Lípa

 

Lípy - družné stromy. Lidé se pod nimi scházeli v důvěře a pospolitosti. Měli bychom sázet nové a šetřit stařenky.

„Znám lípy na křižovatkách cest, obrovské lípy u samot, na vsích, lipovou alej vedoucí do zámku vévodova, ale v srdci nosím ty, kde jsme si hráli jako děti. Podnes voní v mých vzpomínkách.“, vyznává se Jaroslav Duriš ve své knížce o stromech.

Lípa žije dlouho, řadu století, a zdobí každou krajinu, byť už je věkem zkroušená a vykotlaná.

Botanikovi je lípa stromem listnatým, kvetoucím od června do srpna s květy o pěti lupíncích s medovou kapkou na vnitřní stěně. Poučil by nás, že v Čechách najdeme druh malolistý a velkolistý, ale poněvadž je mezi oběma mnoho přechodů, není snadné najít lípu, o níž bychom zcela bezpečně řekli, zda je to ta či ona.

Včelař by vychválil kvalitní, téměř tekutý lipový med a lípu s téměř šedesáti tisíci květy jako pastvu pro včeličky.

Řezbáři si oblíbili její bílé, měkké a lehké dřevo, z něhož jsou vyřezány slavné oltáře a madony s dítětem.

Léčitel by doporučil voňavý léčivý čaj.

Lípa v překladech různých národů vždy značí ohebnost, měkkost, vřelost, mír. Proto se asi spory dříve řešily pod starou lípou. Naladí prý soudce milosrdně, rozhádané strany smíří a na světlo se dostane čistá pravda.

V Klokočově na návsi mají starou, prý tisíciletou lípu. Povídá se, že pod ní zastavil a spočinul Karel IV. se svou družinou léta páně 1370. Na jejím kmeni je deska s nápisem:
„Tisíc skoro let přeletělo přes moji hlavu a jsouc nejstarší v království, mohu vyprávět o sv. Václavu, o slávě Žižkově a Jiříkově, o ponížení lidu českého po bitvě bělohorské.
Stáří moje nechť vzhlíží k šťastným dnům příštích věků.“