Z deníku hospodáře Mladoty

Ivan Bauer, Eva Zirhutová

Jaro 1948
Rána jsou ještě chladná, ale vrby u potoka už mají kočičky. Vypadá to, že jaro přijde letos brzy. Musím ještě spravit vrata od maštalí a říct Lojzíkovi, ať prohlédne stroje. Táta by se v hrobě obracel, kdybych je neměl v „cajku“. Snad se nám maličké narodí, než začnou práce na poli. Dej nám Pán Bůh dobrý rok.

Kdo ví, co bude? Komunisti se dostali k moci. Gottwald má plnou pusu Ruska a dělnické třídy. No, proč ne? Dobrý dělník nebo dobrý sedlák má co říct, ale v Rusku to prý vypadá všelijak.

 Komunismus? Jeden neví, co si má myslet.  

Zima 1949
Sněhu po kolena, mrzne, až praští. Stahovali jsme dnes dřevo, koně dostali zabrat, ale Pán Bůh zaplať, dřeva je dost a les, radost pohledět. Skoro všechny loňské semenáčky se chytily. Ludmilce bude brzy rok, na jaře jí udělám v sadu houpačku.

Loni tu komunisti založili družstvo, a ať prý taky vstoupíme. Slibují hory doly, ale kdo by o to stál? To může chtít  leda ten, co nikdy nedělal na svým, kdo se nestaral o svůj dobytek a svoje pole a les. Včera v hospodě povídal Málek, že budou komunisti zabírat sedlákům půdu. Prý po vzoru Ruska. Raději nedomýšlet.

Komunisti. Jestli ten stát povedou jako to družstvo tady, tak potěš Pán Bůh. Nevěřím jim ani zlámanou grešli.

Podzim 1951
Už týden se válí mlhy, nevlídno, až je z toho jednomu nanic. Zima na sebe letos nedá dlouho čekat.  Naštěstí je už úroda ve stodole, jen na sadu zbývá sebrat jablka. Ludmilka už začíná chodit.
Tak tu máme pátým rokem komunismus. Od slibů se přešlo k vyhrožování. Kdo nepůjde dobrovolně, tomu prý stejně všechno seberou, a ještě bude mít polízanice. Někdo to už nevydržel a do družstva vstoupil, ještě je nás ale dost, co si stojíme za svým. Jenže před měsícem chodila po vsi komise. Obcházeli všechny statky. Šel s nimi i Rajlich. Nikdá se neuměl postarat o své a teď má hlavní slovo.

Sýkoru nařkli, že špatně hospodaří, všechno mu sebrali. Rodinu Dřízů naložili na náklaďák i se starou tetou a odvezli je někam do pohraničí. Jen peřinu si mohli vzít a raneček jídla. Když vyváděli u Votrubů z maštale koně, starej Votruba to neunesl, utekl. Druhý den ho našli na větvi u vrbiček.

Čekám, kdy dojde na mě. 

Mám pro strach uděláno, ale o ženu a Ludmilku se bojím.

Léto 1955
Vzpomínám na vás. Vidím Vás na dvorku, jak sypete kuřatům, jak večer sedíte na zápraží, sluníčko pomalu zapadá za Routovu stodolu. Dá Pán Bůh, zase budeme spolu. V lednu budu mít odkroucenou polovinu, ještě čtyři roky.

Máme tu teď dobrou partu. Na cele jsou s námi dva kněží a jeden člověk, co učil historii na filosofické fakultě. Řekl něco ostřejšího na adresu prezidenta a dostal čtyři roky. Než přijdu domů, budu znát dějiny lépe než Kostková, co nás měla na základce. Jen tam dole, v podzemí, tam se ukrajují naše životy rychleji, než jsme si ochotní připustit.

Tak Ludmilka jako jediná není v pionýru? Jsi statečná ženská, Vlasto!

Gottwald prý pronesl v parlamentu větu: „ My se chodíme do Moskvy učit, jak vám zakroutit krkem.“
Až jednou tahle hrůza skončí, bude třeba spočítat, kolik hlav to odneslo.  

Jaro 1967
Jaro přišlo letos brzy, ani jsem nestihl prořezat jabloň u vrátek. Nikdy už to nebude jako dřív. Osm let pod zemí, zdraví pryč.

V televizi včera ukazovali, jak někde zase postavili sochu Masaryka. Lidi jsou plní optimismu, demokracie se skloňuje ve všech pádech. A noviny bez cenzury už se zase dají číst. Jen aby ti nahoře,  Dubček, Stránský, Svoboda, měli dost síly to proti Rusku ustát. Nebudou to mít lehké.

Snad Ludmilku čeká lepší budoucnost, než byla ta naše. Do škol se zase vracejí kantoři, co byli vyhození nebo zavření, může se otevřeně mluvit i otevřeně psát.

Říkají tomu komunismus s lidskou tváří, ale já vím svý. Do tý tváře jsem se díval osm let hodně zblízka.

Zima 1969
Smutnej čas. Nebe ocelový, až z toho jde mráz po zádech. Těžce se mi dýchá, uran si bere svou daň.

Zítra pohřbívají Palacha. Lidi přijdou. A nebude jich málo, ale na „velkýho bratra“ to nestačí. Přijel si nás pohlídat s tanky. Zase se bude zavírat. Lidi, co nechtějí mlčet, to odnesou.

Všechno jednou skončí, komunismus není výjimkou. Jen já se toho už asi nedožiju.

Zima 1989
Poslední zvonění! Konec vlády jedné strany! Havel na hrad! 

Tak jsme si to vyzvonili.