Nálady obyvatel

 

Smýšlení obyvatelstva

Války se neodehrávají jen na frontách, ale i v zázemí; jedním z důležitých faktorů vedoucích k vítězství nebo porážce je smýšlení civilního obyvatelstva, jeho nadšení nebo odpor, schopnost a ochota přinášet oběti, především ale vztah k vlastnímu válčícímu státu, případně k jeho protivníkům. Jak tomu bylo na Sedlčansku? Kroniky i další dokumenty v tomto ohledu přinášejí nejednoznačný obraz, který se často liší od „oficiální“ historie tohoto období.

Čekání na cara - osvoboditele

Od roku 1918 se vytvářel v českém veřejném mínění obraz, podle kterého bylo Rakousko-Uhersko žalář národů, český živel tyranizovalo nebo dokonce usilovalo o jeho vyhlazení. Hned po skončení první světové války se objevilo okřídlené rčení „tři sta let jsme úpěli“ - a v tomto duchu se nesly nejen státní osvěta a propaganda, ale i školní výuka dějepisu dlouhé řady generací.

Nelze přehlédnout, že nemalý podíl na tomto obrazu měly i populární „Osudy dobrého vojáka Josefa Švejka“, jehož autor předtím působil v Rusku jako rudý komisař. V tomto smyslu vyznívají také některé vzpomínky pamětníků. Známý psychiatr Vladimír Vondráček ve své memoárové knize Lékař vzpomíná (1. díl) například říká: „Optimisté říkali: Do švestek je po všem. Na svatého Václava pohostíme Rusy koláči. Všechny naděje se upíraly k báťuškovi carovi, jenž použije příležitosti, osvobodí nás, zachrání, dá nám za krále některého ze svých četných velkoknížat. Budeme svobodni pod laskavou ochranou svaté Rusi…“

Přinejmenším některé vrstvy společnosti byly ještě radikálnější. Jiný populární lékař pediatr Josef Švejcar ve svých pamětech uvádí: „Tři z mých spolužáků byli zatčeni pro šíření falešných letáků velitele ruských vojsk velkoknížete Vladimíra Vladimíroviče, které vyzývaly k odporu a byly přijímány s nadšením zvláště školní mládeží. Tito studenti byli odsouzeni a strávili celou válku až do konce v Uhrách v pevnosti Aradu. Protože tím byli ohroženi i profesoři, hlídali úzkostlivě všechny podobné případy. S hrůzou zabavili a zničili oslavnou báseň jednoho mého spolužáka na vraha arciknížete Ferdinanda, kterou jsem našel ve sbírce několika jeho básniček, kterou mi dal češtinář k posouzení…“

O kus dál popisuje nálady, které vládly v jeho okolí i během dalších let války: „S největšími nadějemi bylo sledováno proniknutí ruské armády Duklou do Uher a její téměř nezadržitelný postup. Dychtivě byl očekáván neuskutečněný pád haličské pevnosti Přemyšlu, který zastavil postup ruské armády.“

Rakouští vlastenci

Týž profesor Švejcar ale v pamětech naznačuje, že to neplatilo obecně: jeho otec byl tím, čemu se tehdy říkalo rakouský vlastenec. Šlo o Čechy, kteří se hlásili ke svému jazyku i k češství obecně, za svou přirozenou vlast ale považovali Rakousko-Uhersko a za svého panovníka rakouského císaře. Profesor Švejcar o svém otci (lékaři) říká: „Byl na vojně, a to nadšeně, byl na to hrdý a pečlivě s úctou přechovával doma svoji uniformu a šavli, aby byl kdykoliv schopen nastoupit do vojenské služby jako záložník.“

Takových lidí bylo mnohem víc, než se dnes může zdát, protože po vzniku republiky se k tomu přirozeně nikdo moc nehlásil a nový stát zase neměl zájem jejich existenci připomínat. Nejvíc jich přirozeně bylo mezi českými státními úředníky, pedagogy a vojáky z povolání, ale i mezi podnikateli a živnostníky. Právě jim byla určena slova císařské hymny: „…čeho nabyl občan pilný, vojín zbraní ochraňuj“. A oni věděli, že se mohou spolehnout.

Ve většině velkých metropolí Evropy zavládlo po vypuknutí války spontánní „vlastenecké“ nadšení a přesvědčení, že válka bude „do švestek“ vyhraná - pohříchu však na obou stranách fronty, což nebylo dost dobře splnitelné. V rakousko-uherské monarchii projevovali největší ochotu jít do boje Němci, Uhři, Chorvati, ale i muslimové z Bosny a Hercegoviny, kteří v Srbsku viděli svého nepřítele.

Český odpor proti válce však přinejmenším zpočátku nebyl tak všeobecný, jak se později tvrdilo. I Josef Švejcar, jehož sympatie byly na straně nepřítele, mimoděk poznamenal: „Nechápal jsem, že všichni ti lidé poslušně jdou - vždyť kdyby nenastoupili, nemohla by být válka - ptal jsem se otázkou L. N. Tolstého. Z protestu jsme stáli s mým bratrem u otevřeného okna - byl krásný den - a zpívali Rudý prapor. Ale to byl opět vážný důvod k odcizení s mým otcem…Zcela jasně si ještě pamatuji na pochod pražského 29. pluku (tedy českého pluku) pochodujícího z Letenské pláně naší ulicí na bubenské nádraží…Byli veselí, rozjaření, jako by šli na výlet, a byli stejně vesele zdraveni z chodníků plných obecenstva…“

Dva pohledy

O nepřátelství k rakousko-uherské monarchii a sympatiích českého obyvatelstva k Srbsku a carskému Rusku mluví i některé sedlčanské kroniky. Například kronika z Jesenice o vypuknutí války říká: „Politické a národnostní poměry toho času byly na nejvyšší stupeň napjaty. Německo a s ním spojené Rakousko-Uhersko čekaly na každou příležitost, aby mohly státy slovanské zničit a porobené Slovany vyhubit. Dne 28. června 1914 zastřelen byl rakouský následník trůnu František Ferdinand d°Este i s chotí svou Marií vévodkyní Hohenbergovou, rozenou hraběnkou Chotkovou srbským studentem Prinčipem. Příčinu k tomu zavdal následník trůnu sám, protože naschvál uspořádal velké vojenské manévry v Bosně poblíž hranic srbských, aby tak Srbsko, které po zabrání Bosny a Hercegoviny Rakouskem definitivně r. 1908 stále bylo neklidno o osud svých bratří v těchto zemích, zastrašil, ukázav obrovskou sílu velmoci malému poměrně Srbsku. Po atentátu nařizovaly úřady podávati soustrastné projevy od obcí a škol…“

A díle pokračuje: „Odešli do boje za německou věc otcové i děti, doma zůstali starci, ženy, nedospělé děti…A Vídeň jásala. Ulice se plnily statisíci, zněly válečné písně a projevy. Ve své frivolní lehkomyslnosti počítala na lacinou slávu vítězství velmoci nad slabým Srbskem. Ruský carský úkaz charakterizoval to slovy: Hanebná válka byla vypovězena malému národu. Ano, hanebná zbabělá válka přepadení slabého s předem již zajištěným vítězstvím. Francouzský list pak poznamenal kousavě: Konečně jednou snad může Rakousko vyhrát válku. Co přišlo, víme všichni.“

Poslední věta prozrazuje, že tato kronika (obsahující i řadu věcných nepřesností) byla napsána až po skončení války ve zcela změněných politických poměrech. Že to s pisatelovým odporem proti „nenáviděnému Rakousku“ nebylo za války nijak žhavé, naznačují i jeho následující slova: „Všechny práce úřední vykonával za války spisovatel této knihy, obstarával rozdělování potravin pro celou obec…obstarával vojáky (patrně zajatce) na práci…“

Naproti tomu průběžně během války vznikala kronika psaná sedlčanským vikářem Františkem Hrachovcem, obsahuje tedy mnohem autentičtější svědectví. Přitom už jeho pohled na sarajevský atentát je zcela opačný než u předešlého pisatele: „Hrozný zločin spáchán byl 28. června t. r. v Sarajevu. Následník trůnu, zbožný arcikníže František Ferdinand d°Este, pán na Konopišti, se svou vzornou šlechetnou chotí, Žofií vévodkyní z Hohenbergu, rozenou hraběnkou Chotkovou byli zavražděni v Sarajevu v době konání manévrů. To byla strašlivá zpráva! Katolické Rakousko doufalo v následníku obdržeti vzorného křesťanského panovníka, Čechové doufali v něm nalézti příznivce milostivého, neboť na Konopišti nejraději sídlil, s konservativní historickou šlechtou naší se stýkal, vynikal pevnou povahou, chtěl mít pokojné a mocné Rakousko. A naděje všech najednou byla zklamána. V našem kostele sloužili jsme requiem 4. července. Od té doby politická obloha pokrývala se těžkými mraky. Dusno jako před válkou…Po spáchání atentátu zjištěno bylo, že vrahové obdrželi zbraně a bomby v Srbsku, kde již po dlouhou dobu dály se pikle proti našemu státu…“

„Jak působí válka na lid“

Ostatní kroniky a další dobové zdroje informací ze Sedlčanska jsou ohledně nálad obyvatelstva překvapivě skromné. Důvod může naznačovat zápis vikáře Hrachovce: „Současné zprávy, které nyní čteme, nemusí být pravdivé. Tiskne se jen to, co povzbuzuje k nadšení, o smutných událostech a ztrátách se mluviti a zprávy podávati nesmí.“

Kroniky si většinou všímají spíš praktického dopadu vypuknutí války: růstu cen, odchodu mužů z hospodářství, rekvizicí (nucených dodávek zemědělských plodin, hospodářských zvířat a jiných komodit), rostoucího nedostatku atd.

Vzácný, ale o to dojemnější je povzdech Antonína Housky z Hrabří v jeho osobních zápisech: „Žena mne provázela na dráhu. Jaké smutné to bylo loučení. Proč máme od sebe odejít? Vždyť jsem přísahal u oltáře Páně, že ji neopustím. Bože dej nám brzké shledání. Zažeň od nás válku, zažeň krve prolévání. Či snad to musí být, aby jedni bohatli a dobře se měli, a druzí za jich dobro krváceli?“

Letmou zmínku o vztahu k mocnářství a jeho spojencům obsahuje zápis Josefa Stibora z Petrovic: „6. prosince (1915) bylo úředně nařízeno v poledne všemi zvony zvonit, že Rakušáci a Němci dobyli Bělohradu (Bělehradu). Když jsme šli zvonit, řekli jsme že to budou hrany za ty padlé vojíny…“

Ještě roku 1915 ale vikář František Hrachovec píše: „Jak působí válka na lid – o tomto bodu se mnoho mluví a píše. U nás návštěva služeb Božích jest asi stejná jako v míru, pobožnosti odpolední v čas války konané bývají slaběj navštěvovány. K svatým svátostem nepřistupuje též více věřících než před válkou, tak se mi zdá, že se tyto strasti a útrapy válečné lidu v celku – ne jednotlivců – mnoho dosud nedotkly…“

Někde se lid s válečnou realitou vypořádal po svém: „Nejlepší ilustrací povrchnosti a lehkovážnosti nynější doby je to, že o sv. Janu Nepomuckém v Bolechovicích a o slavnosti nejsvětější Trojice Boží povolil zdejší starosta obecní tzv. zábavu čili muziku, prý na rozloučenou s rekruty. K této muzice obojí sešlo se tak velké množství chasy obojího pohlaví, že jim sál nestačil, do půlnoci v obou případech bylo vyčepováno přes 12 hl piva, čili vypito bylo 2400 sklenic piva. O pustém řevu a tzv. zpěvu a jiném nočním řádění se ani nezmiňuji. To se děje v tomto smutném roce…“

Peněžité podpory kazí mravy

O kus dál kronikář říká: „Válka trvá ve své hrůze a neustále. Zvláštní je při nynější válce, že reptání proti vojně bylo na počátku větší než nyní (v červenci 1915), kdy vesnice jsou od mužů vylidněny, o žních je nedostatek potahů, pracovních sil a přece nářek není tak velký. Čím to?“

Pan Vikář si současně i odpověděl: „Peníze, mamon!“ Je totiž málo známou skutečností, že rakousko-uherská monarchie vyplácela rodinným příslušníkům vojáků na tehdejší dobu poměrně slušné podpory.

Hrachovcova kronika o tom vypráví: „Od počátku války dostávají ženy, jimž mužové na vojnu odešli, podporu pro sebe a pro děti, často i rodičové dostávají náhradu za ušlý výdělek synů, a tak je všude jakési uspokojení. Ti, kteří dostávají podporu, jsou pěkně zticha, nereptají, aby o podporu nepřišli. U některých lidí tyto podpory jsou jidášským grošem, přejí si, aby vojna hodně dlouho trvala, některé ženy zapomněly na své muže, na věrnost, kterou jim před oltářem Páně slíbily, když se doví, že muž poraněný někde je v ošetřování, ani mnoho nenaříkají, některé si dopřávají i sladké kořalky, tzv. sladkého vína, kupují sobě i dětem neobvyklé mlsky, cukroví, drahé hračky, některé se již i opily. Tak dobročinnost státu u mnohých promění se ve zkázu.“

A dále: „Podpory peněžité udělované v některých rodinách jsou mnohem vyšší než výdělky mužů. Některé ženy dostávají měsíčně až 120 K, ano i více. Potom divme se, že ani rozpustilostí lidé nevědí co dělat. Této doby jen v okrese sedlčanském bere podpory 1600 žen a měsíčně vyplácí se bernímu úřadu tamtéž přes 100 000 K. Takto vyhazují se peníze do povětří.“

O tom, že finanční podpory mají neblahý vliv na morálku, se zmiňují i někteří další kronikáři – otázka je, zda nezapracovala závist. Příjemkyně podpor ovšem měly jiný názor. Pokud byly moudré, tak se jím ale pochopitelně příliš nechlubily.

Situace se zhoršuje

Po obyvatelstvu se vyžadovaly určité projevy loajality k válečnému úsilí, které se obvykle nesetkávaly ani s velkým nadšením, ale ani s odporem. Nejčastěji šlo o vybírání příspěvků na raněné.

„I v našem chrámu farním konali jsme první sbírku pro raněné v neděli 23. 8. po bohoslužbách Božích,“ popisuje vikář Hrachovec. „Tato sbírka vynesla 110, 54 K, druhá sbírka 27. 9. v kostele konaná vynesla 67,04 K, konána pak domovní sbírka po celé farní osadě. Farář sbíral s jedním sousedem v Nedrahovicích. Lidé dávali příspěvky peněžitě, dva hospodáři dali žito…V celé farní osadě vybralo se hodně mnoho, ač již od počátku lidé jevili všelijaké pochybnosti, jestli to vojáci dostanou, jestli ty miliony sebraných peněz se neztratí atd.“

Jedna taková sbírka se konala i při příležitosti oslav 85. narozenin císaře Františka Josefa: „Slavnost na počest narozenin císaře, hojná účast. Slavnostní řeč pronesl pisatel této knihy. Slavnost vynesla 220 korun ve prospěch raněných vojínů, vdov a sirotků…“

Další formou podpory byl sběr strategických surovin: „Je potřebí mnoho střeliva a kanónů, dovoz kovů ze zámoří ustal, proto uspořádána vlastenecká sbírka kovů 21. dubna (1915). Sbírány všechny kovy mimo železo. Ke sbírce odevzdali jsme z fary nějaké olovo a tři páry starých cínových konviček. Jiných kovů zbytečných jsme v nové farní budově nenalezli.“

Už v druhém roce války ale bylo zřejmé, že Centrální mocnosti, prakticky odříznuté od zbytku světa, jsou na tom ekonomicky špatně. Rekvírování se zhoršovalo, více či méně dobrovolné sbírky nahrazovalo vymáhání pomocí vojska. Na nižší vrstvy dolehla bída, která byla nejhorší ve velkých městech. Rozmáhaly se šmelina a korupce, jedni hladověli a umírali na frontách, zatímco jiní z této situace bohatli (víc o válečném hospodářství v jiném díle tohoto vyprávění). To se samozřejmě projevilo i na morálce a náladách obyvatelstva.

„A rozumí se samo sebou, že od povinností válečných byly tyto vrstvy (váleční zbohatlíci) hodně daleko vzdáleny,“ říká jedna ze zdejších kronik. „I zde pomohlo podplácení a protekce mnoho, vojna byla jen pro chudý dělný lid, který se neuměl bránit nebo neměl čím. Všeobecná demoralisace byla těchto poměrů následkem.“

K tomu pak autor ještě o kus dál dodává: „Následkem toho všeho, jak dříve naznačeno, uvolněná mravnost u všech vrstev lidu, jmenovitě u těch bohatších následkem rozmařilosti, a u těch chudších následkem bídy jmenovitě ve městech a to zase nejvíc u těch velkých. Nikdy venerické nemoci nebyly tak rozšířeny, nemocnice podobnými případy tak naplněny, nikdy nepřišlo se zákonem do styku takové množství lidí, jako teď. Ovoce války!“

Z neutěšené situace lid pochopitelně vinil rakousko-uherský stát a myšlenky na samostatnost začínaly nacházet širší odezvu. To už je ale zase jiná kapitola tohoto vyprávění.

Jan A. Novák