Lihovarnictví

 

Lihovina* byla v dřívějších dobách tekutina nadmíru užitečná, hodně zředěná se užívala jako lék – věřilo se, že dává sílu, zdraví a krásu, dokonce že i prodlužuje život. Podle toho se jí říkalo „voda života“ a v malém množství se konzumovala pro podporu krevního oběhu, zažívání, ale předepisovala se také pro léčbu neštovic či obrny. Na rozdíl od piva nebo vína vzniklých kvašením (fermentací) se opilost dostavila po požití výrazně menšího množství lihoviny, také její trvanlivost byla delší. Destilační procedura, tedy „pálení“, se v Evropě rozšířila během křižáckých výprava zprvu ji znali a používali jen mniši v klášterech.

V 15. století se lihovině říkalo „pálené víno“, později „pálené pivo“, vždy podle výchozí suroviny. Název se často zkracoval na „pálené“, z čehož vznikla dnešní „pálenka“. Výrobcům se podle dokladů z 16. století říkalo „pivopalové“ nebo „vinopalové“, podle výrobní techniky pak třeba i „mořipivové“.

Výrobní postup zůstal v podstatě nepozměněn až do konce 18. století: rozmačkané obilí (tluč) se zapařovalo v kádi s vodou, až vznikl zcukernatělý slad. Ten se zchladil a zkvasil droždím, načež se destiloval v měděném kotli. Z kotle vedla trubice zčásti ponořená do sudu s chladnou vodou, kde se ochlazená pára srážela a odkapávala do připravené nádoby. V závěru 18. století se k výrobě začaly používat brambory, jak je tomu dodnes. Počáteční nedokonale vypálená břečka se jímala zvlášť a používala se např. k výrobě parfémů nebo mastí. Teprve flegma se dala pít, ale často se ještě přepalovala s jalovcem, ovocem nebo bylinkami.

Když nebyl dostatek prostředků na pivovar, provozovala šlechta raného novověku při svých tvrzích a zámcích alespoň takovou vinopalnu. Tu nezřídka pronajímala židovi (jako např. v Osečanech), který býval rovněž nájemcem dvora a jemuž později mohlo obojí připadnout. V 16. století dosáhla produkce lihoviny svého vrcholu, pálení se rozšířilo v neposlední řadě i díky tomu, že odpadnívýpalky, tedy zbylý materiál po destilaci lihoviny, byly cenným krmivem pro dobytek. Přesto se o „vinopalech“ nedá mluvit jako o samostatném řemesle – z téže doby jsou známa omezení, která lihovarníkům ukládala pálit pouze nepovedené várky piva a zkažené víno. První zmínka o uspořádaném společenství pochází z Prahy 15. století, druhý cech této profese byl založen až na počátku 17. století v Kutné Hoře. Jinde každý pálil na vlastní pěst, nezřídka sami sládci jako vedlejší zaměstnání.

 

Většina lihovarů už v minulosti zanikla, stejně jako sedlčanský lihovar, jehož přesnou polohu neznáme. O jeho existenci však víme díky dopisu z roku 1638, v němž se za sedlčanské paliče přimlouvá u vrchnosti sám chlumecký purkrabí. Naopak víme přesně, kde se původně nacházela vinopalna na Chlumu– bylo to v čísle 30, kde později zavedli škrobárnu (tam se z brambor vyráběl škrob, který se dnes používá při pečení, k výrobě léků nebo lepidel, tehdy sloužil např. k bělení prádla). Z kamýcké vinopalny se stala škola, osečanská vinopalna pak sídlila v čísle 40. Matriční záznam z roku 1840 uvádí jako jejího provozovatele žida Šalamouna Schicka a dodnes se budově říká „Židovna“. Ve Vrchotových Janovicích se pálilo v čísle 35, a to hlavně pro vrchnost.

Ve 20. letech 20. století fungovaly na Sedlčansku např. tyto lihovary: v Bolechovicích, na Červeném Hrádku, na Chlumu, ve Štětkovicích, ve Vrchotových Janovicích nebo v Olbramovicích. Průměrný lihovar vyrobil 200 až 300 hl lihoviny ročně. Nejvyšší povolené množství bylo pro největší lihovar na Chlumu stanoveno na 900 hl, za běžného provozu se v něm vyrobily 4 hl lihoviny denně. Byl založen roku 1914 a k výrobě se v něm používal ječmen a oves. Odpadní výpalky z tohoto lihovaru dostávali jeho zaměstnanci a vystačily pro výkrm až 600 kusů dobytka.

 * Na počátku 20. století používá Habart pro tekutinu vzniklou destilací vína, piva apod. název „líh“. Dnes výrazem „líh“ nebo „alkohol“ hovorově označujeme pouzeetanol, tedy jednu z přísad alkoholických nápojů. Proto v tomto příspěvku používáme pro to, co Habart pojmenovává „lihem“ (a staví naroveň pojmu „pálenka“) termín „lihovina“.

Pavel Žak

 

HABART, Čeněk. Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Díl II.Praha : Pražská edice, 1998. ISBN 80-901509-6-9.
WINTER, Zikmund. Dějiny řemesel a obchodu v XIV. a v XV. století. V Praze : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906.
WINTER, Zikmund. Řemeslnictvo a živnosti v XVI. věku v Čechách. V Praze : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909.
http://www.myschwerk.webzdarma.cz/alko_lih.html

 

 

KLIKNUTÍM LZE OBRÁZEK ZVĚTŠIT.