Kovářství

 

Kovářství, tedy tvarování předmětů ze železa, je pozoruhodné zejména tím, že se do dnešních dnů zachovaly výrobky, které byly vytvořeny před tisícovkami let. Ty úplně nejstarší, mezopotámské, vznikly ještě dříve, než nastala vlastní doba železná. V jižní Evropě se kovářství objevilo ve 12. a 11. století př. n. l., kolem 5. století př. n. l. se rozšířilo do celé Evropy. Tehdejší výrobci již uměli sekat kov zatepla, vytahovat jej, rozkovávat do požadovaných ploch, probíjet do plechu a do hranolu otvory, nýtovat i ostřit čepele. Netrvalo dlouho a středoevropskou výrobu železných předmětů, zejména zbraní, zcela ovládli Keltové. Ti však také výrazně přispěli k rozmanitosti nástrojů, jichž se využívalo při každodenní práci – nožů, seker, dlát, nožových pilek, břitev, udic, jehel. V zemědělství se uplatnily srpy, kosy, vidle a vidlice, háky a řetězy.

Římská říše, která se ustanovila na území dnešní Itálie, ukončila období keltského rozvoje. Kmenový svaz, který se rozkládal na území dnešní České republiky, Německa a Polska, ale s novým impériem spolupracoval, a tak se k nám často dostávaly poměrně luxusní předměty, protože germánští náčelníci se snažili napodobovat římský životní styl. Antické řecké a římské kovárny se svým zařízením a způsobem práce podobaly moderním dílnám: měly krytou výheň, dmychadlo, kovadlinu a dostatek nářadí. Kovář zaměstnával jednoho nebo dva pomocníky a specializoval se na výrobu určitého kovového předmětu – samostatně pracovali nožíři, zámečníci nebo srpaři; zbrojíři se dělili na helméře a platnéře, mečíře či štítaře. Římští armádní kováři tvořili samostatnou neozbrojenou jednotku, centurii.

Od 11. století, když bylo křesťanství již plně rozšířeno, mluvíme o románském slohu, který dal kovářskému řemeslu příležitost podílet se na výzdobě náboženských budov od stavebních doplňků (mříže, kování dveří) až po vnitřní zařízení (bohoslužebné nádobí, svícny).

Kolem 13. století se tyto nové umělecky kované prvky začaly objevovat i na domech měšťanů a v duchu gotiky byly vyhotovovány cechovní truhlice včetně zámků a klíčů, větrné korouhve a mnohé další předměty.

Renesanční mříže se vyznačovaly kulatými pruty spojovanými prstenci nebo vzájemným provlékáním. Konce prutů mohly být zdobené plochými listy, lidskými i zvířecími hlavami nebo květy. 15. století přineslo především nový požadavek složení mistrovských zkoušek. K žádosti se musel přiložit vedle výučního listu také průkaz o vandru, který svědčil o příslušnosti k Husovu učení.V Sedlčanech měli tehdy (stejně jako třeba řezníci) kováři a jejich blízcí zlatníci pro svoji práci vyhrazenu celou ulici. Zlatnická ulice (dnes Tyršova) vedla od náměstí T. G. Masaryka kolem dnešního městského muzea, Kovářská pak od náměstí stoupala k Sukovu náměstí – donedávna se jí říkalo Pražská, v současnosti 28. října.

Následující období přimělo umělecké kováře zvolit si mezi klasicistním stylem, vyznačujícím se symetrií a celkově přísnějším řádem, a radikálním barokním směrem s nepřeberným množstvím tvarů, křivek a forem.

Na venkově nezbýval na uměleckou činnost kovářů prostor, svůj čas plně věnovali černému a bílému dílu, totiž kování vozů a koní, resp. výrobě zemědělského a ostatního nářadí. Zručný kovář však dokázal proměnit i obyčejnou sekeru v opravdový skvost. Beztak obtížné živobytí se ještě více komplikovalo tím, že kováři dostávali během roku zaplaceno jen málokdy – obvykle se svými zákazníky účtovali až na podzim, když ti konečně zpeněžili vypěstovanou úrodu. Proto si musel kovář přilepšovat z vlastního, choval drůbež a hospodařil na poli.

Odpradávna bylo kovářské řemeslo spojováno s nadpřirozenem, ne náhodou je ovládala božstva řecká (Héfaistos), římská (Vulcanus), slovanská (Svarog) či severská (Reginn). Kovář byl ve vsi i léčitelem zvířat nebo zubařem-samoukem. Nezřídka se jeho manželka věnovala bylinkářství. V exotických krajinách byl kovář „pánem ohně“, díky čemuž se mohl rovnat šamanovi – někde byl i se šamanem ztotožňován.

Když se práce v dílně skončila, nesměl kovář zapomenout na kovadlině kladivo, protože se říkalo, že by nemohl spát a druhý den by ho při práci bolela ruka. Ze stejného důvodu se vždy večer přes oheň kladl křížem kropáč, lopatka a pohrabáč.

Pavel Žak

 

HABART, Čeněk. Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Díl IV. Sedlčany : AlfaPrint, 1994. ISBN 80-901734-0-3.
WINTER, Zikmund. Dějiny řemesel a obchodu v XIV. a v XV. století. V Praze : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906.
WINTER, Zikmund. Řemeslnictvo a živnosti v XVI. věku v Čechách. V Praze : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909.
FROLEC, Ivo. Kovářství. Praha : GradaPublishing, 2003. ISBN 80-247-0611-3.
SMOLÍKOVÁ, Klára. Řemesla. Praha : Albatros, 2013. ISBN 978-80-00-03311-2.

 

 

KLIKNUTÍM LZE OBRÁZKY ZVĚTŠIT.