Husité - listujeme v kronikách (pomůcka do výuky pro 4. - 5. tř.)

 

úryvek z kroniky
Lidé byli smutní, už nikdá nebude slyšet hlas Mistra Jana. Jejich zastánce byl hanebně upálen toho léta 1415. Reptali, bouřili se, shromáždění pořádali ve znamení kalicha. Husité míří do Prahy. Vypravil se i početný lid z našeho kraje. Nenadáli se ničeho zlého, byli však na cestě přepadeni družinou Petra ze Šternberka, který kalichu nepřál a přívržence husitů zle pronásledoval…

 

komentář
Úryvek vypovídá o době před pěti stoletími, kdy kněží hlásali lásku a pokoru, ale sami žili v hříchu a blahobytu. Do čela reptajících věřících se postavil Mistr Jan Hus. Za troufalost kritizovat církev byl roku 1415 upálen. Tento čin lidi neumlčel, naopak probudil ještě větší vlnu odporu. Tentokrát to ale už nebyla jen slova namířená proti církvi, ale i cepy a palcáty. Zrodilo se husitství a s ním války, zabíjení, ničení a nepřátelství dvou táborů věřících, přívrženců kalicha (husitů) a vyznavačů kříže (katolické víry).

 

PŘÍBĚH Z DOBY, KDY VLÁLY KOROUHVE S KALICHEM

„Pozor, bratře! Nevyjížděj tak daleko,“ zvolal rytíř Sokol na jezdce, který se od skupiny oddělil. Oslovený – zeman Janek – se otočil: „Vždyť bychom se….“ nedořekl. Byl slyšet ostrý hvizd, z lesa vylétl šíp. Janek zakolísal v sedle, kopí mu projelo bokem. Na cestě se vynořili cizí ozbrojenci, koně se vzpínali, kopyta rozvířila oblaka prachu. Sokol viděl, že s Jankem je zle. Prodral se k němu, rozdával rány vlevo vpravo, až nakonec raněného vyzvedl k sobě do sedla. Jeho kůň pod dvojnásobnou vahou zakolísal, ale brzy zas našel rovnováhu. Sokol ho dovedně vedl k okraji cesty. Boj ustal, útočníci se rozprchli nebo padli. Družina se sešla na poradu, kam zamířit s raněnými.

Ivan Bauer