Doba kamenná II.

Ivan Bauer, Eva Zirhutová

 

Doba kamenná – dlouhé, předlouhé období dějin, trvající zhruba tři miliony let. Historikové ho pro přehlednost dělí na starší, střední a mladší dobu kamennou (paleolit, mezolit a neolit).

Na scéně se poprvé objevuje Homo - člověk. Pravda, zprvu podobný spíše opici. Menší postava, nízké čelo, z našeho pohledu žádný krasavec. Od opice ho odlišuje něco podstatného – jeho ruce. Jeho šikovné ruce. Vědci dali tomuto našemu prvnímu prapředku jméno člověk zručný. Stejně jako jeho opičí předci sbírá bobule a vyhrabává kořínky, umí ale něco víc, umí si vyrobit nástroje a pomocí nich lovit drobné živočichy. Divočina, která ho obklopuje, je plná nebezpečí, a on se jí učí čelit. Daří se mu to – přežívá díky své schopnosti učit se, přemýšlet, chápat.

Jdou roky, staletí a tisíciletí. Náš pravěký člověk se napřimuje, zdokonaluje své nástroje a jejich používáním i sebe sama. Říkáme mu člověk vzpřímený,  a ještě později, to když se jeho mozek zvětšil natolik, že byl podobný mozku současného člověka, člověk rozumný.

Člověk rozumný – homo sapiens, jak sám název napovídá, už dokáže ledacos obdivuhodného. Zpracovává kosti, dřevo, kůže i hlínu. Využívá oheň, tká látky, šije oděvy. Jeho nástroje jsou dokonalé. Umí je brousit i vrtat. Je vynikajícím lovcem. Líčí pasti. Troufá si i na velká zvířata - medvědy, pakoně i mamuty. Maluje na stěny své jeskyně lovecké scény, tesá sošky. Pravděpodobně i přemýšlí o smrti a klade si otázky. Kam jdou ti, kteří zemřou? Jak jim prokázat úctu?

Skutečnou revolucí ve vývoji pravěkého člověka doby kamenné ale nebylo ulovení velkého zvířete nebo vyrobení dokonalého nástroje, nýbrž zasazení prvního semínka. Stalo se tak v neolitu, mladší době kamenné, asi 6 000 let před n. l. Tento skok ve vývoji člověka byl skokem od nejistoty k jistotě, od hladu k přežití. Lidé začali pěstovat obilí. No a co?, řeknete si. Jenže!

Jenže tím, že člověk začal pěstovat obilí, změnil se zásadně celý jeho život. Poprvé mu nehrozil hladomor. Poprvé nebyl závislý jen na úspěšné lovecké výpravě. Poprvé si mohl udělat zásobu na horší časy a poprvé mohl zůstat na jednom místě. Zemědělec přece neopustí své políčko. Zůstal a postavil si dům.

Bez jediné písemné památky, jen z archeologických vykopávek, z nepatrných stop vystupuje z šera dávných věků obraz tohoto dávného období pravěku. Jsou to často doslova jen střípky – zlomky keramiky, pazourkový hrot nebo popel.

Úžasné svědectví o našich předcích poskytl nález sošky ženy v Dolních Věstonicích na Moravě – Věstonická venuše.  Ukazuje, jak moc si lidé v pravěku vážili ženy – matky a dárkyně života. Takové společnosti, ve které hraje hlavní úlohu žena, říkáme matriarchát.

Člověk tehdy žil ve velmi náročných podmínkách, ale přežil a uhájil své postavení. Obstál díky své schopnosti učit se a spolupracovat. Byla to ale předlouhá a obtížná cesta.