Židé - jazyk a řeč

 

„Když je kibic gauner a na melouchu čachruje a hraje karban, je z toho šlamastika a čurbes v pajzlu. A všem je z toho nakonec šoufl.“ Jak souvisí tento podivný a výrazně nespisovný český text s tím, jak mluvili Židé v Čechách a na Moravě? Brzy se to dozvíme. Ale vezměme to hezky po pořádku…

Hlavním jazykem Židů byla a je hebrejština, která patří mezi semitské jazyky. K jejímu zápisu se používá hebrejské písmo, texty se zapisují zprava doleva a zpravidla jen pomocí souhlásek. Poté, co byli Židé po zboření druhého jeruzalémského chrámu (r. 79) rozptýleni do mnoha koutů světa, vznikla celá řada dalších židovských jazyků, ovlivněných místními jazyky. K jejich vzniku vedla především izolace Židů od ostatního židovského obyvatelstva. Hebrejština už Židům nesloužila jako jazyk každodenní komunikace, ale jako jazyk náboženský, školní a knižní. Na rozdíl od latiny se ale nikdy neproměnila v mrtvou řeč: Uchovala se v každodenních modlitbách, pravidelným čtením při bohoslužbách, mnoho zbožných Židů jí hovořilo v sobotu a o svátcích.

Z nově vzniklých židovských jazyků byly nejrozšířenější jidiš (židovská němčina) a ladino (židovská španělština), ale jmenovat můžeme též například židovskou arabštinu, židovskou turečtinu nebo židovskou perštinu. Jazykem jidiš mluvili židovští obyvatelé západní, střední a východní Evropy, tedy i Židé v Čechách a na Moravě. Název jazyka vznikl zkrácením výrazu „jidiš dajtš“, tj. „židovská němčina“. Vychází totiž ze středověké podoby němčiny, se kterou se Židé setkali v období, kdy sídlili v Porýní. Odkud poté putovali na východ – do Čech, na Moravu, do Slezska, Maďarska, Polska a Litvy.

Podoba jidiš, kterou mluvili čeští a moravští Židé, se většinou nazývá západní jidiš, někdy také „pemiš-tajč“ nebo „tajč-meriš“. Jak tento jazyk vypadal? Zapisoval se hebrejským písmem a kromě německého základu a prvků hebrejštiny (či aramejštiny) obsahoval i slova slovanského původu. Příbuznost jidiš s němčinou je u některých slov zřejmá na první pohled. Příkladem může být počítání od jedné do deseti: ejns, cvej, draj, fir, finf, zeks, zibn, acht, najn, cen. Z dalších slov, jejichž význam pochopí každý znalec němčiny, jmenujme třeba bichl (knížečka), brojt (chléb) nebo velt (svět). Z hebrejštiny se v jejich řeči dochovaly výrazy jako např. šolem (mír), chochem(moudrost) nebo goj (člověk, který není Žid). Ze slovanských jazyků například večere(večeře).

A tak byla v Čechách a na Moravě po dlouhá staletí každodenním jazykem Židů čeština a západní jidiš, náboženským jazykem pak hebrejština. A aby toho nebylo málo, časem přibyla ještě němčina. Už situace po Bílé hoře přiměla Židy, aby při stycích s úřady nahrazovali češtinu němčinou, ale až doba vlády Josefa II. přinesla systematickou germanizaci Židů, která byla daní za tolerantnější zákony vůči tomuto obyvatelstvu. Znalost německého jazyka začala být pro Židy nezbytná.

Židé byli povinni vést v němčině veškeré záznamy obce, až do té doby psané hebrejsky či v jidiš. V židovských školách se hlavním vyučovacím jazykem stala němčina, zatímco hebrejština byla jen jedním z předmětů. Německy museli umět studenti i učitelé. V němčině se Židé obraceli na úřady i šlechtice, pod jejichž záštitou žili. Po staletí kázali rabíni v synagogách hebrejsky a v jidiš, ale vlivem josefínských dekretů začali kázat německy. Hebrejské modlitební knížky byly tištěny s německým překladem. Němčina se i v česky mluvících rodinách začala postupně spojovat s židovskou vírou.

V 70. letech 19. století část židovského obyvatelstva Čech sympatizovala s bojem proti rakouské nadvládě a začala přecházet od němčiny k češtině.  V 80. letech 19. století byla zřízena v Praze první modlitebna, kde se kázalo česky, byly vydány první české překlady hebrejských modliteb a české náboženské učebnice. Mnoho Židů bylo dvojjazyčných, ve své každodennostipoužívali jak češtinu, tak němčinu a bezděky přecházeli z jednoho jazyka do druhého. Jidiš v českých zemích pomalu začalo ztrácet na významu.

Ke zkáze jidiš zásadně přispěl holocaust, který byl likvidací velké části mluvčích tohoto jazyka. Dnes v jidiš hovoří a čte jen nemnoho Židů, a to především ve Spojených státech, v Izraeli a v některých oblastech bývalého Sovětského svazu. V roce 1978 bylo tomuto (podle mnohých pomalu zanikajícímu) jazyku prokázáno vysoké uznání udělením Nobelovy ceny za literaturu americkému židovskému spisovateli I. B. Singerovi, který v jidiš napsal řadu románů.

Některá „židovská“ slova (tedy původem z hebrejštiny nebo jidiš) se stala součástí češtiny. Jedná se jednak o výrazy náboženského charakteru (aleluja, amen, eden, cherubín, betlém, satan), které v češtině zdomácněly hlavně díky Bibli kralické. Do češtiny se také prostřednictvím bible dostala spousta původně hebrejských stylistických obratů, rčení, přísloví i metaforického vyjadřování. Další kategorii pak tvoří slova související se židovským náboženstvím: chanuka (jeden ze židovských svátků), menora (svícen), rabín (židovský duchovní), jarmulka (rituální pokrývka hlavy), košer (rituálně čistý, vhodný).

Na opačném pólu najdeme slova náležející k pokleslé mluvě. Většinou se k nám dostala prostřednictvím německého argotu (tajná mluva společenské spodiny, v minulosti zejména tuláků, žebráků a zlodějů) a v češtině je považujeme za nespisovná: pajzl, gauner, kibic, šoufl (podlý, nízký, často ve rčení je mi šoufl, tedy necítím se dobře), melouch, čachrovat, čurbes, karban, šlamastika. A tu a tam proniklo do našeho jazyka i něco mezi těmito dvěma póly: slova, která se do češtiny dostala prostřednictvím našich někdejších židovských spoluobčanů, například mešuge (trhlý, padlý na hlavu), chucpe(drzost, troufalost).

Mnozí Češi výrazy přejaté z jidiš běžně používají, aniž by věděli cokoliv o jejich původu. Bez problémů tak všichni rozumíme i textu z úvodu tohoto článku:„Když je kibic gauner a na melouchu čachruje a hraje karban, je z toho šlamastika a čurbes v pajzlu. A všem je z toho nakonec šoufl.“ A po přečtení článku už také víme, kde se v češtině všechna tato nespisovná slova vzala.

Martina Zirhutová