třetí je obhajoval. Princip a Čabrinovič byli uvězněni v terezínské pevnosti, kde zemřeli - Čabrilovič už 23 ledna 1916, Princip 26. dubna 1918.

Vypuknutí války

Atentát na následníka trůnu sice válku nezavinil, byl ale záminkou, na niž velmoci dychtivě čekaly – přičemž nepřipravené Rakousko-Uhersko se stařičkým Františkem Ferdinandem I. v čele se rychle ocitlo ve vleku událostí. Císař se sice do války nijak moc nehrnul, tlačila ho však silná proněmecká klika v jeho okolí. Většinou šlo o politiky velkoněmecké orientace, kteří doufali, že válka posílí vazby monarchie na Německo, nebo dokonce povede ke sjednocení všech Němců v jakémsi Velkém Německu. Jejich hlavním představitelem byl náčelník generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf, zvláštní shodou okolností muž, před jehož válkychtivostí arcivévoda d Este opakovaně varoval. Nyní mu ale už nestál v cestě - a čtyřiaosmdesátiletý František Ferdinand I. nedokázal vzdorovat dlouho. Dalšími tvrdými zastánci trestné výpravy proti Srbsku byli ministerský předseda hrabě Karl von Stürgkh a ministr zahraničních věcí hrabě Leopold Berchtold. Záměr podpořilo také Německo. Válce se naopak snažil zabránit uherský ministerský předseda István Tiszo, ale marně.

Navenek se téměř měsíc po atentátu prakticky nic nedělo, což začínalo u veřejnosti vzbuzovat naději, že k válce přece jen nedojde. Ne všem to ale vyhovovalo: ruský velvyslanec v Bělehradu například poskytl rozhovor, v němž zmínil, které části Balkánu car po vítězné válce svým vazalským zemím přidělí. Také Německo vytrvale ujišťovalo rakousko-uherské politiky, že bude stát v případném konfliktu na jejich straně.

Teprve 23. července 1914 předalo Rakousko-Uhersko Srbsku ultimátum, které jeho vládu obvinilo z podpory terorismu a rozpoutávání protirakouských nálad. Nehrozilo přímo vojenským zásahem, ale obsahovalo celou řadu požadavků, z nichž některé prakticky znamenaly konec srbské svrchovanosti (požadavek odvolávat srbské důstojníky a nahrazovat je rakouskými, možnost provádět kontroly na srbském území atd.). Na přijetí měli Srbové pouhých 48 hodin. Odmítli je přesně tak, jak od nich očekávali jejich spojenci i jejich nepřátelé.

Už 25. července podepsal císař František Josef I. rozkaz k částečné mobilizaci na srbské frontě a o tři dny později vyhlásil Srbsku válku. Pak už to šlo ráz na ráz: Rusko vyhlásilo všeobecnou mobilizaci 30. července, čímž se rozplynuly naděje všech, kdo doufali, že půjde jen o jeden z mnoha dalších balkánských omezených konfliktů. Hned další den odpovědělo všeobecnou mobilizací Rakousko-Uhersko. Ruská mobilizace dala podnět Německu k vyhlášení války Rusku 1. srpna. O dva dny později Německo vypovědělo válku Francii, která měla s Ruskem spojeneckou smlouvu.

Němci dobře věděli, že jejich jediná naděje na vítězství je porazit Francii dřív, než se podaří Rusům uvést své armády do pohybu. Vědělo o spojenectví Francie s Brity i o britských plánech na obsazení neutrální Belgie. Rozhodlo se tedy takovému vývoji předejít a 4. srpna Belgii zabralo samo. Ještě téhož dne na to odpověděla Velká Británie vypovězením války Německu. Teprve 6. srpna vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Rusku a 23. srpna vstoupilo do války na straně Dohody Japonsko, aby se zmocnilo německých kolonií v Asii. Koncem října se naopak na straně Centrálních mocností zapojilo Turecko, zatímco Itálie své spojenecké závazky vůči nim nesplnila a tajně vyjednávala s politiky Dohody.

Světový konflikt mohl začít - a svět se do něj řítil s nadšením: v mnoha velkých evropských městech se uskutečnily masové proválečné demonstrace. Válku podpořily i sociálnědemokratické strany na obou stranách konfliktu, přestože ještě nedávno jejich vůdci horovali pro mír. Karty byly rozdané. Pro Rakousko-Uhersko od začátku špatně: jeho jediným vojensky silným spojencem se stalo Německo, stav vojska nebyl nijak oslnivý, přísun strategických surovin ze zámoří omezený a v týlu mělo nespolehlivou slovanskou menšinu, často otevřeně sympatizující s Ruskem. Hned první pokusy o průnik do Srbska obavy pesimistů potvrdily.

Jan A. Novák