Židovna

 

Vysoký Chlumec má bohatou historii a to nejen díky zámku a „podzámčí“, ale i díky událostem, jež se tu odehrály. V minulém roce tu byla zrekonstruována skupina budov, která kdysi patřila židovskému obyvatelstvu. Nyní je v upraveném prostoru příjemná restaurace s názvem Židovna. Zajímavé téma nabízí zajímavou práci ve výuce.

Společně s lektorkami projektu WOSA  paní Krüger a paní Zirhutovou jsme připravili toto téma do výuky tak, aby se na něm děti učily nejen historické informace, ale i dovednostem jako uvažovat, myslet, umět klást otázky a číst způsobem, který rozvíjí čtenářskou gramotnost. Výtvarnými činnostmi se děti „dotkly“ záhad tohoto zvláštního tématu a hledáčkem fotoaparátu na vycházce s družinou pak nalezly to, co se nedá objevit ve školních lavicích.

 

Tereza Křenková

 

 

 

Téma jsme otevřeli článkem Židovna, se kterým s dětmi pracovala lektorka kritického myšlení paní Květa Krüger. Text uvedený níže je nejen ukázkou její práce jak rozvíjet u dětí čtenářské dovednosti, ale i reflexí a v tomto případě sdílenou radostí z didaktické práce.

 

 

Při promýšlení přípravy práce sčlánkem Židovna jsem se rozhodla,vzhledem k jeho charakteru, použít metodu práce podvojný deník. Protože mě paní Křenková upozornila, že v její třídě jsou mezi čtenáři veliké rozdíly, rozhodla jsem se, že si podvojný deník zkusíme nejdříve na snazším textu.

 

Na to často ve škole zapomínáme, že získat obsah z náročného textu a zároveň pobrat všechny výzvy, které v sobě určitá metoda skýtá, není možné najednou. Zvolit nejdříve jednodušší text, na něm metodu zvládnout a pak předložit žákům text obtížnější je jedna z možností, jak kompetentně pracovat s metodami, které umožní dětem hlubší porozumění.

 

Zvolila jsem text pro začínající čtenáře, který je vtipný a doufala jsem, že by děti mohl svou pointou potěšit. V první hodině jsme četli příběh Divné boule z knihy Arnolda Lobela Pan Sova. Příběh je krátký, uzavřený, takže se děti dozvěděly, jak dopadl a zároveň bylo dostatek času na vytvoření podvojného deníku.
Děti si dokonce vzpomněly, že už s podvojným deníkem kdysi se svou paní učitelkou pracovaly, ale postup si nevybavily.

 

Nejdůležitější bylo proto ukázat, jak má vypadat komentář, ze kterého se ostatní čtenáři něco dozvědí, který je zajímavý a jeho úvaha nezůstává na povrchu.
Vybrala jsem si z prvního odstavce úryvek a nahlas jsem říkala, co bych do komentáře mohla napsat. Modelovala jsem, odkrývala jsem, co mi jde při čtení hlavou, to neviditelné jsem vypouštěla do světa…
Když děti psaly své citáty do deníku, zapsala jsem na tabuli i komentář, aby děti viděly konečnou podobu a mohly porovnat, jak se to lišilo od mého hlasitého přemýšlení.

 

V druhé vyučovací hodiny jsme měly čas na text o místní budově, která se nazývá Židovna.

 

 

Před čtením textu

 

Nejprve jsem dětem dala list papíru, na kterém byly fotky. Všechny měly něco společného se židovskou kulturou. Zadala jsem dětem úkol k prohlížení a přemýšlení:
Úkol: Co je na obrázcích? Co umíš pojmenovat, pojmenuj a napiš k obrázkům.

Dětem stačila na práci chvilka. Než jsem jim dopřála sdílení ve dvojicích, ocenila jsem, že dodrželi mou prosbu a úkolu se zhostili zcela samostatně.

Následoval úkol pro dvojici, ve kterém si děti neměly ukázat jen své poznámky, ale ještě promyslet NAŠE TÉMA:
Úkol pro dvojici: sdílení PL s fotkami a vyvození tématu – Jak tyto obrázky mohou souviset s vaší obcí?

Děti na židovnu přišly ihned. Prozradila jsem jim, že o židovně si dnes budeme číst.

Dál jsem se jich ptala, co mají ve svých hlavách se slovem Žid spojeno.

Děti toho dokázaly vymyslet víc, než jsem čekala.
Poslední otázku, kterou jsem ještě před čtením položila, byla tato: O čem by asi mohl být text s názvem Židovna? Co byste se v takovém textu rádi dočetli?

Otázky, které jsem položila před čtením, jsou předvídací. Předvídání patří mezi základní čtenářské dovednosti, které pomáhají porozumění textu. Když čtenář umí předvídat, dokáže například předem odhadnout, zda text, který čte, mu nabídne odpovědi na jeho otázky, zda ho má cenu číst do konce. Nebo zda se může na text těšit, protože mu nabízí téma či žánr, který má rád. Předvídání není hádání. Při předvídání se čtenář opírá o vodítka, která nachází v textu, nebo která plynou z jeho dosavadních životních zkušeností.

Původně jsem si myslela, že si to děti řeknou opět ve dvojicích, ale spontánně mi to někteří začali říkat, tak jsme při tomu zůstali a dala jsem možnost promluvit všem, kteří chtěli.

Příležitost sdílet výsledky přemýšlení ve dvojicích dávám dětem ráda a často. Je to efektivní způsob, jak děti uvyknout tomu, že ve škole se čas věnuje vlastní práci, a že to je dobře investovaný čas, protože paní učitelka dbá na to, aby nemluvili nahlas stále ti stejní nebo ti, kteří se hlásí, ale mluvili a pracovali co nejčastěji všichni. Sdílení ve dvojicích je způsob, který to učiteli umožňuje.

Pak jsme se již pustili společně do čtení. Někdy jsem četla já, někdy předčítali žáci.
Ke čtení dostali děti tento čtenářský úkol:

Podtrháváme si citáty, které nás zaujmou, protože si vytvoříme opět podvojný deník.

 

 

ŽIDOVNA

 

Vracím se z vycházky. Sněží. Sníh už pokryl náves a pořád hustě padá. Za týden jsou Vánoce, letos budou bílé. V Židovně se ještě svítí. Stojím a dívám se zpovzdálí. Rozsvícený stromek, dva hosté u stolečku i servírku jsem zahlédla, jak spěchá kamsi dozadu. Těším se domů na čaj. Zavírám vrátka... ještě jeden pohled zpátky. Tajemný obrys budov se ztrácí v husté chumelenici.
…………………

 

1. přestávka: Kdo to vypráví? Kdo by to mohl být?

 

Tato otázka děti strhla. Neustále se k ní i v dalších přestávkách ve čtení vraceli. Prozkoumávali, kdo by to mohl být. Navrhovali různé osoby z vesnice, navzájem si je vylučovali… Bylo to úžasné sledovat jejich zápal a opravdový zájem.

 

Pevně tisknu hrnek čaje, prokřehlé ruce se zahřívají. Myšlenky mě vracejí k rozsvícenému okýnku. Nikdy jsem nebyla vevnitř. Nikdy. Ani jako malá holka, když jsem tudy chodila denně do školy. Nad Židovnou viselo něco ... Neumím to pojmenovat. Bála jsem se těch starých budov, které se k sobě tiskly jako ptáčata na hnízdě. Maminka mi vyprávěla, jak nacisti za druhé světové války odváželi Židy do koncentračních táborů, odvezli i ty z Vysokého Chlumce. Povídalo se, že tu ještě před válkou bydleli nějací Elišákovi a i ty že osud stíhal ránu za ránou.
Židé? Co o nich vlastně vím? A přitom žili tak blízko nás.

…………….

 

1. přestávka: Co jsme se dozvěděli o tom, kdo tohle vypráví? (žena; jak asi stará?)
   Co o Židech víme my? Víme něco víc/podrobnějšího než vypravěčka?

 

Vracím se z vycházky. Mrzne, až praští. Nový rok začal klouzačkou. V Židovně se ještě svítí. Zajdu tam!  Z kuchyně to zavonělo vanilkou, mám pocit, jako by tu vonělo všechno čistotou a novotou. Je mi příjemně. Sedám si k okýnku a objednávám teplý čaj. Rozhlížím se kolem sebe. Na stěně visí svícny s hořícími svíčkami, u dveří stojí kachlová kamna a kolem stolů vysoké krásné židle. Nejvíc se mi ale líbí kamenné zdi. Chtěla bych se jich dotknout. Pohled mi padnul na první stranu jídelního lístku, Židovna... Pomalu a váhavě čtu, snad z obavy, že se dozvím něco, co vědět nechci. Znovu se mi vynořuje otázka. Židé? Co o nich vlastně vím? Žili tak blízko nás. Popíjím teplý čaj a přemýšlím, co udělám zítra. Zajdu do knihovny a začnu pátrat po příbězích lidí, v jejichž domě dnes usrkávám teplý čaj.

 

1. přestávka: Co by vás o Židech zajímalo? Co byste se o nich chtěli dozvědět? Kdo by uměl sehnat nějaké materiály, z nichž bychom se dozvěděli více podrobností?

(mohu zapisovat na tabuli­­­)

 

Tuto otázku jsem nakonec nepoložila. Děti byly tak pohlcené předchozí debatou, že jsem se rozhodla jejich emoce nenarušovat podnětem, pro který už tam v tu chvíli nebylo místo.
Navíc jsem věděla, že já téma židovství jen otvírám a budou následovat další hodiny, ve kterých bude téma ve spojení s Vysokým Chlumcem probádáno.
Otázku tu však nechávám jako příklad otázky, kterou je možné položit…

Po dočtení textu následoval zápis do podvojného deníku.
Děti si měly vybrat alespoň jeden citát, který si zapíší a opatří vlastním komentářem.

Toto zadání všichni splnili a někteří si zapsali i dva citáty.

Pak jsme text procházeli a četli jsme si citáty s komentáři. Paní Křenkovou i mě potěšilo, že při této příležitosti se již nikdo neostýchal svůj vybraný citát přečíst pro celou třídu nahlas a k němu i komentář. Děti naslouchaly předčítání pozorně a spontánně zvolávaly: Jéé, to jsem si vybral/a také. Já přečtu to moje…

Byla to čirá radost to nadšené sdílení pozorovat a vést…

 

Květuše Krüger

 

 

Čtení textu u dětí vybudilo nejen otázky související s židovskou historií, ale  i otázky, kdo mohl text napsat, kde bydllel, ze kterého domu je vidět Židovna...

Záhadu napsání článku jim přišla zodpovědět jeho autorka, paní Zirhutová. Nejprve se dětí zeptala, co vše by se od ní chtěly dozvědět, pak ale dala odpověď jen na otázky dvě: „ Psala jste  článek? ANO. Žila jste na Vysokém Chlumci? NE."  Děti zjistily, že se sice mohou ptát na cokoliv, ale odpověď dostanou jen na otázky, na které se dá odpovědět slůvkem ANO nebo NE.
Někdo porozuměl okamžitě a začal se ptát, někdo později. Postupně se  přidávaly  i ostatní a nakonec většina dětí byla schopna otázky tohoto typu vymýšlet. Záhada sepsání příběhu byla odhalena. Paní Zirhutová má syna, jeho žena bydlela na Vysokém Chlumci, chodila tu do školy, nedaleko židovny žijí  ještě dnes její rodiče, zajímá se o židovství,  navíc dokonce studuje hebrejštinu.

 

Pro výuku vědomostí k tématu židovství jsme získali z programu Místo pro život sady obrazových kartiček s komentáři na rubové straně:

Izrael - země Židů, Jeruzalém - hlavní město Izraele, židovská (Davidova) hvězda - symbol židovství, hebrejština - židovská řeč, synagoga - židovský chrám, bible - kniha o bájných dějinách Židů, Jahve - Bůh,  sedmiramenný svícen - židovský symbol, biblický příběh o Adamovi a Evě, biblický příběh o Babylonské věži, biblický příběh o Mojžíšovi, biblický příběh o potopě světa

 

 

 

Po zahřívacím kole s otázkami udělaly děti skupiny po dvou až třech, každá skupina dostala sadu kartiček s vyobrazením klíčových slov, symbolů a událostí o židovství.  Děti měly za úkol prohlédnout si obrázky, povídat si o nich, ale nepodívat se na jejich zadní stranu. Věděly, že všechna vyobrazení nějak souvisejí s probíraným tématem:  židovství, židovna.  Po chvíli dostala každá skupina tři barevné papíry. Na bílý papír měly děti za úkol umístit ty obrázky, kterým rozumí, ví co je na nich vyobrazeno, na zelený papír ty, o kterých ví jen něco nebo si nejsou správnou odpovědí jisty, na černý papír ty, jejichž význam neznají.

Poté si skupiny vzaly své obrázky z bílého papíru a sesedly se do kruhu. Střídavě,  kdo věděl, význam obrázku vysvětlil, načež jsme se konečně podívali i na rubovou stranu kartičky a přečetli si zapsané vysvětlení. Takto jsme pokračovali i s obrázky na zeleném a černém papíru. Pokud při odhalování významů karet vyvstala otázka, která souvisela s tématem jen částečně, zapsali jsme ji na tabuli a po probrání všech kartiček se k nim vrátili.

 

 Dalším  úkolem, který na děti čekal, bylo odhadnout svoje schopnosti. Děti věděly, že sady kartiček budou mít  k dispozici ve třídě, že si je budou moct brát samostatně nebo ve dvojici a kdykoliv si je prohlížet nebo se je učit. Na papírek  si každý žák napsal číslo – počet informací, o kterých se domnívá, že je schopen se naučit, tj vysvětlit jejich význam. Více než třetina žáků si zapsala číslo 13, tj. celou sadu informačních karet. Žáci si nakonec stanovili i dobu, kterou potřebují na procvičení a zafixování informací – 3 dny.

V hodině, kterou jsme chtěli věnovat zhodnocení nových vědomostí, si žáci sedli do dvojic, ve kterých měli k dispozici sadu karet. Žáci si ve dvojici sdělili svůj odhad a měli možnost si ho i takto ověřit. Pak následovalo společné hodnocení, ve kterém převažovalo nadšení z toho, že si buď pamatovali všechny pojmy nebo že si pamatují víc, něž odhadovali. Ale byli i takoví, kteří svůj odhad přecenili a na kartičky "zapomněli". 

S žáky jsme si domluvili, že podobné společné zkoušení z těchto karet zopakujeme ještě za 3 měsíce. 

 

Téma bylo pro děti tak zajímavé, že jsme se rozhodli věnovat mu víc, nežli je ve výuce na prvním stupni běžné.
Poněvadž závěrem celého tematického bloku Židovství měl být výlet na židovský hřbitov do Kosovy Hory, připravila paní ředitelka Burianová pro děti výuku pomocí pracovních listů ................... zaměřenou na informace, které jsou s těmito vzácnými smutnými historickými místy spojeny: hebrejské písmo, hebrejská řeč, židovská jména, tradice.
Děti se například dozvěděly, že je židovským zvykem pokládat na hroby místo květin kamínky, vytesávat na náhrobky symboly, které souvisejí se jménem nebo povoláním zemřelého (lev, jelen, medvěd, nůž, nůžky, hmoždíř...) a další zajímavé zvyklosti.

Výlet......
   
 

 

 

 

Davidova hvězda - v každém cípu jeden den stvoření, uprostřed den nejdůležitější - sabat, den odpočinutí.

 

bude doplněno

 

Na fotografické vycházce s Martinem Voříškem pracovaly děti se třemi okruhy otázek (úkolů):

1) Co je v Židovně původní - co tu zůstalo z minulosti (kamenné zdivo, modlitebna, štuky...)
2) Co je současné, ale v jiné podobě tu pravděpodobně bývalo i dříve (hodiny, osvětlení, poštovní schránka, pití piva, kamna...)
3) Pohledy z okna, na co je ze Židovny vidět

Kromě těchto tří okruhů otázek mohly děti na konec vycházky udělat několik záběrů i mimo zadané úkoly, vyfotografovat, co je zaujalo.