Kolářství

 

Vedle kováře byl nejdůležitějším řemeslníkem v obci kolář (koloděj). Taková dvojice se navzájem doplňovala a tvořila společně, kolář vytvořil dřevěné dílo a kovář jej okoval – výtvor tak získal nejen na odolnosti, ale ruční práce měla i svou uměleckou hodnotu. Často byla tato dvě zaměstnání spojována do jednoho cechu.

Podle názvu poznáme, že hlavním výrobkem koláře bylo kolo, které také zdobilo cechovní znak. Ve středu se nacházel náboj (hlava) s osmi dokola vyvrtanými otvory, do něhož se zasazovaly špice (paprsky) z tvrdého dřeva, na konci blíže do středu mírně rozšířené. Vlastní „kolo“ tvořily loukotězohýbaného dřeva. Pokud by se zakřivená součástka rovnou vyřízla z rovného dřeva, porušila by se vlákna a výrobek by výrazně ztrácel na pevnosti a odolnosti. Loukotě se proto napařovaly a silou tvarovaly, následně se napnuly na formu a nechaly se důkladně vyschnout, čímž se zafixoval jejich zahnutý tvar. Takto hotové se pak nasazovaly na opačné konce špicí. Aby loukotě dobře držely a nesklouzávaly, zarazil se do vnějšího konce špice drobný klínek. Pak přišla řada na kováře, který hlavu kola opatřil železnými pásky a kolem loukotí stáhnul a zpevnil dílo železnou obručí, tzv. ráfkem. Dřevěný základ se před dokončovacími kovářskými pracemi namáčel, protože k mokrému dřevu rozžhavená obruč lépe přilnula.Výsledek se však vždy považoval za výhradní zásluhu koláře – kováři nesměli s vozy obchodovat, za odvedenou práci ale samozřejmě zaplaceno od kolářů dostali.

Kolář se většinou neomezoval na výrobu kol, ale rovnou zhotovil celý vůz (takovým se říkalo vozáci), k čemuž si sám opatřil v lese materiál. Používalo se houževnaté dřevo, jaké mají zejména jasan, jilm a javor. Tam, kde nebylo nutné houževnaté dřevo (např. na zmiňované špice kol), používalo se bukové nebo tvrdé habrové či dubové. Na korby kočárů, které zpravidla nebyly vystavené přílišné námaze, stačily topol, smrk, jedle.

Podle specializace se koláři od 15. století mohli též nazývat nápravníky, ti vyráběli nápravy, podstavce a kostry do vozů a saní, nebo kočárníky (postávkáři, korbaři), ti dostávali nejvíce zakázek na jemnou práci od vrchnosti. Jinak koláři vyhotovovali dopravní prostředky účelově velmi rozmanité: vozy pivní i „k vezení do lesa“, formanské, kočáry, vozy na řemenech, fasuňky (vozy s nízkými postranicemi a vysouvacím čelem), žebřiňáky, z menších výrobků káry, kolečka a trakaře. Provázanost s kovářským řemeslem se potvrzovala i dalšími kolářskými díly: koláři dělalidřevěná madla k pluhům, brány, násady k nářadí včetně topůrek, nákladní vozy, válce, dále také truhlíky, žebřiny, řeznické špalky, sáňky, lyže apod.

Když se však začaly ve velkém vyrábět železné vozy s pneumatikami, znamenalo to pro kolářské řemeslo jistý a rychlý konec.

 

WINTER, Zikmund. Dějiny řemesel a obchodu v XIV. a v XV. století. V Praze : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906.
WINTER, Zikmund. Řemeslnictvo a živnosti v XVI. věku v Čechách. V Praze : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909.
SMOLÍKOVÁ, Klára. Řemesla. Praha : Albatros, 2013. ISBN 978-80-00-03311-2.
http://brtpichlavec.sweb.cz/ves/remesla/remesla2.htm
http://www.zlateruce.com/clanek/1-1--kolari---kolodeji/

 

Lámání kolem a v kole

 

Tento středověký postup mučení se používal především při trestání vrahů a lapků, takže přestože by dnes byl jednoznačně posuzován jako nehumánní, ve své době se považoval za spravedlivé zadostiučinění. Obvykle postačilo obyčejné kolo od vozu, jen některá města si nechávala zhotovit speciální těžká kola.

Odsouzený k lámání kolem byl položen na zem nebo tvrdou dřevěnou desku a nad ním bylo zavěšeno kolo, které kat a jeho pomocníci prudce spouštěli. Umístění ran odpovídalo závažnosti zločinu – mírnějším trestem byla první rána z milosti do hlavy či do krku, až pak se lámaly ruce, nohy a trup; v opačném případě trestanec musel trpět podstatně více, v plném vědomí (pokud neomdlel) mu byly zlámány údy a úder do hlavy přišel až naposled.

Lámaný v kole byl přivázán za ruce a nohy přímo ke kolu a kat používal tyč nebo těžké kladivo. Jsou známy také případy vysazení kola na menší tyč. Ta se roztočila a kat se svými svěřenci bili do těla odsouzence náhodně.

Ať už došlo na kteroukoli variantu, zločinec nikdy nepřežil. Jeho rozlámané tělo bylo nakonec vpleteno mezi špice a loukotě kola a vystaveno jako odstrašující příklad.

 

SLUŠNÝ, Jaromír. Historie mučení. Praha : XYZ, 2008. ISBN 978-80-7388-071-2. – s. 266-269

Pavel Žak

 

KLIKNUTÍM LZE OBRÁZKY ZVĚTŠIT.