Československé legie a legionáři

 

Československé legie a legionáři ze Sedlčanska

Vyprávění o osudech místních rodáků v československých legiích nejde začít jinak než vysvětlením, co to vlastně tento takzvaný první zahraniční odboj byl, a uvést ho do širších souvislostí. Nejen proto, že obecné povědomí o událostech první světové války je mnohem menší než o válce druhé, ale také proto, že pohled na legie a jejich příslušníky byl účelově zkreslován prakticky všemi režimy, které v republice od jejího vzniku vládly. Svým způsobem tento deformovaný pohled přetrvává: i akce věnované výročí 100 let od první světové války si všímají víc Čechů v zahraničních jednotkách než těch, kteří až do konce věrně bojovali za Rakousko-Uhersko – přestože těch prvních byly desetitisíce, zatímco druhých více než milión. Oficiálně se uvádělo, že v legiích bojovalo okolo 90 tisíc mužů (z celkového počtu asi 1, 4 miliónů odvedených Čechů), padlo asi 5,5 tisíc (celkové české ztráty se odhadují na 138 000 vojáků).

Přesto se o bojovém nasazení českých vojáků v řadách rakousko-uherské armády po vzniku samostatného československého státu moc nemluvilo a oni sami byli přehlíženi, nebo dokonce šikanováni. O to více pozornosti nový stát věnoval zahraničním legiím, v nichž Češi a Slováci bojovali proti monarchii. První republika legionáře nejen glorifikovala, ale i zvýhodňovala takovým způsobem, že se brzy šeptalo o legionářském státu ve státě. Legie měly také vlastní banku, která vznikla v Irkutsku, přičemž původ jejího kapitálu obestírají temné legendy o ukradených sibiřských pokladech. Legionáři zaujímali ve státní správě privilegované a prakticky nedotknutelné postavení. Odlišit v tehdejších pramenech pravdu od propagandy je proto někdy těžké. Vzhledem k nemalým výhodám statusu legionáře v první republice, jsou poněkud sporné i jejich seznamy, protože mnozí „vstupovali do legií“ i po skončení války a vzniku ČSR...

Režimy, které následovaly, reagovaly opačným extrémem. Druhá republika a poté němečtí okupanti sice uznávali statečnost řadových legionářů, skandalizovali však jejich vedení a snažili se vytěsnit legionářské špičky z klíčových pozic ve státě. Následující komunistické zřízení legiím neodpustilo boje s bolševickými jednotkami v Rusku, a tak se z legionářů pro změnu stali kontrarevolucionáři, přisluhovači bělogvardějců a zločinci.

Pravda – jak už to tak bývá – je někde mezi těmito dvěma extrémními pohledy. Právě dochované osobní deníky a vzpomínky přímých účastníků těchto událostí nejlépe umožní přiblížit se skutečnosti, která je v mnoha ohledech prozaičtější než hodnocení historiků poplatných své době.

Rota Nazdar a Česká družina

Předobrazem československých legií byly dobrovolnické jednotky sestavené z Čechů a Slováků žijících v dohodových státech: rota Nazdar ve Francii a Česká družina v Rusku. V obou případech stálo za jejich vznikem politické úsilí představitelů krajanských spolků a politické emigrace směřující k rozbití rakousko-uherské monarchie.

Přesto tu byly rozdíly. Zatímco odboj ve Francii usiloval o vznik samostatného státu s republikánským zřízením, Češi v Rusku chtěli monarchii, v jejímž čele by stál příslušník ruského panovnického rodu Romanovců. Soupeření trvalo až do roku 1917, kdy i v Rusku převládl vliv Masarykovy Národní rady československé sídlící v Paříži a kdy revoluce smetla carský režim, takže už nebylo koho na český trůn dosadit.

- -

V Paříži na počátku války žilo přibližně 10 000 Čechů a Slováků, kteří tu měli i své organizace (Sokol, Rovnost) silně protirakouského zaměření. Z jejich iniciativy proběhl nábor do Cizinecké legie s cílem vytvořit českou jednotku nasazenou na frontě. Výsledkem byl vznik roty 2. pochodového pluku Cizinecké legie v počtu 250 mužů. Podle sokolského pozdravu, jímž se její příslušníci oslovovali, se jí začalo říkat Nazdar.

Výcvik v táboře Cizinecké legie v Bayonne trval dva měsíce, v říjnu 1914 jednotka odešla na úsek fronty u Remeše. V květnu následujícího roku byla přemístěna k Arrasu a 9. května se zúčastnila pokusu o průlom do německých pozic. V boji dosáhla značných úspěchů - ovšem za cenu tak velkých ztrát, že byla následně zrušena a zbylí vojáci byli umístěni k jiným jednotkám. Němci pak ztracené pozice rychle získali zpět.

- -

V Rusku žilo před první světovou válkou okolo stovky tisíc Čechů a Slováků, kteří sem většinou odešli za výdělkem, za možností získat zemědělskou půdu nebo jako specialisté různých oborů. Krátce po vypuknutí bojů se jejich krajanské spolky sjednotily do Rady Čechů na Rusi, později přejmenované na Svaz českých spolků na Rusi. Už 17. září 1914 předala jejich delegace caru Mikoláši II. memorandum, jimiž vyhlásili nepřátelství Rakousko-Uhersku a požadavek vzniku českého království s ruským panovníkem v čele.

Česká družina ale vznikla ještě před ustanovením Rady Čechů na Rusi a podnět k jejímu vzniku nepřišel z krajanského hnutí, ale z vedení ruské armády. Náčelník štábu kyjevského vojenského okruhu generál Nikolaj A. Chodorovič si uvědomil výhody vojáků mluvících stejným jazykem jako příslušníci rakousko-uherských jednotek a chtěl je využít pro sestavení jednotky provádějící především výzvědnou, záškodnickou a propagandistickou činnost.

Podle deníku Josefa Švece, jednoho z jejích členů a pozdějšího významného legionářského velitele, bylo původním úmyslem ruského vedení postavit Českou družinu jako vojsko, které mělo v dobytých českých zemích zajistit ruskou moc: „Vysvětlovali také účel družiny stanovený ministerstvem vojenství. Bude prý stále v rezervě a do boje půjde až na moravských hranicích, až tam, kde začíná český element. To se mi zdálo ponižující…abychom byli někde v patách ruského vojska, které po dobytí naší země nám pak dovolí ji okupovat…“

Základ České družiny vytvořilo 720 dobrovolníků, kteří složili přísahu 28. září 1914 v Kyjevě a na frontu v Haliči odjeli 3. listopadu. Ve skutečnosti netvořili samostatný bojový útvar, ale jednotlivé oddíly byly přidělovány k ruským jednotkám pro výzvědné a záškodnické akce. Původní členové jednotky si říkali starodružiníci, později přijatí vojáci byl novodružiníci – a vládla mezi nimi nemalá řevnivost. V případě zajetí ovšem byli jako vlastizrádci popravováni bez rozdílu. Celkový počet příslušníků České družiny se pohyboval okolo 500 mužů.

Na rozdíl od kratičkého působení roty Nazdar fungovala Česká družina po celou dobu války. Udává se, že ztráty za celou válku činily 48 mužů. Koncem války přešli starodružiníci i novodružiníci do Masarykových legií, tvořených už nikoliv krajany v Rusku, ale především rakouskými zajatci či zběhy. Mezi nimi se jejich vliv postupně rozplynul a převládla republikánská orientace. Zde se také zrodil důraz na husitské tradice, který se pak v podstatě stal oficiální ideologií první republiky.

Vznik legií

Pojem „čs. Legie“ vznikl až po válce – ve skutečnosti se jednalo o různé jednotky na mnoha frontách, často reorganizované, zejména z počátku pod velením cizích vyšších důstojníků. Původním záměrem T. G. Masaryka bylo vytvořit centrum odboje v Srbsku a české jednotky z dezertérů a zajatců na srbské frontě. Porážka Srbska rakousko-uherskými jednotkami roku 1915 to znemožnila, přeběhlíci společně se Srby za dramatických okolností ustoupili do Albánie, odtud přes Itálii do Francie.

Dne 6. července 1915 pronesl T. G. Masaryk v Ženevě projev při příležitosti upálení Jana Husa, v němž vznesl požadavek rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření samostatného českého státu. V září téhož roku založil spolu s dalšími českými politiky Český zahraniční komitét, který se v únoru 1916 změnil v Národní radu československou sídlící v Paříži. Snažila se vytvářet samostatné jednotky bojující na straně dohodových mocností a koncem války jimi byla uznána za oficiálního představitele vznikajícího Československa. V jejím čele stáli Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš a Milan R. Štefánik.

Na německo-francouzské frontě však Češi nebojovali, a tak byly tamní české jednotky nejméně početné a z hlediska vedení války prakticky bezvýznamné. Na přelomu let 1917-18 sem proto bylo převedeno přibližně 3 000 dobrovolníků z Ruska a proveden nábor mezi emigranty v USA a Kanadě. V městě Cognac pak vznikla československá brigáda, která se účastnila bojů na německé frontě. Konečný stav českého vojska ve Francii byl necelých 10 000 mužů.

Dalším místem zrodu čs. legií byla Itálie. Zárodky českého vojska se začaly tvořit v zajateckém táboře Santa Maria Capus Veter z iniciativy Jana Čapka. S jeho založením však souhlasila italská vláda až po porážce v bitvě u Caporetta, kdy se jí začalo nedostávat vojáků. V lednu 1917 vznikl český dobrovolnický sbor i v Itálii, který zpočátku plnil podobné úkoly jako Česká družina v Rusku: průzkum, zpravodajství, záškodnické akce. V bitvě na Piavě roku 1918 už bojovala celá československá divize, poté byla vytvořena další divize a celý armádní sbor s 22 000 muži.

Co do počtu tak byly významné pouze ruské legie, které rychle rostly díky přílivu zajatců a přeběhlíků z rusko-rakouské fronty.

Dne 2. července 1917 se české jednotky v počtu 3 200 mužů úspěšně zúčastnily bitvy u Zborova. Byly tu však i velké ztráty a ruská armáda nedokázala dočasný místní průlom využít. Následoval dramatický ústup, nicméně střet u Zborova se stal základem legionářské legendy a významným bodem prvorepublikového mýtu. Krátce na to se ruská fronta rozpadla a bolševici uzavřeli s centrálními mocnostmi mír.

Masarykovo politické vedení naléhalo na další boj a chtělo proto české jednotky z Ruska (toho času už okolo 45 000 mužů) převést na západní frontu. Legie měly Masarykův příkaz nemíchat se do vnitřních ruských sporů. Odchod byl možný jen přes Asii, Japonsko a USA, bolševici s ním ale nesouhlasili. Legie proto obsadily transsibiřskou železnici, po níž evakuace probíhala. Nebojovaly tedy proti bolševickému režimu jako takovému (jak se často uvádí), pouze si zajišťovaly ústupovou cestu – i když za cenu těžkých bojů a velkých ztrát. Evakuace trvala až do roku 1920, do bojů s Centrálními mocnostmi na západní frontě tedy už ruské legie nezasáhly.

Vystoupení legií, zviditelňované horečnou diplomatickou činností Milana R. Štefánika a T. G. Masaryka, vedlo k tomu, že politici Dohody postupně začali souhlasit s poválečným rozbitím Rakouska-Uherska a vznikem československého státu na jeho území. Dne 14. října 1918 se Národní rada československá prohlásila za vládu samostatného Československa, která trvala až do listopadu následujícího roku, kdy vznikla první skutečná československá vláda.

Legionáři z Petrovicka

V některých obcích Sedlčanska se dochovaly soupisy legionářů, jinde je možné jejich jména najít na pomnících padlých, nebo jejich seznamy shromažďují místní badatelé. Z těchto pramenů lze například vyčíst, že z Týnčan bylo z celkového počtu 62 odvedených 20 zajato a do legií z nich prokazatelně vstoupilo 10. Byli to tito muži:

- Diviš František (nar. 1884), příslušník 102. pěšího pluku, zajat v Srbsku

- Diviš Josef (nar. 1883), příslušník 102. pěšího pluku, zajat v Srbsku

- Diviš Josef (nar. 1887), příslušník 102. pěšího pluku, zajat v Srbsku

- Hejl Josef (nar. 1889), příslušník 102. pěšího pluku, zajat v Rusku

- Hrunek František (nar. 1885), příslušník 102. pěšího pluku, jeho příslušnost k legiím je však sporná a legionářské prameny jej nezmiňují

- Kabát František (nar. 1891), příslušník 102. pěšího pluku, zajat v Itálii

- Lachout Josef (nar. 1894), příslušník 102. pěšího pluku, zajat v Itálii

- Mandlík Josef (nar. 1895), příslušník 102. pěšího pluku, zajat v Rusku

- Švagr Jan, ing., (nar. 1885), v Rusku žil již v době vypuknutí války

- Švagr Prokop, (nar. 1893), zajat v Rusku

- Volf Josef, (nar. 1886), zajat v Rusku

 

O těchto mužích uvádí Martin Černý ve své práci „Legionáři z Týnčan“ několik zajímavých postřehů: „…jeden z nich vstoupil do legií těsně před vznikem ČR, dva až po vzniku republiky. Zajímavostí je, že ze čtyř legionářů to byly dvě dvojice bratrů, že všichni tři Divišové měli stejné prarodiče z Týnčan č. 11 a že i Josef Lachout a Josef Hejl měli stejného dědečka z Týnčan č. 21. Po návratu se vojáci až na výjimky vraceli domů a věnovali se hospodářství, měli však ještě jednu věc společnou: většina z nich si vzala manželku jménem Marie (v letech 1908-1920). Jeden z legionářů se do vlasti nevrátil, ukončil svůj život sebevraždou…“

 

Existuje i seznam legionářů z Petrovic:

- Hart Václav (nar. 1892), 23. pluk amerických Slováků, Francie

- Hlinovský František (nar. 1883), 3. rota 35. pluku Foligno, Itálie

- Hrtánek Jan (nar. 1895), 21. pluk Maršála Foche, 22. pluk Aragonský, Francie (padl v boji)

- Jára Josef (nar. 1890), 23, pluk amerických Slováků, 22. pluk Araginský, Francie

- Jordán Antonín (nar. 1896), 3. rota 33. pluku Doss Alto, Itálie

- Lesák František (nar. 1883, 23. pluk amerických Slováků, Francie

- Lukeš Alois (nar. 1891), 2. pluk Jiřího z Poděbrad, 10. pluk Jana Sladkého Koziny, Rusko

- Mašek Antonín (nar. 1894), 8. pluk Slezský, Rusko

- Pavlík Jan (nar 1896), Úderný prapor 1, pluk Mistra Jana Husi, 5. pluk T. G. Masaryka, Rusko

- Pavlík Václav (nar. 1895), 10. rota 33. pluku Doss Alto, Itálie

- Procházka Josef (nar. 1894), 7. pluk Tatranský, Rusko,

- Rybníček František (nar. 1895), 5. pluk T. G. Masaryka, Rusko

- Sejpal Václav (nar. 1884), 5. rota 32. pluku Gardského, Itálie

- Soukup Emil (?), oddíl strojních pušek, Rusko

- Suda František (nar. 1879), 2. rota 31. pluku Arco, Itálie

- Suda Vojtěch (nar. 1889), 9. rota 34. pluku Střelce Jana Čapka, Itálie

 

Další legionáři pocházeli z obcí, které dnes pod Petrovice patří. Kromě již uvedených z Týnčan to byli tito:

- Adam František (nar. 1886) ze Zahrádky, 8. rota 34. pluku Střelce Jana Čapka, Itálie

- Barda Josef (nar. 1894) z Obděnic, 3. pluk Jana Žižky z Trocnova, Rusko

- Barták Bohumil (nar 1895) z Obděnic, 5. pluk T. G. Masaryka, 6. pluk Generála Maurice Janina, Rusko

- Bouda Karel (nar. 1885) ze Zahrádky, 2. rota 5. pluku T. G. Masaryka, Rusko

- Brož Jan (nar. 1882) z Obděnic, 35. pluk Foligno, 39 pluk Výzvědný, Itálie

- Čejdík Josef (nar. 1886) z Obděnic, 4. rota 12. pluku Generála M. R. Štefánika, Rusko

- Doubrava Josef (nar. 1873) ze Skoupého, 34. pluk Střelce Jana Čapka, Itálie

- Doubrava Josef (nar. 1895) ze Skoupého, 3. rota 1. pluku Mistra Jana Husi, Rusko

- Doubrava Václav (nar. 1889) ze Skoupého, 21. pluk Maršála Foche, 22. pluk Aragonský, Francie

- Dragoun Josef (nar. 1889) z Kojetína, 6. rota 6. pluku Generála Maurice Janina, Rusko

- Dřevo Jan (nar. 1885) z Klenovic, 10. rota 3. pluku Jana Žižky z Trocnova, Rusko

- Dvořák Alois (nar. 1896) ze Skoupého, 1. rota 33 pluku Doss Alto, Itálie

- Dvořák Antonín (nar. 1895) ze Skoupého, 35. pluk Foligno, Itálie

- Dvořák Antonín (nar. 1889) z Mezihoří, 6. zákopová rota, Itálie

- Dvořák František (nar. 1890) ze Zahrádky, 7. rota 32. pluku Gardského, Itálie

- Fára, Jan (nar. 1886) z Obděnic, 2. pluk Jiřího z Poděbrad, Rusko

- Hejl František (nar. 1896) ze Zahrádky, 6. rota 5. pluku T. G. Masaryka, Rusko

- Hulinský Jan (nar. 1891) ze Zahrádky, 2. pluk Jiřího z Poděbrad, Rusko

- Ježek Josef (nar. 1876) z Obděnic, 12. rota 8. pluku Slezského, 2. dělostřelecká brigáda, Rusko

- Klimek Eduard (nar. 1893) z Kojetína, 39. pluk Výzvědný, Itálie

- Klouda Bohumil (nar. 1889) z Krchova, 24. pluk Dobrovolnický, Francie

- Koubek Josef (nar. 1891) z Chlumu, 1 pluk Mistra Jana Husi, Rusko

- Kroutil František (nar. 1882) z Kojetína, 1. rota 5. pluku T. G. Masaryka, Rusko

- Kroužil, Josef (nar. 1890) z Ohrady, 31. pluk Arco, 5. rota 39. pluku Výzvědného, Itálie

- Kříž Čeněk, (nar. 1878) z Kuní, 6. pluk Generála Maurice Janina, štáb generála Gajdy, Rusko

- Kučera Václav (nar. 1895) z Mezihoří, 9. rota 34 pluku Střelce Jana Čapka, Itálie

- Kugler Václav (nar. 1885) z Porešína, 21. pluk Maršála Foche, Francie

- Macháč Alois (nar. 1876) z Obděnic, 22. pluk Aragonský, 23 pluk Amerických Slováků, Francie

- Mašek František (?) ze Zahrádky, 3. dělostřelecký pluk, Rusko

- Mikeš Josef (nar. 1896) z Kojetína, 3. rota 6. pluku Generála Maurice Janina, Rusko

- Mikota Václav (nar. 1886) z Obděnic, 23. pluk Amerických Slováků, Francie

- Novák František (nar. 1881) z Radešic, 23. pluk Amerických Slováků, Francie

- Novák Josef (nar. 1885), 3. pluk Jana Žižky z Trocnova, 5. pluk T. G. Masaryka, Rusko

- Pekárek Josef (nar. 1880) z Obděnic, 34. pluk Střelce Jana Čapka, Itálie

- Pešta František (nar. 1890) z Obděnic, 21. pluk Maršála Foche, Francie

- Pešta Josef (nar. 1883) z Kuní, polní kuchyně, Rusko

- Pudil Vojtěch (nar. 1893) z Kňovic, 33. pluk Doss Alto, Itálie

- Sirotek Václav (nar 1884) z Obděnic, 2. rota 3. pluku Jana Žižky z Trocnova, Rusko

- Šťastník Bedřich (nar. 1891) z Kojetína, 7. rota 3. pluku Jana Žižky z Trocnova, Rusko

- Suchan Josef (nar. 1893) ze Zahrádky, 31. pluk Arco, 11. rota 39. pluku Výzvědného, Itálie

- Suchan Karel (nar. 1894) ze Zahrádky, 23. pluk Amerických Slováků, Francie

- Trpák Jan (nar. 1889) ze Zahrádky, 21. pluk Maršála Foche, Francie

- Vaniš Emil (nar. 1887) z Obděnic, 34. pluk Střelce Jana Čapka, Itálie

- Vůjka, Josef (?) z Kuní, Rusko

- Žemlička Štěpán (nar. 1894) z Obděnic, 3. pluk Jana Žižky z Trocnova, Rusko

 

S Petrovicemi souvisí legionářský příběh i jinak: roku 1929 se v jejich okolí natáčel film Plukovník Švec. Vznikl podle divadelní hry legionáře Rudolfa Medka zabývající se osudy legionářského velitele Josefa Švece (1883-1819) a měl premiéru 14. února 1930. Švec ukončil svůj život sebevraždou ještě v Rusku poté, co jeho jednotky odmítly bojovat proti bolševikům, a zanechal na rozloučenou dopis, v němž vyjadřuje zklamání nad zneužitím a znevážením legionářských myšlenek.

Pamětníci vzpomínají

Legionářská legenda líčí vznik zahraničních jednotek jako výsledek uvědomělého odporu proti „tyranii“ Rakouska-Uherska, nechuti bojovat s bratry Slovany na jihu a východě, úmyslné dezerce a odhodlání založit vlastní stát. Tak to vyplývá i z kronik psaných (obvykle učiteli, tedy státními zaměstnanci) až za časů první republiky. Někde původní písemnosti padly za oběť ničení „památek na dobu útisku“ po vzniku nové republiky a nové kroniky začaly vznikat až v polovině 20. let na základě zákona 80/1920 Sb. Často je psali mladí lidé, kteří znali válečnou dobu jen zprostředkovaně, a tak je zpětný pohled těchto kronik plný nepřesností a někdy i účelových zkreslení.

Kronika z Nechvalic říká: „Jedinečnou zásluhu o utvoření našeho státu má nynější president dr. Tomáš Garigue Masaryk, před válkou universitní profesor v Praze. Týž utvořil s několika dobrými vlastenci tajný spolek Maffii v Praze, udržovali spojení s politiky dohodových států. Na podzim 1914 odjel do Itálie, navštěvoval postupně dvory a vlády v Paříži, Petrohradu, Římě, Londýně a Washingtonu. Spojoval zahraniční Čechy, projednal v Americe smlouvu pittsburskou. Obsahovala usnesení amerických Čechů a Slováků, že tito odtrhnou se od Uher a přidají se k českému státu…“ A dále tato kronika pokračuje: „Ku rozhodnému vítězství Dohody na všech bojištích či frontách rozhodně a platně přispěli naši českoslovenští legionáři. To byli buď dobrovolníci v cizině usedlí jako Družina v Kijevě v Rusku 28. září 1914 nebo setina Nazdar v červenci 1914 v Paříži utvořená z Čechů dobrovolníků, nebo působením Maffie (Masaryk, Štefánik, Beneš) v zajateckých táborech v Rusku, Srbsku, Itálii a Francii utvořeny pluky ze zajatců českých a slovenských. Tyto pluky čs. legií byly pod cizím velením a zpočátku nebylo jim důvěřováno, rozesílány na nejobtížnější místa. Ale po vítězství Dohody u Zborova v Haliči, Na Piavě v Itálii, na Marně ve Francii stali se naši legionáři světovými hrdiny a miláčky Dohody. Ještě v létě 1918 za války světové uznaly velmoci Dohody náš stát a v Paříži ustavena byla vláda naše.

Méně propagandisticky zabarvené jsou bezprostřední zápisky prostých vojáků, kteří zahraniční akci často vnímali zcela jinak. Hynek Kříž, hospodář z Rybníčků, který válčil nejdřív v Rusku, pak v Itálii a nakonec byl uvolněn pro nemoc a aby mohl řídit své hospodářství, píše: „Naši vojíni, kteří byli po celou dobu války zajati, ať v Itálii nebo v Rusku a Francii, utvořili celek, jakési legionáře, a šli s nepřátelským vojskem proti nám…“ I on ale později dodává: „Ti legionáři statečně bojovali pro Čechy, aby byly samostatné, a stalo se, že 28. října byly prohlášeny za samostatné…Lidé mysleli, že když bude samostatnost, bude v republice blaho, ale zmýlili se, jak později vše sdělím.“

Zajetí

Ani vzpomínky autentických účastníků války a zahraničního odboje nejsou tak patetické jako dodatečně dopisované kroniky a leckdy vyznívají poněkud jinak. Už samotný okamžik zajetí představoval kritický moment, kdy šlo o život.

V zápisníku, který patrně patřil některému vojákovi původem ze Středního Povltaví, je toto líčení z italské fronty roku 1916 – dnes již poněkud obtížně srozumitelné, ale hezky dokumentující hantýrku českých vojáků v rakousko-uherské armádě: „Dne 11. (patrně září) jsme dobyli štelunk (opevnění), ten ale ráno zase byl v rukou Italů, 12. anšisovali (ostřelovali) z minenvefrů (minometů) na naše štelunky, 14. v šest hodin ráno začali dělat tromlfajer (bubnovou palbu), která trvala asi 10 hodin. Ve čtyři hodiny odpoledne prorazili naši frontu, přišli nám za záda a zajmuli nás. Tento den byl pro nás hrozný, bylo mnoho obětí, kdo ho přežil, nezapomene, co živ bude. Byli jsme u jednoho hylzplacu pohromadě obstoupeni bajonety, přišel velký déšť. Asi o půlnoci přišli karabiniéři a vedli nás do rána do jedné vesnice, kde jsme byli do tří hodin, pak dál do Palmanové, kde jsme byli na pozorování skrze nemoci deset dní pod celtami a zažili jsme dost zimy…“

Čeněk Kříž z Rybníčku ve svých zápiscích z Ruska popisuje první dny v zajetí takto: „Šli jsme celou noc, až se rozednívalo a my přišli na jakési ruské komando, tam nás zavřeli do zahrady a opět pod dozorem ruské stráže. Byl tehdy notný mrazík, takže nám byla zima, byli jsme umdlení a hladoví. Domnívali jsme se, že nám dají něco k jídlu, ale nedali nic. Celou cestu jsme byli nuceni nést jednoho těžce zraněného na nosítkách, cestou hrozně naříkal, byl střelen do prsou. Pak asi kolem desáté hodiny ranní nás všechny seřadili a odmašírovali jsme za hladu a žízně nevěda kam. Bylo nás přes sto mužů, kozáci ze všech stran okolo nás.“

- -

Skutečné útrapy však obvykle přišly až potom – zejména pro ty, kteří se ocitli v Rusku. Jak to tam v zajateckém táboře vypadalo, popisuje tato vzpomínka Vladislava Květoně: „Záchody, to byly latriny, hluboké jámy, přes které byla položena prkna. Na těchto prknách se v dřepu sedělo při potřebě. Když někdo ze slabosti ztratil rovnováhu, spadl do jámy. Z ní už se nevyhrabal, utopil se. Jsem špinavý neholený. Poměry jsou tu zlé.“

Pro zajatce tak bylo obvykle značným ulehčením, když byli z lágrů převedeni k práci místo mužů bojujících na frontě. Pracovali v zemědělství, v dolech, v lesích, jako dřevorubci apod. Právě zajatí sedláci a chalupníci byli často díky svým znalostem využíváni v zemědělství. Za svoji práci měli dostávat mzdu a také stravu. Zatímco s výplatou peněz to bylo horší, přeci jen se dostávali k jídlu snáze než jinde.

Jeden ze zajatců si zapsal: „V obilí rostlo mnoho pelyňku. Zůstal po mlácení v zrní. Chléb byl hořký, nebyl k jídlu. Pro nás zajatce bylo asi všechno dobré. I smradlavé maso, které vařil kuchař Rusín. V onom horku měli poraženou ovci jen tak ve skladišti položenou. Vstávali jsme za tmy a uléhali za tmy.“

Rodinní příslušníci Josefa Škocha z Petrovic, který byl nějaký čas v ruském zajetí, zaznamenali jeho vzpomínku, že hlad měl mnohdy takový, že hledal v trusu koní nestrávené obilí.

Již zmíněný Čeněk Kříž, kterého v Rusku přidělili nejdřív na stavbu železnice a pak na lesní práce, píše: „Zde nemá churavý člověk žádnou cenu. Zde byli lidé těžce nemocní a jiného nedostali než černý chléb a čaj bez cukru. Byli zde lidé tak bídní, že nemohli na stranu a vše dělali pod sebe. Žádná posluha, zde hynul náš lid hůře než pes. Zde volal náš člověk, když ho bolest svírala, ale doktor nepřišel. Volal v poslední chvíli svoji ženu a děti, ale ty byly daleko. Volal po knězi, ale ten nebyl. V ničem mu nemohlo být poslouženo, a tak bez pomoci mnoho a mnoho našeho lidu v tom lese zemřelo.“

Na italské frontě čekali zajatce podstatně lepší podmínky, občas připomínající spíš dovolenou. Antonín Houska z Habří napsal: „Italové s námi zacházeli dosti dobře…Odpoledne nás asi čtyřikrát prohlíželi, nože, nůžky a břitvy odebrali. Pak nám dali každému konservu a porci sucharů…“ O kus dál popisuje stravování v zajateckém táboře na středomořském ostrově Asinara u pobřeží Sardinie: „Bydleli jsme ve stanech. Ráno někdy káva, někdy kaštany, v poledne rýže a večer magarony. Dvakrát týdně maso a jednou slanečky. Tam jsme se koupali každý den v moři. Slunce a mořská voda nám vytáhli rheumatismus, paření vši. Každý jsme dostali dvoje prádlo, nové boty a kdo byl špatně oblečen, i nový oblek.“

 

Legie

Vznik vlastních čs. legií jako skutečného národního vojska byl z největší části záležitostí až závěru války a na její průběh neměl vliv. Z mezinárodního hlediska byla mnohem významnější jejich aktivita během občanské války v Rusku, ani ta však nakonec její výsledek neovlivnila. Nejdůležitější tak byla jejich existence a působení na straně dohodových mocností jako politický argument pro vznik nového samostatného státu Čechů a Slováků.

Autentických vzpomínek na působení v zahraničních jednotkách zůstalo po vojácích ze Sedlčanska málo a i v těch leckdy chybí podrobnější popisy klíčových okamžiků jako třeba vstupu do legií, významné bitvy atd. Většinou jde jen o poměrně strohé a útržkovité shrnutí jejich osudů. Abychom jim porozuměli, musíme si proto místy pomoci i vzpomínkami účastníků z jiných oblastí a dalšími zdroji.

Vstoupit do českého vojska nebylo malé rozhodnutí, protože zajatci hrozily dvě věci: pokud by se v bojových akcích proti Rakousko-Uhersku dostal zpět do rakouského zajetí, bylo by s ním samozřejmě nakládáno jako s vlastizrádcem, což obvykle znamenalo trest smrti. U Čechů téměř jistý, protože na ruské frontě měli pověst notorických zběhů se sympatiemi k protivníkovi – přestože zdaleka ne všichni čeští vojáci takto smýšleli. Druhým rizikem pak bylo, že Centrální mocnosti válku vyhrají a Češi bojující na straně nepřítele se buď domů nikdy nevrátí, nebo budou vráceni násilím – opět s již zmíněným výsledkem: poprava. Zejména pro starší zajatce, kteří měli doma rodiny, proto nebylo zařazení do legií nijak lákavé. Mnozí raději zůstali jako zajatci. Když pak Rusko uzavřelo separátní mír, vrátili se domů a obvykle byli opět zařazeni do rakousko-uherské armády.

Martin Černý ve své práci Legionáři z Týnčan o tom říká: „Vstup do legií byl možný, až když se voják ocitl na druhé straně fronty, tedy vlastně když zradil, a za to byl ve válce zpravidla jen jeden trest. Možnost vstupu do legie nebyla zdaleka všude a ani samotný vstup nebyl umožněn každému. Navíc řada vojáků, zejména těch starších, se snažila vrátit domů a nikoliv vstupovat do dalšího vojska.“

Do konce roku 1916 se z celkového počtu českých a slovenských zajatců přihlásilo do české brigády necelých 4 000 mužů (lit. 106: Fučík, J.: Osmadvacátníci, Praha 2006, s. 407). Teprve koncem války začal být nábor skutečně masový.

Bezprostřední pocity zajatce stojícího před rozhodnutím vstupu do legií líčí publikace „Starý Glanc vypravuje“ (Mnichovo Hradiště 1999), napsaná podle osobních vzpomínek legionáře Josefa Glance: „No jo, jednoho zla jsme se zbavili a do druhého, horšího, vlezeme. To nejde tak zostra. To musí uzrát. Zatím máme svých dojmů z tohoto vojenského blázince, co jsme ho právě prožili, plné zuby…Copak není dost toho, že jsme s tím našemu Veličenstvu, císaři a králi praštili? Co nám řekne, až přijdeme domů? Vždyť se přece říká, že ´Říš rakouská nepomine´. A na velezradu není kulka, na tu je provaz a šibenice! Tak takhle se ta ožehavá věc probírá mezi námi den ze dne a pořád jsme na jednom fleku. Copak my mladí a svobodní kluci – kdyby to nedopadlo, tak nemusíme domů, klidně můžeme zůstat v Rusku. Ale co ženatí tátové? Mají tam rodiny, ženy a děti…Co bude s nimi? Ba ne, ta rebelie proti císaři, to nebyla jednoduchá věc. Nikde nebylo psáno, že to musí dobře dopadnout.“

- -

Antonín Houska z Habří líčí nábor do čs. legií v Itálii způsobem, který oficiální legionářská legenda přechází mlčením: „Dne 1. září (1917) přišel do Narni telegram, aby všichni Čechové jeli ihned do Paduly. Hned v poledne nás sváželi automobilama z práce do ležení. Odtud nás zavezli do Casina. Tam k nám přidali ostatní Čechy, co tam ještě byli, a zavezli nás do českého tábora Padula. Tam se nás sjelo asi 20 tisíc. Někteří z nás založili Československou legii a dostali dovolení od vlády, aby mezi námi agitovali. Většinou to byli přeběhlíci, co zakladatelové. Pořádali schůze a každý den se v některém baráku řečnilo. Pořádali vyučovací kursy, na nichž se učilo italsky, rusky i francouzsky. Pak účetnictví, zahradnictví, hudbu, zpěv, sokolská cvičení a kopanou. Jednou týdně se hrálo divadlo a koncerty. Kdo se dal k legiím, dostával žold a našil si na oblečení červenobílý odznak. Menáž tam byla ucházející…měl jsem se dosti dobře…“

V dalších týdnech byli tito Češi a Slováci nasazováni na technické práce v zázemí asi 20 km fronty: u jezera Garda pletli drátěné překážky a Antonín Houska vypravuje, že se při tom měli skvěle. Brzy přišla i nabídka bojovat na frontě – a v tomto případě už mnozí zajatci váhali:

„Za tři neděle přijel k nám italský jenerál Gratiani, tajemník čs. legií dr. Sychrava a uprchlý nadporučík rakouský Hlaváček. Zazpívali jsme českou hymnu Kde domov můj, hudba hrála italskou i českou hymnu a druhý den jsme se podpisovali, kdo chtěl ke zbrani. Já nevěděl, co mám dělat, jestli zvítězí Rakousko, nesmím domů a ženě i dětem vezmou živobytí. Jestli mě chytnou na frontě Rakušané, budu oběšen a žena bude bez podpory. Konečně zvítězila láska k rodině a já to nepodepsal. Co jsme nepodepsali, dali nás zvlášť a hned se mstili: místo kávy dali nám vodu z lógru, do polívky lili studenou vodu a místo porcí masa nám dávali jenom kosti. Ještě štěstí, že jsme tam byli jenom dva dny. Pak nás hnali pěšky asi 10 hodin cesty k Veroně. Tam jsme se sešli samí ti nevěrní. Od našeho praporu se nás vrátilo z 1 600 asi 500 mužů. Zavezli nás do Sulmony, kde se nás sešlo kolem 5 tisíc Čechů a Slováků. Slováci uherští se vůbec k legiím nedávali. Přidali k nám ještě všechny poddůstojníky, co je vyhnali z Padule, a začali dělat na nás nátlak znovu. Jenomže u některých praporů dostali ti nepodepsaní pořádný výprask, takže v Sulmoně nesměl mezi nás žádný legionář přistoupit. Když to nešlo po dobrém, začali nás mořit hladem…“

- -

Opravdu významné byly jen legie v Rusku, i když těžiště jejich vojenské aktivity spadá až do období po skončení první světové války. Mnoho zajatců v rozlehlých prostorách Ruska se o možnosti vstoupit do legií dovědělo až poté, co Rusko z války vystoupilo.

Vnuk Čeňka Kříže, PaedDr. Vladimír Kříž, který zpracovával jeho válečné zápisky, k nim například přidal tuto vysvětlující poznámku: „Zde (6. září 1917) jsou zápisky přerušeny, věta nedopsána. Proč, to už se nikdy nedovíme. Jedno je ale jasné, situace se začala měnit, v únoru 1917 byl svržen car, Prozatímní vládě nebyl dán čas k tomu, aby Rusko zreformovala, hroutila se fronta, narůstala nespokojenost, zejména ve městech. V listopadu 1917, tedy dva měsíce po posledním zápisu v deníku, bolševici svrhli Prozatímní vládu a ukončili svou účast ve válce. S Německem uzavřeli separátní mír, klid však nenastal. Začala přes tři roky trvající občanská válka, která Rusko uvrhla do neuvěřitelných hrůz.

Nám připadá zvláštní, že půl roku po únorové revoluci děda nezaregistroval tuto zásadní událost, nesmíme však zapomínat, že pracoval v zapadlé sibiřské oblasti, kam zprávy o změnách v centru Ruska docházely s velkým zpožděním, distribuce novin zde neexistovala a navíc komunikace vojáků a civilistů se zajatci zřejmě nebyla běžná. Jisté však je, že se již v tomto roce schyluje k většímu nasazení našich zajatců na frontě. V památné bitvě v červenci 1917 u Zborova již bojovali naši vojáci v řadách ruské armády. K masovému formování československých legií však došlo až v roce 1918, kdy byly postupně nasazovány na frontě občanské války proti bolševikům.

Vím z dědova vyprávění, že byl již v první polovině roku 1918 v legiích a účastnil se například vyhnání bolševiků z Jekatěrinburgu. Legionáři měli osvobodit ze zajetí carskou rodinu, bohužel však přišli pozdě, když už byla brutálně povražděna včetně dětí.

Dlužno dodat, že naše legie byly téměř po dva roky nejúspěšnější vojenskou silou v této válce, ovládaly téměř celou Sibiř a představovaly pro bolševický režim největší hrozbu. Po neúspěšném nasazení intervenčních armád Američanů, Rusů a Francouzů a narůstajícím rozkladu bělogvardějských jednotek se legionáři postupně stahovali po sibiřské magistrále do Vladivostoku, kde se nalodili a po letech navraceli domů.

Z vyprávění otce vím, že děda sloužil ve štábu jednoho z nejvýraznějších velitelů legií, generála Radoly Gajdy, kde zřejmě vykonával funkci jakéhosi bodyguarda. Žel Bohu, další zápisky nemám k dispozici, jsem však přesvědčen, že v jejich psaní děda pokračoval, a tak navážu tím posledním zápisem, který na jiném místě líčí cestu do vlasti. Začíná datem 23. 10. 1919 a prezentuje se zde jako příslušník 1. strážní roty Vladivostocké posádky:

´Naše loď, kterou jedeme, má název Italy Maru a je japonská. Z Vladivostoku jsme vypluli 22. 11. v devět hodin ráno a přijeli 24. 11. do Japonska. Dne 5. 12. jsme připluli do Singapuru, odtud jsme pokračovali 7. 12. ve dvě hodiny odpoledne. Dne 9. 12. jedeme okolo ostrova Sumatry. Dnešního dne spadl jeden námořník z lodi, loď zastavila, hledali jej, ale nenašli. Dne 22. 12. v osm hodin přistála naše loď v Džibuti, což je francouzský přístav na africkém pobřeží. Druhého dne v 1 hodinu odpoledne opět jedeme dále, do Port Saidu jsme připluli 29. 12. v noci. Do Terstu jsme dorazili 6. ledna 1920 a 7. ledna v 10 hodin večer vyrazili vlakem přes Lublaň a Štýrský Hradec domů.´

Tady zápisy definitivně končí, žádná zpráva o pocitech, které měl můj děda po návratu do vlasti a při setkání s rodinou po pěti a půl letech. Z otcových vzpomínek jen vím, že k němu došlo v Petrovicích a že dříve než mohli otce obejmout, museli počkat, až byl děda vykoupán, spáleno zavšivené oblečení a než byl převlečen do nového. Těžko si představit dojetí na obou stranách, vím jen, že můj otec, který se se svým otcem loučil jako tříletý, vnímal ho tehdy ve svých osmi letech jako úplně cizí osobu. Je však jisté, že děda se hned pustil do obnovy hospodářství, které po dobu jeho nepřítomnosti chřadlo…“

Jan A. Novák