Vzpomínky pamětníků (Chlum, Nalžovice a okolní obce)

 

CESTIČKA DO ŠKOLY

venkovský učitel

„To když pan řidicí Rabyška vyšel před školu, když byla hlavní přestávka a před školou dětí, že to hučelo jak ve včelím úle, tak všecko ztichlo. Nemusel zvýšit hlas, stačilo, že se objevil. To byla autorita!“

„My měli před učitelama respekt. Třeba když šel po chodbě pan učitel Rabyška, bylo ticho jak v kostele, nikdo si nedovolil ani špitnout, každej koukal, aby radši zmizel.“

„Vzpomínám rád na učitele Prejska. Ten nás hodně naučil! A lásce k naší zemi a českému národu. Učil češtinu a literaturu. My uměli od každý básničky aspoň úryvek. Třeba verše z Písní kosmických si pamatuju ještě po osmdesáti letech. Mohl bych odříkat i Krále Lávru (toho jsem se naučil ze svýho zájmu celýho), to bysme tady museli ale bejt do zejtřka. Pan učitel Prejskabyl strašnědobrej, a nikdy netrestal.“

„Taky tu učil pan učitel Zlatník, myslim ve druhým nebo třetím roce mé školní docházky. Ten uměl malovat! Maloval i kulisy pro divadlo. A hrál taky výborně na housle. No výborně, já nemůžu říct, protože já nemám hudební sluch. Mě učitelé na zpěv vylučovali, já nesměl zpívat. Tak jsem si aspoň ve škole napsal všecky domácí úlohy. Pak ale přišel novej učitel a ten začal hřímat, že všichni musej zpívat. Já si myslel: Počkej, to uvidíš. A taky došlo na mý slova. Von furt, kdo to tady bručí, tady někdo bručí. Naslouchal, ale já se naučil otvírat pusu bez hlasu. A když vodešel, tak zas. Kdo tady bručí? No prostě, byl jsem nakonec ze zpěvu osvobozenej.“

„Pan učitel Vacík byl strašně populární a s dětma to uměl. Hrál na kytaru, založil skauta, dělal sport, jezdil s dětma na lodičky. Taky sjížděli třeba Lužnici. Měl s klukama různý fotbaly a já nevím co všecko, a pak ochotnický divadlo a kino. Byli tady s paní Vacíkovou asi 10 let. Hodně to tady za něj rozkvetlo.“ 

„Já myslím, že dycky musí bejt jeden blázen, aby zbláznil ostatní, jinak to nejde. Když je někdo opravdu zapálenej, to pak tu věc, kterou chce prosadit, prosadí a druhý lidi získá. A to Jenda Vacík byl! A bylo s ním veselo.“

„On nám rád učení nějak ozvláštňoval. Když chtěl odpověď na nějakou otázku, tak třeba vyvolával v říkankách. Obrátil se třeba na Vaška a povídá:
Pan Sedláček tady není,
Václav Tabák nastoupí,
komu není v hlavě dáno,
v apatyce nekoupí.
Ale za komunistů to neměl lehký. Měl auto, a když za ním přišly řádové sestřičky, co tady pracovaly, že chtějí někam odvézt, svezl je. No a pak z toho měl nepříjemnosti. Nakonec musel pryč. Jeho paní byla nábožensky založená a i on chodil do kostela, tak mu dali nůž na krk, buď, anebo…tak von si vybral. (Byl tu asi do roku 1960.)“

přespolní

„Přespolní děti jezdily do školy hodně na kolech, pokud to šlo. Z Líchov sem chodili dva kluci, to si pamatuju, Lacina a Vystyd. Taky sem chodily dvě dívenky ze Smilovic (to je až za vodou). My místní jsme pozdě nechodili, to ne, ale chodili jsme až tak mezi půl a tři čtvrtě na osm. A ty dvě dívenky, ty tady byly už ve čtvrt na osm, a to bylo někdy 30-40 cm sněhu, neprohrnovalo se jako dneska! Když nebyla zamrzlá řeka, tak je tatínek vozil přes řeku lodičkou, a když byla řeka zamrzlá, tak je přenes, protože věděl, kde ten led je jistej a bezpečnej. Jedna se jmenovala Brchlová, měli mlejn někde na čelinskom potoce.“

po škole

„Doma nebyl na učení čas. Musely se pást krávy, naštípat dříví, nanosit vodu, bylo těch venkovskejch prací nepočítaně. Mně ale stačilo poslouchat ve škole, a bylo.“

„Já se doma moc neučila. Mně říkali: ty se nemusíš moc učit, tobě stačí, když budeš umět vorat. Takže já na to hřešila. Je ale pravda, že v zemědělství se muselo umět všecko: košíky plést, košťata dělat, dříví...“
„Když skončila škola, tak jsme byli většinou venku, nebo jsme museli doma pomáhat. V každý venkovskýchalupě byly dvě kravky a prasátko, kozy, králíci a slepice. Já když přišel domu, tak jsem měl napsáno na lístečku: voběd je v troubě, a pak že musím naštípat dříví a dát králíkům, nanosit vodu a jít pást krávy. Ale to vůbec nebylo jednoduchý, to se páslo na malejchouzkejchmezích a taky třeba tři nebo čtyři krávy. Já jsem měl od pana učitele Prejska sešit s černejmadeskama s básničkama a na tý pastvě jsem si ty básničky předříkával. Já je říkal jako před lidma, jako bych byl ňákej herec. Pak jsem se dozvěděl, že jsem byl slyšet vod Musíka až na Červenej.“

škola před válkou

„Tehdy tady byla obecná škola 5 roků a měšťanka 3 roky. Chodilo se do školy 8 let.“

„Trestalo se rákoskou. On už Komenskýříkal, že metla vyhání děti z pekla. Já jsem byl ňákej lupínek! To nebyl snad den, abych nedostal na ruku, a taky takovou, že mi pani učitelka i prosekla dlaň. No a já jsem si to namazal cibulí, pálilo to a já nemusel tejden ve škole psát.“

„První třída mě zklamala. Když jsem přišel do školy první den (1935), tak jsem dostal pytlík cukroví. A já myslel, že to bude každej den, ale von pan řidicíRabyška už pak žádný cukroví nerozdával. Až časem jsem se dozvěděl, že to cukroví koupila moje maminka tady u Piklů a dala ho panu učiteli.“

škola za války

„V roce 1943 SS Němci školu zabrali. Odstěhovala se na krátkou dobu do Nalžovic, do domu po židovské rodině, kterou Němci poslali do Terezína. Už se tam nikdy nevrátili. Pak se přestěhovala měšťanka do Dublovic a obecná škola do Radíče. Po roce 1945 se zase vrátila škola do Nalžovic. To bylo dílo pana ředitele Krejčíka, že se pak tak zvelebila. Udělalo se ústřední topení, zavedl se rozhlas a jeden amplion byl tady na střeše pro veřejnost. Pan ředitel diktoval rozhlasem dětem takový prosící dopisy, že byla škola poškozena Němci, tak jestli by mohli rodiče nějak přispět na opravu.“

po válce

„Já pamatuju, to už bylo po válce, že se tu ještě učilo náboženství. Učil nás pan farář. Byl to moc hodnej člověk a uměl to. To ani kluci nezlobili.“

„Pamatuju se, že s námi do třídy (byla spojená 3., 4.a 5.) chodili nějaký kluci, který pořád propadali. Vůbec jim to nešlo, až nakonec vycházeli z pátý třídy. No ale když vyšli z tý pátý třídy, ty se pak tak uměli postavit k práci, že se to nevidí! Není to o jedničkách, ten život.“

lotroviny

„Měli jsme jednoho pana učitele na dějepis a zeměpis, co měl nemocné srdíčko, ale my to nevěděli. No a on měl takovej zvyk, že říkal klukům mistře a děvčatům teta. Třeba mně: Teta Humhalová, nebo: Tak, teta, pojď, vysyp to z rukávu. No a jedna holka, starší než my, se dala vyvolat, nikomu nám nic neřekla a šla na stupínek. A když jí pan učitel řek: ´Vysyp to z rukávu, tak vona vysypala z rukávu papírky.´ Jenže co se nestalo, pan učitel zbělel a vypotácel se ven. Všichni ztichli. Pak přišel ředitel Bláha a uviděl na stupínku ty papírky, ale tu holku nikdo neprozradil. Jenže vona pak sama šla za ním a řikala, že to udělala, hodně jí to mrzelo. Pana učitele odvezli do nemocnice, ale brzy se vrátil. Tak z toho zbyla jen taková divná vzpomínka.“

školní kuchyně

„Když se zavedlo vaření pro školní děti, už nevím přesně rok, vařily maminky, který měly děti ve škole, a asistoval jim pan Žák. Bylo mu dobrých 80 a člověk ho neviděl bez fajfky. To by dneska hygiena koukala!“

„Ředitel školy tehdy poslal po rodičích a po všech těch sympatizantech školy takovej dopis, že se budou vařit pro přespolní děti a děti z chudých rodin polívky, a co by kdo na ně dal. Někdo přivez padesát metráků brambor, někdo dal 15 kilo krup nebo mouku, někdo vajíčka.“

různé

„Když jsem se učil v Sezimově Ústí, tak jsem teprve zjistil, jakej nám chlumská škola dala dobrej základ. Třeba matiku a geometrii. Já jsem si říkal: No todle já všecko umím! Takže jsem tam jezdil jen jako pro formu. Ono to bylo 4x v měsíci a já tam byl jen 2x, mně to úplně stačilo.“

 

DĚTI, HRY A HRAČKY

 „Já neměla jako holka žádný koupený hračky. Dělala jsem si panenky z vlny, těch sem měla dost, a postýlky z krabiček od sirek. My byli hrozně chudý, takže to jinak nešlo. Dostala jsem ale od jedný paní, co k nám chodila pro mlíko, stavebnici. No to bylo něco! Z toho jsem stavěla baráky…a dycky když za mnou přišly holky, tak jsme si s tou stavebnicí hrály.“

„Skákali jsme přes provazy, přes kolo a školku. Jediný, co jsme měli, byl míč.“

„To já jsem byla rozmazlené dítě, protože s náma žili i dva maminčiný svobodní bratři. Byla jsem tam jak královna. Všecko se točilo kolem Evičky. Měla jsem hraček dost. Jednou jsem dostala dokonce šlapací autíčko. Nebo si pamatuju na fotku s vánočním stromečkem, jak tam stojím a držím žehlicí prkno a takovou malou žehličku.“

 

VZPOMÍNÁNÍ NA JÍDLO A STRAVOVÁNÍ

„Chleba jsme si pekli sami. Většinou ze žita. Byl z poctivejch surovin, tak vydržel i 14 dní. Peklo se, co se do pece vešlo, devět bochníků 4-5kilovejch. No a pak se bochníky nandaly do tý díže, co byl předtím kvásek.“

 „Bylo mi tak 12, 13 let a musel jsem tlouct máslo v máselnici, v tý stojatý. Zvuk to dělá, jako když zvoní. Mě to nebavilo. Matka byla na poli, vychovávala mě víceméně babička. A já jí podváděl. Dycky sem jako točil rychle, vona mi vyhubovala, že to zpění, že se to nestluče a že zůstanou hrudky, abych točil pomalu. Ale jak zavřela dveře, tak sem vzal knížku a čet sem si a poslouchal, a když jsem jí zaslech, tak sem zase začal točit. Tak mi to stloukání trvalo i pět hodin.“

„Kafe se pražívalo ze žita, ale moje maminka dycky říkala: ´Já jenom tu culifindu pít nebudu.´ Tak se to u nás míchalo s pravým kafem.“

 „Na Cholíně byl starej pan kuchař, kterej dřív pracoval v nějakom pěknom hotelu v Praze. A my tam, na Cholín, chodily s kamarádkou do lesa na práci. Jednou jsme si řekli, že zkusíme, jestli by nás nezaměstnal. A on nás vzal. A když viděl, že mě to v kuchyni baví, tak mě ke všemu přizval. Vždycky říkal: Pojď se dívat! Já od něho dostala úplnou kuchařskou školu. Asi to ve mně nějak cejtil. Pak jsem tu práci celej život dělala hrozně ráda.“

 

Nalžovice, Chlum
Rudolf Nemastil (ročník 1928)
Eva Tomášková (ročník 1940)
František Vokrouhlík (ročník 1918)
Božena  Humhalová (ročník 1938)
Eva Škardová (ročník 1926)