Konec války, vznik Československé republiky

 

Konec války

Oproti původním očekáváním nebyla světová válka krátká, ale protáhla se na více než čtyři roky a skončila v důsledku naprostého ekonomického i lidského vyčerpání válčících stran.

Vstup válkou nedotčených a hospodářsky silných USA na straně Dohody 6. dubna 1917 definitivně zvrátil poměr sil v neprospěch Centrálních mocností. Přesto se jako první v polovině března 1917 zhroutilo Rusko. To po dlouhých měsících chaosu a neúspěšných snah pokračovat v bojích o rok později (3. března 1918) podepsalo tzv. brest-litevský mír, který v podstatě znamenal vítězství Centrálních mocností na východní frontě.

Německo si tak uvolnilo ruce pro válku na západní frontě a prakticky okamžitě zde zahájilo velkou ofenzívu, která měla válku rozhodnout ještě před příchodem hlavních amerických sil. V červenci však útok ztroskotal a vojska Dohody přešla do protiofenzívy. Ve zcela vyčerpaném Německu i Rakousku vypukla řada vzpour, hroutilo se zásobování, vojáci odmítali bojovat a opouštěli frontové linie. Dne 3. listopadu 1918 Rakousko-Uhersko podepsalo příměří se státy Dohody, 11. listopadu se císař Karel vzdal vedení říše. Téhož dne podepsalo příměří také Německo a zbraně na všech frontách utichly.

Uvádí se, že v první světové válce bojovalo přibližně 70 miliónů vojáků obou stran, z nichž padlo nebo z jiných důvodů zemřelo asi 10 miliónů. Samotné Rakousko-Uhersko vyslalo do války 9 miliónů mužů, padlo nebo se nevrátilo 1 100 000 mužů. Počet českých vojáků se odhaduje na 1,4 milionu, do konce roku 1917 jich padlo asi 138 000.

Už 8. ledna 1918 přednesl americký prezident Woodrow Wilson v Kongresu svůj tzv. čtrnáctibodový plán ukončení války, který mimo jiné obsahoval také požadavek sebeurčení národů Rakousko-Uherska (desátý článek). Aktivita českých exilových politiků vedených Tomášem G. Masarykem a vojenské vystoupení čs. legií (především těch ruských) pak umožnily vznik samostatného čs. státu. Námitky dohodových mocností proti rozbití monarchie, vyplývající z obav před nesváry v národnostně komplikovaném prostoru střední Evropy, Masaryk obešel tvrzením o existenci československé národnosti, která zde má početní převahu. Samostatná Československá republika byla oficiálně vyhlášena 28. října 1918.

Obraz císaře jako terč

Zdálo by se, že z tak významné události bude existovat celá řada autentických záznamů i v místních kronikách sedlčanského kraje. Skutečnost je však taková, že mnoho zápisů o vzniku Československé republiky bylo pořízeno až s několikaletým odstupem, nejčastěji učiteli nebo jinými státními zaměstnanci. Mnoho obecních kronik a dalších písemností bylo totiž zničeno právě během říjnových událostí - leckdy z pouhého „revolučního“ nadšení, jindy ale možná i proto, že obsahovaly nepohodlné údaje o loajalitě místních hodnostářů k habsburské monarchii. Přesnost těchto opožděných svědectví je z mnoha důvodů poněkud nejistá, není ale pochyb o tom, že většina obyvatelstva na Sedlčansku vznik republiky přivítala s nadějemi: horší než válečná bída to v novém státě být nemohlo.

Jednou z místních kronik sepsaných až dlouho po válce je pamětní kniha, jejímž autorem byl učitel Jan Pelich z Klučenic. Začal ji psát až roku 1928. Zápisy naznačují, že politické poměry se začaly uvolňovat už nějaký čas před koncem války: „V květnu 1918 probíhaly po celé zemi oslavy 50 let Národního divadla. Byla to vlastně první protiválečná demonstrace naší obce. Z Klučenic jely do Milevska 3 vozy ověnčené národními prapory. Téměř polovina obyvatelstva s hasičským sborem a hudbou se vypravila do Milevska.“

O vyhlášení republiky se klučeničtí dozvěděli 29. října 1918. Jan Pellich o tom s odstupem více než deseti let píše: „Na poštovním úřadě byl sejmut rakouský orel, na poště i škole ihned zavlály české národní prapory. Obraz císaře Františka Josefa byl vydán místním střelcům, kteří u Hvížďalky do něho stříleli jako do terče. Večer byl uspořádán průvod obcí za svitu hasičských pochodní. Na návsi promluvil k lidu učitel Jan Pelich.“

Kronika z Hrazan konec války popisuje takto: „Konečně když všeobecná bída a utrpení dostoupily nejvyššího stupně, zhroutila se rakouská armáda na italském bojišti, neboť nejenže vojáci přeběhli k nepříteli a tvořili ´legie´, které bojovaly proti rakouské armádě, ale nakonec propukla všeobecná nevole a vojáci řekli: ´Nebudeme bojovat!´ Italská fronta na rakouské straně se zhroutila, kdo mohl, každý utekl zpět. V Lublani bylo možno koupit pár koní za 10 korun od vojáka, který chtěl se jich zbavit a utéct domů. Někteří zahodili zbraň, někteří přišli s ní až domů.“

Po válce byla sepsána i kronika z Jesenice. O vyhlášení republiky mluví takto: „Tento rok (1918) jest počátkem duchovní, tělesné i státní svobody naší…Zůstane navždy nesmírnou zásluhou českých vlastenců (Mafie), že převzali obratně státní i vojenskou moc do svých rukou…“

Dále kronika líčí konec války, podle zpráv z československého tisku se zřetelným propagandistickým zabarvením, zajímavější proto je líčení tohoto období přímo ve vsi: „Do naší obce přinesli zprávu o prohlášení samostatnosti státu československého naši občané, kteří 29. října dováželi rekvisiční brambory ještě pro vojenskou správu na nádraží do Sedlčan. Byli to hlavně rolníci Josef Dvořák, č. p. 14 a Jan Michálek, č. p. 15, oba z Nechvalic. Brambory sice odevzdali, ale již pro republiku. Radostí uneseni spěchali domů, aby zvěstovali spoluobčanům, jak nenáviděné znaky rozpadlého Rakousko-Uherska byly o státním převratu odstraňovány a ničeny, na místo nich dosazován český lev a národní prapor běločervený a všeslovanská trikolóra bělo-modro-červená. Ještě do večera uspořádali jsme slavnostní průvod s hudbou, spolky, učiteli (Frant. Porůček a Frant. Larva). Hrány a zpívány nadšeně ´Kde domov můj´ a ´Hej Slované´. Provoláváno ´Sláva československému státu!´ Průvod prošel obcí s lampiony a na návsi se v nadšené náladě rozešel.“

Táž kronika ale naznačuje, že ne všichni byli nadšení: „Správce školy Josef Riedl s námi nešel do průvodu, nevěřil a nechtěl věřiti převratu státnímu, miloval příliš to svoje Rakousko, vždyť měl syna v rakouském vojsku ´lieutnantem´ (poručíkem). Druhý den 30. října vyvěsil sice prapor národní, ale také žlutočerný rakouský. Svým němectvomilstvím se nikdy netajil. Jenom naší šetrností byl uchráněn od důsledků své provokace…“

O konci války také podrobně vyprávějí soukromé zápisy Josefa Stibora z Obděnic: „Tento rok 1918…bylo znát, že už válka jde ke konci, všude Němci a Rakušané prohrávali a o sv. Václavu byla slavná mše svatá a družičky a hasiči s obecenstvem šli v průvodu po návsi a mládenci nesli na nosítkách sochu sv. Václava po návsi. V kostele měl pan farář ap. Bílek promluvu, že už ty časy válečné přestanou, zmínil se o českých legiích a o samostatném českém státu. Lidi poslouchali s radostí, že bude už brzy konec. Byla potom zazpívána píseň Svatý Václave a hymna Kde domov můj, což bylo zakázáno po celou válku zpívat.

Že je po válce a vznikl samostatný český stát, se dověděli lidi až následující neděli, kdy to pan farář v kostele ohlásil. Lidi noviny tehdy nečetli, dověděli se to až potom v kostele a také když byl rakouský státní orel shozen z trafiky, protože byl státní monopol (na tabák) a kde byla trafika, tam všude musel státní rakouský orel viset, a tabák žádný nesměl na zahrádce nebo na poli pěstovat.“

Autentické svědectví

Velmi cenné je líčení nálady doprovázející vznik Československé republiky z pera vikáře Františka Hrachovce – a to hned ze dvou důvodů. Jednak si své poznámky zapisoval průběžně, nejsou tedy zkreslené časem a pozdějším osvětovým působením státu. Jednak také měl od všeobecného nadšení určitý odstup, možná proto, že katolická církev si byla s habsburskou monarchií blízká, zatímco nově vznikající stát se živě hlásil k husitskému odkazu. Ale nejspíš i proto, že to zjevně byl vzdělaný muž s širším rozhledem než většina místních písmáků a tušil obtíže, před nimiž Československá republika stojí.

Dejme tedy slovo vikáři Hrachovcovi: „28. října prohlásilo Rakousko, že souhlasí s návrhy Wilsona, který požaduje zřízení samostatného státu Československého a Jihoslovanského, prohlásilo, že kapituluje a žádá okamžité příměří a mír. Zpráva o tom došla do Prahy téhož dne kolem dvanácté hodiny polední. Nastal nesmírný jásot. Svoboda! Mír! Dr. Isidor Zahradník mluví k zástupům od sochy svatého Václava. Důstojníci a vojáci strhávají kokardy a znaky se jménem panovníka, ověšují se stužkami českých barev, zavěšují si trikolóru československou. Národní výbor ujímá se vlády, vydává první zákony, vojenská moc, policejní a ostatní vysoké státní úřady přecházejí do rukou národního výboru. Všude nadšení nesmírné. Všichni napomínají, aby byl zachován klid a pořádek…“

Dále si vikář Hrachovec všímá událostí přímo v kraji – a zde jde o svědectví obzvlášť cenné: „Zpráva o tom došla do Jesenice následujícího dne 29. října 1918. Jak to na vesnici bývá, první zprávě nebylo uvěřeno. Telegrafu ani telefonu zde není a pošta dojíždí od Sedlce až ke třetí hodině odpolední. Ale pak jako by nový život počal prouditi. Prapory vyvěšeny na kostele, faře, domech soukromých, večer pořádá se lampionový průvod. Sešlo se na sta účastníků, kteří při elektrickém osvětlení sadu vyslechli zprávu o zřízení samostatného státu. Zpívány národní a vlastenecké písně a národ jesenický tančil do 10. hodiny v sadě u mostu při nedostatku jiné hudby při harmonice, bubnu a trumpetě. Každý se radoval, jak mohl a uměl. Služba bezpečnostní byla odevzdána hasičským sborům, hlavně jesenickému a nedrahovickému. Lid napomenut, aby zachoval vzorný pořádek a aby se žádných protizákonných skutků nedopouštěl.“

A dále vikář Hrachovec pokračuje: „Na poděkování za šťastné zřízení českého samostatného státu konány bohoslužby v neděli dne 10. listopadu. Po službách Božích zapěno Te Deum. Přede mší svatou modlil jsem se modlitbu za vlast od Beneše-Třebízského a po Te Deum zpívali jsme všichni národní hymnu s textem od Karla Legera.“

Není bez zajímavosti, že se na stejnou melodii zpívala zcela odlišná slova než dnes a s výrazně odlišným vyzněním. František Hrachovec je nezapomněl do své kroniky zanést:

Kde domov můj?

Kde vlast je má?

Potem práce posvěcena

utrpením vykoupena

jak ji předkům svěřil Bůh

hájil meč a vzdělal pluh

drahá je mi rodná zem

země česká, domov můj!

 

Kde domov můj?

Kde vlast je má?

Bože věčný, láskou svojí

chraniž zem tu v každém boji

k práci pilné sílu dej

lidu svému požehnej

země česká domov můj

 

O zpěvu této hymny při děkovném Te Deum za osvobození národa v místním chrámu Hrachovcova kronika říká: „Píseň tato přednesena s nadšením, zpívána ústy mnohých set účastníků, zástupců obcí, školních rad a hlavně dlouhou řadou dobrovolných hasičů všech našich osad nesla se velebně ku klenbě chrámové. Byl to velebný okamžik. Postaral jsem se četnými opisy písně, že skoro každý účastník měl její text v rukou. Též 75 výtisků textu modlitby Třebízského rozdal jsem mezi lid."

Ale tato snaha nakonec vyšla naprázdno – takový text se do ideologie nového státu nehodil. Československo se vydalo jinou cestou, která měla vést k dalším nesvárům a historickým katastrofám.

Smrtící epidemie španělské chřipky

Ani mírem útrapy způsobené válkou zdaleka ještě neskončily. To nejhorší pro civilní obyvatelstvo mělo teprve přijít: epidemie španělské chřipky, která řádila hůř než morové rány středověku. V letech 1918 až 1919 zahubila víc lidí než celá první světová válka - odhady počtu obětí se pohybují mezi 20 a 40 miliony osob, celkem onemocnělo asi 700 milionů lidí. V českých zemí se počet mrtvých odhaduje na přibližně 40 000 osob.

Vědci dodnes neznají skutečnou příčinu vysokého počtu obětí. Šlo o pandemii (světovou epidemii), která se vymykala všemu, co lékaři během novověku poznali. Od jiných chřipkových epidemií se lišila mimo jiné také tím, že napadala především mladé a zdravé lidi. I proto bývá někdy zpochybňován častý názor, že příčinou vysokého počtu mrtvých bylo oslabení populace v důsledku špatné výživy a válečného stresu. Přesto je víc než pravděpodobné, že pandemie s válkou nějak souvisela. Svou roli přitom téměř jistě sehrály také pohyby vojsk a civilních osob: má se za to, že vypukla v Číně, odtud přeskočila do Ameriky a do Evropy ji zavlekli američtí vojáci. Nejasností kolem této vražedné pandemie dodnes děsí odborníky, protože nikdo neví, jestli se opět nemůže vrátit.

Španělská chřipka dolehla i na Sedlčansko. Josef Stibor z Obděnic o tom ve své soukromé kronice říká: „V říjnu a listopadu (1918) byla všude nemoc Španělská chřipka ve válce zavlečená. Z naší farnosti na to zemřelo ve měsíci jedenáct mladých lidí, z nich pět svobodných. V Radešovicích u Mikotů ve 14 dnech zemřely tři děti ve stáří 7, 9 a 23 roků.“

Španělskou chřipku zaznamenal i vikář Hrachovec: „Od 11. do 21. listopadu musel farář ležet v posteli. Chřipka již po několikáté řádí v Jesenici a v celé farní osadě. Též škola zdejší byla pro nakažlivé nemoci dvakrát uzavřena…“

Jiná kronika ze Sedlčanska dosvědčuje: „Očekávalo se všeobecně, že tak zuřivá a dlouhá válka přinese těžké, zhoubné, nakažlivé nemoci, jež skosí spousty lidu. Vzdor všem nepříznivým poměrům neřádily nemoci zhoubné tolik. Jen v roce 1917 rozšířila se poněkud víc úplavice, která vyžádala si několik obětí hlavně ve dvorech v Křepenicích a Nalžovicích. A pak v roce 1918 ku konci války chřipka španělská. Ta už zkosila více lidu. Byl to jakýsi plicní mor, protože plíce zemřelých byly obyčejně zčernalé. Lidé s defekty srdce a plic podlehli obyčejně. U nás podlehla chřipce řada lidí, nejvíc ale v Praze.“

Válečné hospodářství pokračovalo i po válce

Nedostatek, drahota i hlad pokračovaly i po poněkud operetním převratu. Zápisy Josefa Stibora z Petrovic říkají: „Vázané hospodářství bylo až do roku 1919, tehdy jsme museli dát jalovici za 280 K, ale z volné ruky se dostávalo za takovou 3 000 K až 4 000 K. Kráva byla z volné pastvy za 12 tisíc. V únoru 1918 bylo kolkování peněz papírových, drobné železné mince mi ale zůstaly. Každý donesl papírové peníze na obecní úřad, starostou byl Josef Diviš z č. 19, tam dostal na obnos stvrzenku, byly pak poslány na úřad, tam přilepili na každou bankovku kolek a z 20 K se strhly 2 K.“

Vikář Hrachovec na stejné téma píše: „V Sedlčanech konají se prohlídky obchodníků, kteří mnohé zboží mají na skladě, ale neprodávají je, anebo jen za vysokých cen. Zabavené zboží prodá se pak v nízkých cenách. Vejce jedno stálo 1 K, nyní již jen 25 krejcarů (50 haléřů), prasátka na trhu pár 400 až 500 K, nyní již jen párek za 100 K a méně.“

České srdce

Hladem dál trpěla především města a neustávaly ani snahy na něm bohatnout. Našli se ale také lidé, kteří chtěli trpícím pomoci. Kronika z Chlumu o tom vypráví: „V té zhoubě jedno potěšitelné zachoval si náš lid. Nevymizel vzdor té lakotě a mamonu soucit a láska k bližnímu. Když bída ve městech – speciálně v Praze – dosahovala vrcholu a byla obava, že jmenovitě z dítek vyrůstati nám bude dorost podvýživou podlomený, nemocemi zdecimovaný, přišli někteří předáci naši na myšlenku založiti spolek na záchranu dětí a chudých tříd vůbec, jemuž dali název České srdce. A byl to případný název! To české srdce zůstalo vzdor všemu českým a byla radost sledovati, jaké činy vykonalo na záchranu našich ubohých. Venkov náš vykonal divy. Ač sám měl málo a vše odměřeno, sbíral, dával a posílal. Sedlčanský odbor Českého srdce na vozech přijímal dary na potravinách, metrákové zásilky chleba, pytle mouky a vajec ze zdejšího kraje pomáhaly zmírnit bídu velkoměsta. To byla odpověď zlatých citlivých českých srdcí na výzvu Čs. srdce, jehož odznak krvavá srdce ověnčená věncem trnovým viděti bylo na každé téměř hrudi.“

O Českém srdci se ve své kronice (na rozdíl o předešlé vedené průběžně) zmiňuje také vikář František Hrachovec z Chlumu – a poněkud méně pateticky: „Jak již dříve zmiňuji, ustavilo se v Praze zvláštní sdružení, které se stará o podporu chudého lidu v Praze a ve Vídni hlavně potravinami, šatstvem a penězi. Pečují též, aby chudé hladem zmořené dítky dostaly se na letní dobu k hospodářům, kde by se zdarma nasytily. Též do naší osady přišlo letos na třicet a více těchto dětí. Některé jsou však zmlsané a zchoulostivělé, zvyklé na ubrousky, salon a masitou stravu. Těm se zde nelíbí, protože zdejší obyvatelstvo samo jest skromně živo. Toto nazývá se české srdce. Občas konáme sbírky peněžité a posíláme do Prahy chléb zde pečený. Sběrna potravin pro Prahu jest při okresním výboru v Sedlčanech, odkud se potraviny, šatstvo, prádlo a peníze posílají do Prahy.“

Velké ničení

Přestože přebírání moci proběhlo vcelku klidně, bez výtržností se vznik nového státu nakonec přece jen neobešel – a některé byly takové povahy, že vrhly stín na celé směřování nového státu a vzbuzují spory a emoce až do dnešních dnů.

Týká se to především stržení mariánského sloupu v Praze a dalšího ničení, kterého si nemohl se znepokojením nepovšimnout ani vikář Hrachovec: „3. listopadu konáno velké shromáždění lidu v Bílé Hoře a při návratu večer na Staroměstském náměstí vykonán černý skutek – povalen byl sloup se sochou Matky Boží a při pustém rouhání byla socha rozbita. Tímto byl lidu katolickému při vstupu do nového státu ukázáno, jakým směrem se bude nová vláda bráti. Co platno, že později vydáno prohlášení, že se to stalo mimo vůli národního výboru, že se stal omyl, že lid myslil, že socha P. Marie byla postavena na potupu českého národa a po porážce na Bílé Hoře, že však socha byla postavena 30 roků po této bitvě na poděkování za záchranu Prahy před Švédy, co platno vykrucování, když sloup přeražen na sedm částí a socha Matky Boží zničena. Tento skutek je těžkou urážkou katolického lidu, neboť byl zcela dobře připraven a očekáván.

Mluví se též o přípravě ku shození jiných soch z mostu Karlova do vody, ale prý sešlo z toho.

Zničení sochy Panny Marie na Staroměstském náměstí jest předzvěstí budoucích protináboženských zákonů, k nimž již byly podány návrhy: úprava vyučování náboženství ve školách, civilní sňatky atd.

8. listopadu měly se též všude páliti očistné ohně, kde mělo se spáliti vše, co upomíná na staré doby, jako obrazy císařů, znaky, staré nápisy, erby, ale též misionářské kříže, růžence, sochy svatých, katolické časopisy, vše, co upomíná na bývalé poddanství, na Loyolu (Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu), Dominika, na kult nádherně oděných mravních otrapů (? - zřejmě citát z tehdejšího tisku, protože je zde uveden Lidový deník, večerní vydání z 2/11 2018) a všude po Čechách bylo toho přání uposlechnuto. Jestli se i u nás růžence a sochy svatých upalovaly, nevím, domnívám se, že nikoliv!“

O kus dál si ještě kronika stěžuje: „Radikální vláda nynější…usiluje o zabavení jmění klášterů, vyhnání náboženských řeholí z Prahy, zrušení klášterních škol, což vše jistě se stane. Není tedy velkého rozdílu mezi Ruskem, Uhrami a Německem, zeměmi, kde vládnou tzv. bolševici (komunisti), a námi. To, co se tam děje za prolévání krve spoluobčanů, děje se u nás nekrvavě, hladce, ale výsledek skoro stejný…Poznal jsem se zármutkem smýšlení osadníků svých: Nepotřebujeme náboženství. Bílá Hora, Hus, Řím, atd. – ač to bylo již mnohokrát vyvráceno, stále se to opakuje.“

Dnes téměř neznámé události předznamenaly krátký život a neblahý konec nového státu ještě dřív, než stačil pořádně vzniknout. V roce 1918 se k římskokatolické církvi hlásilo 80 procent obyvatelstva českých zemí a téměř všichni obyvatelé Slovenska. Když si pak nová republika postupně znepřátelila národnostní menšiny (a jaksi mimochodem i šlechtu) a postupně se jí odcizili Slováci také národnostně, stal se vládnoucí establishment menšinou ve vlastním státě. Ten se pak rozpadl při první dějinné nepohodě. Hrachovcovo proroctví, že výsledek „nekrvavé revoluce“ bude nakonec stejný jako v Rusku, se definitivně a tragicky naplnilo v roce 1948.

 Jan A. Novák