Zámek v Nalžovicích

 

Nalžovický zámek, bloková stavba obdélníkového půdorysu, se nachází v západní části obce. Skládá se ze tří částí: střed je dvoupatrový s mansardovou střechou (tj. s podkrovím) a čtyřhrannou věžičkou, postranní části jsou jednopatrové. Budovu doplňuje několik vikýřů a vysokých komínů, kromě okapní římsy zůstává bez ozdob.

Dnešní podobu získal zámek až v polovině 18. století, předtím stála na jeho místě gotická tvrz obehnaná příkopem a valy. O jejím původu víme jen tolik, že v prvním písemném dokladu o obci Nalžovice z roku 1364 již stála dokončená na svém místě. Tehdy byl jejím majitelem pan Vilém, roku 1405 pan Ctibor a ze zmínky z roku 1446 vyplývá, že na ní sídlil pan Ctibor se svou manželkou Markétou. Jejich dcera Marta si v roce 1462 vzala jistého Václava Rožně z Nelžejovic (stará podoba názvu obce), ačkoli se předtím domlouvala na sňatku s Přechem ze Sedlčan.

Na počátku 16. století získali nalžovickou tvrz Břekovcové z Ostromeče, kteří v letech 1548-1560 připojili Nalžovice k Červenému Hrádku. Rod Břekovců obýval objekt až do roku 1603.

Tvrz přešla sňatkem vdovy po posledním Janu Břekovcovi s Vladislavem Vratislavem do vlastnictví Mitroviců, ovšem ne nadlouho. Během druhé poloviny 17. století se stala nalžovická tvrz předmětem zájmu několika vysoce postavených osobností, např. Mikuláše Franchimonta z Frankenfeldu působícího na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě. Jeho syn, Antonín Alexandr, dal v letech 1690-1694 na přilehlém pozemku vystavět kapli, jejíž dominantou se stala socha Matky Boží Bolestné. Dodejme, že v té době stála na místě dnešního zámku ještě stále gotická tvrz s poplužním dvorem.

Poměrně krátce sídlili na tvrzi Koniášové z Vydří, jejichž vymření byla budova svědkem. Josefa Konstancie, dcera Antonína Alexandra Franchimonta, po skonu svého syna vymohla do kaple trvalého kaplana a chodila se do ní denně modlit. Teprve Josefin synovec a dědic, Jan Václav Alsterle z Astfeldu a Vydří (dědičný korouhevník českého království), dal zasypat příkopy a odstranit valy – a v letech 1750-1760 vyrostl jeho zásluhou na místě gotické pevnůstky barokní zámek tak, jak jej známe dnes. Přestavba byla finančně jistě velmi náročná, avšak Asterle byl schopný člověk a vybudoval si nadmíru úspěšnou kariéru; byl např. i viceprezidentem zemského soudu.

Roku 1788 přišla první událost, která neblaze zasáhla zámeckou kapli: byla vykradena. Podle zápisu z farní knihy „zlodějové pobrali mnoho bohoslužebných rouch“. Pověst říká, že v onu noc se vsí směrem ke kapli valily hořící sudy. Lidé však byli příliš vystrašení, takže zůstali v bezpečí svých domovů. Teprve druhého dne zjistili, co se stalo. Mnozí považovali hořící sudy za varování, které bohužel zůstalo nepochopeno.

Ani Alsterlové si však nalžovický zámek nepodrželi dlouho. Brzy po smrti Jana Václava roku 1799 se jeho dcera Jindřiška rozhodla barokní budovu prodat a následujících dvacet let se majitelé objektu rychle střídali.

V roce 1821 získal zámek Maxmilián, svobodný pán ze Scharffenstein-Pfeilu, a o dva roky později přišla druhá pohroma – střecha kaple chytla plamenem od požáru nedalekého dvora a celá budova utrpěla značné škody. Mariánskou sošku se podařilo zachránit – byla dočasně umístěna v kostele na Chlumu. Ono „dočasně“ se však protáhlo na plných třicet šest let. Teprve roku 1859 byla, především zásluhou hraběte Nostice-Rhinka, dokončena obnova kaple, jejíž součástí byla též přístavba rodové hrobky. Ta je v současnosti prázdná.

Maxmiliánův rod obýval nalžovický zámek do roku 1924, kdy jej prodal podplukovníkovi Františku Brusákovi. O tři roky později budova opět změnila majitele, neboť po rozvodu manželů Brusákových ji odkoupila Eleonora Schwarzenbergová jako dar k maturitě pro svého syna – budoucího JUDr. Františka prince Schwarzenberga.

Za 2. světové války byl komplex využíván k vojenským účelům, z kaple se stal sklad protitankové munice a zámek obýval nejvyšší protektorátní soud pro provinilé příslušníky jednotek SS – odsouzenci se v areálu často i popravovali. Někdy v té době se ztratila zmiňovaná socha Matky Boží Bolestné; Čeněk Habart ji totiž ještě roku 1941 popisuje jako součást kaple.

Mezi lety 1948 a 1989 byl objekt zabaven, sloužil nejprve jako domov důchodců a od roku 1986 jako ústav sociální péče pro mentálně postižené dívky. Po roce 1989 byl zámek navrácen a záhy odkoupen Středočeským krajem. Zámek i kaple byly opraveny a v současnosti je komplex známý jako Nalžovický zámek, poskytovatel sociálních služeb.

Stručná historie nalžovického zámku

Pavel Žak

 

BAZAL, Karel. Pověsti Sedlčanska, Třetí díl, Paměti dávných křížků. Pelhřimov : Nová tiskárna, 2007. 135 s. ISBN 978-80-86559-74-2.
SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl patnáctý. Praha : Šolc a Šimáček, 1927. 340 s.
OKROUHLÍKOVÁ, Marie. Majitelé Nalžovic od nepaměti do roku 1940. Nalžovice, 2005. 3 s. (D 424)
OKROUHLÍKOVÁ, Marie. Bylo – nebylo. Nalžovice, 2003. [s. p.] (D 424)
HABART, Čeněk. Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Díl IV. Sedlčany : AlfaPrint, 1994. 756 s. ISBN 80-901734-0-3.
nalzovicky-zamek.webnode.cz